Na chyby českých vlád doplatily věhlasné české podniky
V centru Brna je na jedné zdi napsáno: 1989 vypadá jako sleva. Zhruba takový byl přístup českých politiků a úředníků ke státnímu majetku v posledních dvaceti letech. Zjistit, proč tomu tak bylo, bude úkolem pro ekonomy a sociology na dalších dvacet let. Už dnes ale víme, že stát prodával téměř vždy ve chvíli, kdy prodávat musel, což je v příkrém rozporu s tím, jak postupují řádní hospodáři. Ti se majetku zbavují tehdy, když má nejvyšší hodnotu.
Anděl a čert
Namaluj anděla na zeď a objeví se. Přibližně taková byla strategie prvních československých a - po rozpadu státu – i českých vlád ohledně průmyslu. Víra, že nejen špatný, ale i příznivý vývoj může nastat, pokud se na něj připravíme. Velkým českým průmyslovým firmám nechyběla ambice prosadit se v podmínkách kapitalismu na evropských a světových trzích. Jenže na pád železné opony byly lépe připraveny západní průmyslové koncerny, které během devadesátých let svoje české konkurenty buď koupily, nebo je vytlačily z trhu. Ačkoliv čerta na zeď nikdo nemaloval, koncem devadesátých let se někdejší giganti českého průmyslu octli na kolenou a stáhli sebou všechny velké tuzemské banky, potažmo celé národní hospodářství.
Před dvaceti lety si vládní stratégové mohli vybrat: buď hned vše – od bank až po půdu – prodat do rukou zahraničních investorů, nebo se spoléhat na vlastní sílu. Zvolená kombinace kuponové privatizace a modelu české cesty se pro banky a velkou část průmyslu nejdříve jevila jako správná. Podniky jako Škoda Plzeň, ČKD Praha, Vítkovice, Chemapol či Poldi Kladno a další dostali do rukou podnikatelé Lubomír Soudek, Jiří Maroušek, Václav Junek, Vladimír Stehlík a jiní. Říkalo se jim kapitáni průmyslu. Palivo pro jejich flotily však dodávaly české banky, zejména Komerční banka, Česká spořitelna a Investiční a Poštovní banka.
Nástup tunelářů
Jenže stát na vývoj v těchto firmách a bankách nedohlížel s péčí řádného hospodáře, zanedbal zavedení příslušné legislativy, nastupovala hospodářská kriminalita a korupce. Tunelování se stalo naprosto běžnou a netrestanou činností – kromě pár výjimek dodnes. Vláda ve druhé polovině devadesátých let již zřejmě věděla, že se podnikům na české cestě nedaří, ale bála se nárůstu nezaměstnanosti a sociálních nepokojů, proto raději zašeptala bankám, aby v úvěrování průmyslových konglomerátů pokračovaly. Kapitáni průmyslu místo toho, aby začali restrukturalizovat svá impéria, použili nové peníze většinou na nesmyslné akvizice. Tato strategie rychlého úprku vředu po tenkém ledě se ukázala jako smrtelná. Dluhy firem narostly do astronomických výšek a problémy v podnicích se začínaly zauzlovat u bank. Soudek, Maroušek, Junek, Stehlík a další zjistili, že stav paliva v nádrži je nula a že nastal okamžik, kdy je třeba zastavit a vystoupit. Dnes si jejich jména vybaví málokterý dvacetiletý Čech.
Vláda koncem devadesátých let zasáhla. Ale pozdě. Začala hystericky sanovat banky, které pak hluboko pod cenou prodávala zahraničním zájemcům. Průmyslové konglomeráty byly rychle a někdy i bez rozmyslu, rozprodávány pod cenou. Začala éra konsolidace. Výsledkem jsou stamiliardové ztráty.
Buffett hadr
Po bitvě je sice každý generál, ale z dnešního pohledu lze tvrdit, že kdyby některé strategické podniky – jako Mosteckou uhelnou či Škodu Plzeň – a minimálně jednu banku (IPB) – stát podržel a sám rozvíjel, jeho rozpočet by nyní nebyl v tak neutěšeném stavu. Mosteckou uhelnou vláda prodala za pár set milionů, přitom musela vědět, že její hodnota se pohybuje kolem padesáti miliard. Plzeňskou Škodu soukromá firma Appian Group koupila za vypečenou cenu 800 milionů korun a tato investice se jí během pár let více než zdvacetinásobila. Za pouhou část někdejšího Soudkova impéria, za Škodu Power, dostali letos noví majitelé od korejských investorů 11,5 miliardy korun. To nedokázal ani Warren Buffett!
