Václav Havel leží v pražské nemocnici Motol a není mu kdovíjak. Navíc, jak si postěžoval šéf nemocnice Miloslav Ludvík, „různé skutečné, ale i domnělé celebrity využívají každé příležitosti, aby k panu prezidentovi pronikly, a začínáme s tím mít vážné problémy“.
Všimněme si vtipného rozlišení „celebrit“ skutečných od domnělých. Těmi prvními mohli být Václav Klaus a Mirek Topolánek, ale koho řadit mezi domnělé? Ludvík odmítl potvrdit pseudocelebritu, která se za Havlem dobývala. Dotyčná osoba prý pronikla až za infekční filtr, ale do Havlova pokoje se kvůli ochrance nedostala. Ludvík dotyčného nepodezírá „ze špatného úmyslu, spíš z nedostatku odpovědnosti“. A zrovna, když to říkal na kameru, byl vidět v pozadí – jako na potvoru – v senátních volbách poražený užuž ministr Michael Kocáb.
Jeho ambice by oproti odpovědnosti nepřevážily poprvé. V roce 1979 režim pozavíral deset členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Někdy se pak stalo, že na potajmu konané různé přednášky – v tomto případě šlo o seminář Ladislava Hejdánka – dorazil kurýr s peticí za propuštění uvězněných. Jedinou neznámou pak byl vchod, do kterého bude v Bartolomějské dotyčný signatář předvolán na výslech StB. Těžko však bylo nepodepsat, když v podvědomí zněly Charlesem Mingusem zhudebněné variace na proslulý výrok pastora Martina Niemöllera: „V Německu nejprve přišli pro komunisty, ale já jsem neprotestoval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy a já jsem neprotestoval, protože nejsem Žid. Pak přišli pro odboráře a já jsem neprotestoval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky a já jsem neprotestoval, protože jsem nebyl katolík. Pak přišli pro mne a v tu dobu již nezbyl nikdo, kdo by se za mě postavil.“
Ne tak Kocábovi. Chvíli přemýšlel nad podpisovým archem, pak propisku odložil: „Něco podepíši, až budu jednička.“ Neodpověděl na překvapené dotazy, jestli si myslí, že bude třeba slavnější než Marta Kubišová. Tímto výrokem však Kocáb poskytl měřítko pro své budoucí činy – zda nejsou ryze účelově zaměřeny k vysněnému cíli být někde nějakou jedničkou. A ono to sedělo! Dělat „most“ mezi česky mluvící vládou a opozicí, to připomínalo bláznivého tlumočníka z Banánů Woodyho Allena. Vyprovázet odcházející sovětská vojska byla taškařice, vyžadující značnou dávku sebeovládání. Vše minutu po dvanácté, bez rizika, s maximálním osobním užitkem. Kdo ví, zda ministerský post bude tím, kde už konečně nějakým svým podpisem ponese kůži na trh. Nebo budou celá „lidskoprávní agenda“ a záda všelijakých menšin jen dalším stupínkem, který chce Kocáb zdolat na svém jedničkovém tripu?
