Peníze z vrtulníků by zabraly a zákony eurozóny jejich shazování nezakazují
Dnes je již téměř jisté, že klesající ceny energií a komodit stlačí do konce tohoto roku in? aci v eurozóně pod nulu – což je hluboko pod cílem Evropské centrální banky stanoveným na necelá dvě procenta.
Místo aby ECB dál dopouštěla, aby efektivní akci brzdilo pomýlené konvenční myšlení, jehož středobodem je německá ekonomická ideologie, musí uskutečňovat kvantitativní uvolňování (QE) „pro lidi“ – jakousi adaptaci Friedmanovy strategie „shazování peněz z vrtulníků“ –, aby odvrátila de? aci a opět postavila eurozónu na nohy.
Za současné situace má konvenční měnová politika jen malý dopad na země v jádru eurozóny – stejně jako ho bude mít QE po dle amerického vzoru. Částečně to lze vysvětlit tím, že v oblasti poskytování úvěrů nesou kapitálové trhy v eurozóně mnohem menší zátěž než ve Spojených státech (v eurozóně mají větší váhu banky). V důsledku toho má snižování výnosů z vládních a firemních dluhopisů i z dluhopisů krytých aktivy menší dopad.
Současně platí, že devizový kurz eura – tedy mechanismus, jehož prostřednictvím by současná politika stále mohla něco změnit – už nelze příliš stlačovat dolů. Už proto, že vzhledem k obrovskému obchodnímu přebytku eurozóny by takový krok narazil na silný mezinárodní odpor. Mechanismy, jimiž nákupy cenných papírů krytých aktivy americkým Federálním rezervním systémem stimulují spotřebitelské výdaje – tedy nízké sazby hypoték, všeobecně dostupné re ? nancování nemovitostí, vysoké ceny bydlení a monetizace hodnoty nemovitostí –, navíc v eurozóně fungují jinak.
V Německu, Francii a Itálii podněcují vyšší ceny nemovitostí nevlastníky k tomu, aby více spořili na splátky, a vzbuzují obezřetnost nájemníků, kteří očekávají budoucí zvýšení nájemného. A vyšší hodnota nemovitostí stávajících vlastníků se vzhledem k absenci přístupu k půjčkám krytým hodnotou nemovitosti a levnému hypotečnímu re? nancování nepřetavuje v podstatně vyšší výdaje. V zemích, jako je Německo, kde vklady a úspory domácností výrazně převyšují jejich dluh, jsou zase celkové výdaje domácností nižší v důsledku nižších úrokových sazeb.
Dalším faktorem brzdícím dopad QE v eurozóně jsou nízké výnosy z dluhopisů, které zvyšují měřené de? city penzijních fondů, takže se některé firmy zdráhají investovat a více tíhnou ke zvyšování příspěvků a omezování penzijních bene? tů. V USA se pro výpočet závazků penzijních fondů používají velkorysejší předpoklady diskontních sazeb.
Kromě toho má QE zejména v americké verzi nepříznivé distribuční dopady, poněvadž posílá více peněz bohatým, kteří mají nižší sklon k úsporám, a neposkytuje příliš mnoho peněz chudším lidem, kteří by je využili k větší spotřebě. V eurozóně je otázka distribuce prostředků obzvláště složitá vzhledem k tomu, že institucionální rozdíly mezi jednotlivými zeměmi mohou vyvolávat dojem diskriminace.
Je zřejmé, že ECB musí vyvinout strategii, která bude fungovat v jedinečném systému eurozóny, místo aby dál kopírovala kroky Fedu. Taková strategie by měla být založena na tvrzení Miltona Friedmana, že „shazování peněz z vrtulníků“ – tedy tištění velkých objemů peněz a jejich rozdělování veřejnosti – může vždy stimulovat ekonomiku a potírat de? aci. Aby však ECB maximalizovala dopad takové operace, musela by navíc nalézt způsob, jak zajistit spravedlivou distribuci.
Jednoduchým řešením by bylo distribuovat prostředky vládám, které by pak mohly rozhodnout, jak je ve svých zemích nejlépe utratí. Tomuto přístupu však brání pravidlo, podle něhož eurozóna nesmí využít ECB k financování vládních výdajů.
Schůdnější variantou by proto bylo poskytnutí platby od ECB všem zaměstnancům a důchodcům, kteří mají číslo sociálního pojištění (nebo jeho místní ekvivalent), přičemž vlády by pouze pomáhaly s distribucí. Další alternativa by spočívala ve využití seznamu voličů, tedy veřejné databáze, kterou by ECB mohla použít nezávisle na vládách.
Ze zhruba 275 milionů dospělých osob s číslem sociálního pojištění v eurozóně jich přibližně 90 procent figuruje v seznamech voličů. Extrapolujemeli americkou zkušenost z roku 2001, kdy sleva na sociálním pojištění ve výši 300 dolarů na osobu zvýšila výdaje asi o 25 procent celkové distribuované částky, mohl by šek od ECB ve výši 500 eur zvýšit výdaje přibližně o 34 miliard eur neboli o 1,4 procenta HDP. Extra daňový výnos, který by taková sleva vyvolala, by podstatně snížil vládní de? city.
Kromě toho, že by taková iniciativa vytáhla ekonomiku eurozóny z de? ace, měla by také obrovské politické přínosy, poněvadž by snížila nevraživost vůči evropským institucím, zejména v problémových zemích, jako jsou Řecko a Portugalsko, kde by 500 eur navíc mělo na výdaje obzvláště silný dopad. ECB by tímto způsobem mohla dokázat nespokojeným občanům a investorům, že to se splněním inflačního cíle myslí vážně, a dokonce by mohla přispět k zastavení vzestupu nacionalistických stran.
Jistě, některé země – zejména Německo – budou tomuto přístupu nejspíš bránit a používat přitom argumenty o obezřetnosti a zodpovědnosti. Faktem ovšem zůstává, že „peníze z vrtulníků“ by zabraly – a zákony eurozóny jejich shazování nezakazují.
Po letech úsporných programů, dohadování a nezaměstnanosti přišel čas zavést program QE, který zajistí to, co Evropa potřebuje.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
O autorovi| JOHN MUELLBAUER, profesor ekonomie na Oxfordské univerzitě, je výzkumným členem Institutu pro nové ekonomické myšlení při Oxfordské Martinově škole