Jistě se dá namítnout, že jde přesně o příklad toho, že soukromý vlastník je mnohem lepší než státní. Nemusí to ale být vždy pravda. Kdyby stát do takových podniků vyslal manažery typu Martina Romana, který v plzeňské Škodovce začal po Soudkovi dělat pořádek, mohl by je v klidu restrukturalizovat, a poté tak jako Appian s velkým ziskem – kdyby bylo potřeba – prodat. Ale zvolila se lehčí cesta výprodeje, jako by se úředníci řídili heslem hypermarketů: Dobré věci přece nemusejí být drahé.
ČEZ sám v poli
Nejostřejší výprodej v České republice málem postihl i ČEZ. Vláda v prvních letech 21. století najednou začala uvažovat o megaakci pro zákazníky ze zahraničí: prodáme ČEZ. Ještěže se mezi ministry a politiky našli i takoví, kteří začali vnímat, co se děje v Polsku nebo Maďarsku. Polská vláda místo toho, aby petrochemický koncern PKN prodala zahraničnímu zájemci, najednou rozhodla, že si firmu ponechá a začne ji rozvíjet. Podobnou strategii zvolila maďarská vláda a MOL dnes patří mezi největší regionální olejářskou společnost. Proto vznikla v Česku myšlenka ponechat si ČEZ pod státní kontrolou a vytvořit z ní velkého evropského hráče.
Jenže prodej byl rozjetý a francouzský EdF byl ochoten za ČEZ zaplatit až 200 miliard korun. Pro mnoho ministrů byla tato částka natolik vysoká, že s prodejem by neváhali ani vteřinu. V tomto okamžiku se na scéně objevil ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr a poté, co Francouzi chtěli zaplatit jen 180 miliard, řekl: „Neprodáme, protože ČEZ má mnohem vyšší hodnotu.“ Možná, že Atomový Dědek, jak se Grégrovi říká, se někdy mýlil, tentokrát ale měl pravdu. V této době se totiž šuškalo, že EdF firmu ČEZ interně ocenil dokonce na 260 miliard korun.
Fond budoucnosti
Ve výprodeji vláda nepokračovala a zhruba v květnu 2002 pro ČEZ zvolila cestu expanze pod dohledem státu. S domácími i zahraničními akvizicemi již začal Jaroslav Míl, který post generálního ředitele podniku opustil v říjnu 2003. V dubnu dalšího roku do křesla po něm usedl Martin Roman, který expanzi dále rozvíjel. Začal obrovský růst akcií, což bylo důsledkem nejen nové strategie, ale i toho, že ČEZ se vstupem České republiky do Evropské unie (1. května 2004) dostal do bezpečného investičního pásma. Hodnota firmy začala strmě růst.
Na přelomu let 2001 a 2002, kdy vláda chtěla ČEZ prodat za 200 miliard, akcie firmy stály něco přes 100 korun. V listopadu 2007 cena vyšplhala na rekordních 1411 korun. Kdyby podíl státu v ČEZ koupil v roce 2002 – zcela hypoteticky – soukromý investor za 200 miliard korun, o pět let později by jej mohl prodat za 900 miliard. Je slyšet názor, že vláda před dvěma lety udělala obrovskou chybu, že ČEZ před krizí neprivatizovala, nejlépe do rukou nějakého arabského investora. Stát by z oněch 900 miliard mohl financovat státní dluh a založit jakýsi fond budoucnosti. Dnes, v době celosvětové recese, by celá země byla v mnohem lepší kondici. Jenže vláda opět neudělala, co by udělal řádný hospodář. Stát je nepoučitelný.
Vítkovice
Česká cesta nevyšla
Současnost
Společnosti Evraz Vítkovice Steel se v loňském roce propadl čistý zisk na 591 milionů korun, zatímco v roce 2007 vydělala více než dvě miliardy. Očekává se, že výsledky za letošní rok budou horší než loňské, protože krize zasáhla ocelářství až koncem loňského roku a přetrvává dodnes. Podle posledních informací jede provoz ocelářského podniku zhruba na 60 procent kapacit, na jaře to bylo ještě méně. Firma, která zaměstnává okolo 1500 lidí, zahájila úsporný program. Došlo i na odstávky výroby, pracovníci byli na nucené dovolené. Na jaře se spekulovalo o uzavření provozu, výrazném propouštění či prodeji firmy, protože v krizi se ocitla celá skupina Evraz, kterou ovládá ruský oligarcha Alexandr Abramov. Předchozí roky byly pro ocelářské firmy vysoce ziskové.
Privatizace
Jedna z nejvýznamnějších československých firem, někdejší Vítkovické železárny, byla prvním velkým podnikem, kde se vsadilo na českou cestu, a to prostřednictvím manažerské privatizace. Podnik dostala v roce 1996 pod kontrolu firma Rafis Trading. Manažerská společnost, kterou ovládal především tehdejší předseda představenstva a výkonný ředitel Vítkovic Václav Pastrňák, získala nejprve jedno procento akcií a opci na další. Zdrojem pro financování transakce se měly stát běžné bankovní úvěry. Podmínkou získání dalších akcií byly restrukturalizační kroky. Během pěti let mohl Rafis Trading získat od Fondu národního majetku 15 procent akcií. Koncem 90. let se však hutě ocitly kvůli celosvětové recesi v krizi. V roce 1999 vykázaly Vítkovice (včetně strojíren) ztrátu osm miliard korun a stály před bankrotem. Přitom firma zaměstnávající více než 11 tisíc lidí ještě rok předtím vykazovala zisk. Problémy prohloubil také fakt, že se ve Vítkovicích neuskutečnila důsledná restrukturalizace a firma se potýkala s nízkou efektivitou.
Management sice hledal strategického partnera, ale to se nezdařilo. Stát převzal podíl od Rafis Trading zpět a Vítkovice byly zařazeny do procesu revitalizace pomocí státní akciové společnosti Osinek. Za Vítkovicemi zůstaly pohledávky v celkovém objemu 7,5 miliardy korun. Věřitelé ve vyrovnání získali 30 procent. Následovala restrukturalizace a bylo propuštěno 5000 lidí. V roce 2001 se Vítkovice změnily v holding, v němž se oddělily hutní a strojírenská výroba. Nabyvatelem 99 procent akcií Vítkovice Steel (hutní divize) se stala společnost Osinek, která za ně zaplatila 3,3 miliardy korun. Tento výnos z prodeje umožnil Vítkovicím úspěšně dokončit vyrovnání s věřiteli.
Financování prostřednictvím Osinku skončilo na přelomu let 2004 a 2005. Vláda vyhlásila tendr na státní podíl ve Vítkovice Steel. Vítězem se stala společnost Mastercroft z ruské skupiny Evraz, která za hutě zaplatila 7,5 miliardy korun. Tyto peníze se novému majiteli vrátily ve formě dividend. Strojírenskou část Vítkovic koupil v roce 2004 podnikatel Jan Světlík, který firmu celkem úspěšně rozvíjí.
Tatra
V kolotoči slibů
Současnost
V prvním pololetí 2009 zaznamenala Tatra Kopřivnice tržby 2,2 miliardy korun, což znamenalo meziroční 46procentní propad. Loni měla automobilka tržby 5,9 miliardy, ale skončila se ztrátou zhruba 572 milionů korun. V roce 2007 přitom zaznamenala při v podstatě stejných tržbách rekordní čistý zisk 859 milionů. Potíže způsobuje podle managementu nedostatek zakázek související s finanční krizí. Zatímco v prvním pololetí 2008 podnik vyexpedoval 947 vozidel, ve stejném období letošního roku to bylo jen 415 vozů. Za celý loňský rok Tatra prodala 1962 vozidel, což je o 491 méně než v roce 2007. Většina vozů se vyváží, významným zákazníkem je ale také česká armáda. Letos koupilo ministerstvo obrany dalších 25 vozidel Tatra za 100 milionů korun. Na základě smlouvy uzavřené v roce 2006 přitom počítá s dodávkou 556 aut za 2,6 miliardy. Nová zakázka je nad rámec této smlouvy. Tatra dnes krátí investice a snižuje režijní náklady. Od června 2008 propustila tisíc zaměstnanců, na konci roku 2009 má mít asi 2200 pracovníků.
Od září firma najala nového výkonného ředitele Vladimíra Baila, který má pomoci zlepšit hospodaření. Tatra podepsala letos v září významnou dohodu s americkým výrobcem vojenských vozidel Navistar Defense. Společně mají vyvinout a uvést na trh novou řadu terénních nákladních vozů. Vozidla se prý budou prodávat na všech trzích Severní Ameriky.
Privatizace
Na přelomu 80. a 90. let byla kopřivnická Tatra největším světovým producentem terénních vozidel, prodávala ročně více než 15 tisíc automobilů. V roce 1992 už prodej nákladních automobilů představoval necelých šest tisíc a od roku 1994 už nikdy nepřesáhl hranici tří tisíc vozidel.
Vážné problémy, ve kterých se Tatra ocitla, souvisejí nejen s finanční krizí, ale i s předcházejícími změnami vlastníků. V roce 1990 měla Tatra přes patnáct tisíc zaměstnanců. Na počátku 90. let se ale podnik dostal do finančních problémů. V roce 1992 prošla automobilka kuponovou privatizací, na kterou bylo vyčleněno 96 procent akcií. O rok později nastoupil do Tatry americký management reprezentovaný společností GSR, od něhož si vláda hodně slibovala. O rok později ale jeho angažmá skončilo, aniž by bylo pro firmu přínosem.
V únoru 1996 koupila více než 43procentní podíl v Tatře Škoda Plzeň, kterou tehdy ovládal Lubomír Soudek. Ani jemu se ale nepodařilo vypořádat se s vysokým zadlužením a najít nové trhy, které by nahradily propad odbytu v bývalých zemích SSSR. Management a věřitelské banky přišly v roce 1997 s plánem restrukturalizace, který počítal s kapitalizací dluhu ve výši 3,5 miliardy korun, vláda však nesouhlasila. V červnu 1998 oznámil tehdejší šéf Škody Plzeň Soudek úmysl podíl v Tatře prodat. Automobilka se tak znovu ocitla v rukou státu, který ji v roce 1999 zařadil do programu na záchranu velkých průmyslových podniků. Po restrukturalizaci byla Tatra v listopadu 2001 prodána z rozhodnutí vlády společnosti SDC International. V roce 2003 získala majoritní podíl v Tatře americká společnost Terex International. V roce 2006 se ale dohodla na prodeji automobilky skupině investorů. Firmu dnes kontrolují čtyři čeští a zahraniční investoři reprezentovaní současným předsedou představenstva Ronaldem Adamsem, a to prostřednictvím firmy Black River, která drží více než 51 procent akcií. Další podíly patří společnosti Tatra Holdings (41 procent) a drobným akcionářům.
ČEZ
Zachránce státního dluhu
Současnost
Energetická Skupina ČEZ dosáhla v prvním pololetí 2009 čistého zisku 32 miliardy korun, což je meziroční nárůst o 11 procent. Hospodářský výsledek se zlepšil i přes celkový pokles spotřeby elektřiny v důsledku pokračující ekonomické krize. Celoroční čistý zisk se očekává na úrovni 50 miliard korun.
Za první pololetí Skupina ČEZ investovala více než 21 miliard korun, především do výstavby nových výrobních kapacit a do navyšování výkonu jaderných elektráren.
Skupině se daří i v zahraničí – všechny akvizice trvale dosahují plánované návratnosti i přes pokračující krizi. V prvním pololetí 2009 navíc ČEZ významně posílil v Turecku, vstoupil do Albánie a prostřednictví akvizice těžební a elektrárenské společnosti Mibrag rozšířil svou činnost v Německu. Zahraniční akvizice skupiny již od doby jejich nabytí vytvořily kumulovaný čistý zisk téměř deset miliard korun.
Za minulý rok dosáhla Skupina ČEZ čistého zisku 47,4 miliardy. Akcionářům vloni vyplatila čistou dividendu 18 miliard korun. Největší prospěch z ČEZ má majoritní akcionář – stát. K vyplaceným miliardám v dividendách přibyly ve státní pokladně daně, odvody za zaměstnance a jednorázová částka z prodeje části akcií.
V polovině letošního roku Skupina ČEZ vyhlásila novou strategickou iniciativu FutureMotion, jejímž prostřednictvím chce do energetiky zavádět inovativní technologie a postupy.
Privatizace
Akciovou společnost ČEZ založil v květnu 1992 Fond národního majetku. Vznikla jako jeden z nových subjektů z majetkové podstaty Českých energetických závodů. Více než 30 procent akcií prošlo první a druhou vlnou kuponové privatizace a stát od roku 1992 vlastnil zhruba 68 procent akcií.
Po dlouhých letech hledání strategického partnera pro ČEZ česká vláda od tohoto postupu v lednu 2002 ustoupila a ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr přišel s nápadem vytvořit z podniku hráče evropského formátu. V červnu 2002 se konala řádná valná hromada ČEZ, na které akcionáři schválili prodej 51procentního podílu v dceřiné společnosti ČEPS státní firmě Osinek, 15procentního podílu ministerstvu práce a sociálních věcí a koupi části majetkové účasti státu na podnikání regionálních distribučních společností od Fondu národního majetku.
V roce 2007 se stát rozhodl prodat část akcií ČEZ. Valná hromada v dubnu 2007 rozhodla o nabytí vlastních akcií společnosti v objemu, který nepřekročí 59 221 084 kusů. Odkup byl ukončen 2. května 2008, stát prodal 4,6 procenta akcií a ČEZ nakoupil více než devět procent svých akcií. Valná hromada ČEZ v květnu 2008 pak rozhodla o snížení vlastního kapitálu formou zrušení 9,16 procenta vlastních akcií. Podíl státu v ČEZ pak vzrostl téměř na 70 procent (69,78 procenta) akcií. V roce 1993 činila hodnota podílu státu v ČEZ 60 miliard, nyní až 400 miliard korun.
Výnosy státu z ČEZ v roce 2008 včetně prodeje 4,6 procenta akcií dosáhly 82 miliard korun. V letech 2004 až 2008 získal český stát ze Skupiny ČEZ celkem 286 miliardy korun (viz Opora státního rozpočtu).
Tabulka:
Opora státního rozpočtu
Český stát získal v letech 2004 až 2008 ze Skupiny ČEZ celkem 286 miliardy korun.
Položka mil. Kč
Zaplacené daně z příjmu právnických osob 41 216,04
DPH 39 359,04
Daň silniční 64,00
Daň z nemovitostí 251,32
Srážková daň 7692,16
Dividenda 30 641,64
Sociální a zdravotní pojištění – zaměstnavatelé 13 895,33
Sociální a zdravotní pojištění – zaměstnanci 4 641,78
Daň z příjmu – zaměstnanci 6636,62
Dary (včetně dary Nadaci ČEZ) 1370,85
Dary nepeněžní 126,05
Pořízení drobného hmotného majetku v České republice 106 156,55
Prodej akcií ČEZ 34 100
Celkem 286 151,36
Zetor
Rozoraný podnik
Současnost
Po zhruba čtvrtmiliardovém zisku v roce 2007 zaznamenala loni firma Zetor ztrátu 32 milionů, zejména kvůli dopadům finanční krize a kurzu měny. Letos dokonce musel podnik přistoupit ke zkrácení pracovního týdne na čtyři dny a k propuštění zhruba desetiny pracovníků. Zetor dnes zaměstnává 1300 lidí. Loni prodala firma 6537 traktorů, tedy o sedm procent méně než v roce 2007. Letos bude výroba ještě nižší, v roce 2010 ale už vedení počítá s nárůstem. Zetor vyváží více než 90 procent produkce a má v úmyslu podíl exportu udržet i v dohledné budoucnosti. V roce 2007 se společnosti podařilo proniknout do nového prostoru, když své výrobky začala prodávat do Ruska, Bulharska, Rumunska, Litvy a Lotyšska. V Česku má Zetor asi třicet procent trhu. Podle informací ČTK investoval majitel HTC Holding do Zetoru zatím víc než půl miliardy.
Privatizace
Zetor se potýkal v devadesátých letech s problémy, především s vysokým zadlužením, insolvencí a neschopností financovat výrobu. Už v roce 1992 se objevili zájemci, například americký producent zemědělských strojů John Deere, pro vysoké zadlužení Zetoru se ale spojení neuskutečnilo. V roce 1994 se stala vlastníkem 80 procent akcií státní Konsolidační banka (KoB), o dva roky později navýšila podíl na 98 procent a byl zahájen stabilizační program. Ani ten nepřinesl úspěch, Zetor se z problémů nedostal. V roce 1998 hospodařil se ztrátou 717 milionů korun. Další rok se ztráta vyšplhala na 1,6 miliardy. KoB jednala asi s dvaceti investory, ale nakonec partnera nenašla. O rok později rozhodla vláda o prodeji podílu v Zetoru společnosti Motokov International. Do roku 1999 získal Motokov International dvěma odkupy 47 procent akcií Zetoru, koupě zbývajícího podílu vyplývajícího z opční smlouvy se už nekonala.
Vzhledem k potížím s financováním výroby a s platební neschopností Zetoru schválila vláda zařazení výrobce traktorů do procesu revitalizace a posléze nalezení strategického partnera. V Zetoru se snížilo základní jmění a podíl Motokovu získala dcera KoB – Revitalizační traktor. Zetor prošel cestou soudního vyrovnání s věřiteli. Od roku 2001 měla restrukturalizaci na starosti firma Odien Restructuring Services, která vybírala strategického partnera. Smlouvu však vypověděla a proces dokončila následnice KoB - Česká konsolidační agentura.
Mezi zájemci o Zetor byla i turecká firma Uzel a indická Mahindra. V dubnu 2002 schválila vláda prodej Zetoru za 310 milionů korun jinému zájemci, slovenské HTC Holding. Společně se Zetorem však investor převzal řadu pohledávek a zavázal se k vyplacení věřitelů. K tomu však nakonec nedošlo a záruky musel poskytnout stát. Z krachující firmy slovenští manažeři okamžitě propustili třetinu zaměstnanců a podnik během krátké doby dostali do černých čísel. Letos v létě majitel Zetoru zažaloval ministerstvo financí přibližně o 830 milionů korun za škody způsobené údajnými chybami při privatizaci Zetoru před sedmi lety. Jeden spor o pohledávky za společností Zetor již stát prohrál, ČSOB musel vyplatit půl miliardy korun.
Škoda Plzeň
Lubomír Nero Soudek a jeho dílo
Současnost
Škoda Holding loňské výsledky dosud nezveřejnila, předloni vykázala čistý zisk 3,17 miliardy korun, což je téměř dvojnásobek oproti roku 2006. Nejvíc vydělala Škoda Transportation, výrobce tramvají, lokomotiv a vozů metra. Dosáhla zisku téměř dvou miliard korun, meziročně téměř čtyřnásobek. Druhá, se ziskem 626 milionů, skončila Škoda Power, výrobce turbín pro tepelné, jaderné a plynové elektrárny. Letos v září podepsal majitel Škody Holding, společnost Appian Group, dohodu s korejskou firmou Doosan o prodeji Škody Power, a to za 11,5 miliardy korun. V holdingu tak kromě několika nepříliš významných průmyslových společností už zbývá jen Škoda Transportation. Jaké záměry s ní vlastníci mají, nebylo zveřejněno.
Privatizace
O Škodu Plzeň se začátkem devadesátých let zajímal německý Siemens, při privatizaci ale dostala přednost česká cesta. V roce 1994 podepsal Lubomír Soudek, tehdejší ředitel společnosti, kupní smlouvu na 20 procent akcií Škody Plzeň, a to prostřednictvím své firmy NERO. Zaplatil za ně 323 milionů korun. Ve stejné době získali podíl ve Škodě Plzeň také věřitelé Škodovky, Komerční banka a Investiční banka. Ředitelem a šéfem představenstva Škody Plzeň byl Soudek od září 1992 až do odvolání v únoru 1999. Pod jeho vedením začala Škodovka – za ochotné asistence úvěrujících bank – rozšiřovat portfolio. Soudek kupoval podniky v Rusku, v Německu i v Čechách. Škoda zahrnovala asi 40 dceřiných společností, včetně Tatry, Liazu či problematického německého podniku Umformtechnik Erfurt. Málokteré z nich však přinášely zisk. V roce 1997 byl výsledek minus 1,8 miliardy korun a mnohamiliardové úvěry. Bankám v roce 1998 došla trpělivost a s podporou FNM na mimořádné valné hromadě prosadily přechod na německý model řízení, ve kterém hraje prim dozorčí rada, kde seděli právě zástupci bank. Soudkovo odvolání bylo jen otázkou času.
Škoda byla v roce 1999 téměř před bankrotem a Lubomír Soudek byl obviněn z tunelování (později byl však soudem osvobozen). Ještě v témže roce se rozběhla restrukturalizace a na jaře 2000 do čela společnosti nastoupil mladý a úspěšný manažer Martin Roman. Za asistence státní Revitalizační agentury se vytvořila nová společnost Škoda Holding, do níž byly převedeny perspektivní obory z krachujícího podniku. Ozdravenou firmu Škoda Holding v roce 2003 koupila Appian Group za 800 milionů korun. Tato investice se majitelům Appianu v budoucnu vrátila zhruba dvacetinásobně, zejména po prodeji jednotlivých částí firmy.
ČKD
Marouškovo fiasko
Současnost
Loňské tržby ČKD Group činily více než pět miliard korun, letošní by měly podle šéfa firmy Jana Musila dosáhnout 5,5 miliardy. Provozní zisk zůstane podle něho na stejné úrovni jako loni, tedy zhruba na 320 milionech. ČKD Group dnes dodává zejména investiční celky a komponenty do energetiky, chemie a elektrotechniky a pro zpracování ropy a plynu.
Zhruba polovina tržeb pochází v posledních letech ze zahraničí. Firma se orientuje na země bývalého Sovětského svazu, střední a jihovýchodní Evropu a Asii. Nejvíc kontraktů má dceřiná firma ČKD DIZ. Letos například podepsala smlouvu za 880 milionů korun na dodávku dvou dieselgenerátorových stanic pro slovenskou Jadernou elektrárnu Mochovce. DIZ se bude také podílet na výstavbě ruské kompresorové stanice Portovaja, která je součástí plynovodu North Stream. Smlouva zní na dodávky v hodnotě 475 milionů korun.
ČKD si slibovalo zvýšení vývozu od akvizice obchodního podniku ČKD Export (bývalý Škodaexport), který koupila v roce 2007 za 210 milionů korun. Jenže nakonec vlastník ČKD zjistil, že nekoupil přesně to, co si představoval. Nový majitel chtěl akvizici státu vrátit, protože prý byl v kupní smlouvě uveden v omyl. Problém údajně spočíval hlavně v projektech v Pákistánu, na kterých prý Škodaexport prodělával, protože ceny byly podhodnocené. Ministerstvo financí to ale odmítlo. Společnost PA Export (dříve Škodaexport) je od letošního léta v insolvenčním řízení.
Privatizace
Na počátku devadesátých let se pro společenství firem ČKD nepodařilo získat silného zahraničního investora (i když například německý Siemens a francouzský Alstom se o ně zajímaly). Vláda nakonec v roce 1994 vybrala českou firmu INPRO. Ta ale do podniku, který už v té době měl sedmimiliardové pohledávky a desetimiliardové závazky, nejenže nepřinesla žádné nové finanční prostředky, ale zisky navíc používala na splátky úvěrů souvisejících s koupí firmy. Jiří Maroušek, šéf ČKD a zároveň INPRO, ještě dokupoval některé podniky a zvyšoval obrat, ale zakázky často nepřinášely zisk. Management sice v roce 1996 nastartoval restrukturalizaci, která sestávala z emise obligací, navýšení základního jmění a emise eurobondů, ale podařilo se uskutečnit jen první krok. Problémy s ruským trhem, recese české ekonomiky a prudký pád akcií ČKD přiměly šéfa Marouška k tomu, aby v roce 1998 přiznal, že se bez státní pomoci neobejde.
Holding musel zastavit u IPB téměř polovinu akcií své nejlepší dcery ČKD DIZ, aby měl na výplaty. V ČKD Dopravní systémy, jedné z nejdůležitějších firem společenství, byla omezena výroba. Maroušek žádal od vlády garance na úvěr 2,5 miliardy. Stát záruku neposkytl, a proto šéf ČKD pohrozil konkurzem. Dokonce státu nabídl společný výkon vlastnických práv, pravomocí se ale zcela vzdát nehodlal. Nakonec musel ustoupit a o rok později rezignoval. Osmatřicetiprocentní podíl firmy INPRO v ČKD propadl IPB. Bylo zjevné, že holding v této podobě – sdružující desítku strojírenských a elektrotechnických firem celkem s patnácti tisíci zaměstnanci – nemá šanci přežít.
Začátkem roku 2000 nastoupil nový management, který hledal mimokonkurzní cestu z krize. Přistoupilo se ke kapitalizaci pohledávek a soudnímu vyrovnání. Poté se změnila vlastnická struktura ČKD. V roce 2002 odkoupil závod na výrobu kolejových vozidel německý Siemens za 750 milionů korun. Firma ale letos v Praze skončí.
Oddluženou společnost ČKD Holding Praha, do které v té době patřily ČKD Praha DIZ, Nové Energo, Elektrotechnika, Polovodiče, ETT Energetika a Finergis, koupila v roce 2004 za 302 milionů korun firma FITE-DV Koncern podnikatele Petra Speychala.