Kvido Štěpánek točí miliardy v plastech

Tak dlouho převracel v rukou fritézu z dovozu, až dospěl k závěru, že to dokáže vyrobit sám. Spotřebiče značky Bravo vzaly útokem české domácnosti a kanceláře. Dnes Kvido Štěpánek vlastní firmu s miliardovými tržbami.

Autor: Jakub Stadler

Paradoxem strhujícího životního příběhu Kvida Štěpánka je skutečnost, že původně vůbec nechtěl podnikat. Nechal se do toho tak říkajíc uvrtat. Po listopadové revoluci totiž muselo nomenklaturní vedení z plastikářského podniku Isolit v Jablonném nad Orlicí odejít a on byl jediným možným nestranickým nástupcem. I když se mu nechtělo ztrouchnivělé kormidlo potápějící se lodi převzít, nakonec tak učinil. Potom přišla privatizace a události dostávaly rychlý spád.

Chlebíček byl vzácností

Štěpánek vyrůstal v skromných poměrech, které však nijak nevybočovaly ze socialistického standardu v malém městě v Orlických horách. Nikdo nebyl chudý ani bohatý. Jídlo se dojídalo beze zbytků, díry na ponožkách látaly, na dovolenou se jezdilo k babičce pracovat na záhumenek. „Limonáda se kupovala jenom k sobotní večeři a obložený chlebíček byla velká vzácnost,“ vzpomíná na dětství. Matka byla učitelkou a zemřela v jeho třinácti letech, otec se těžce protloukal v komunistickém režimu s minulostí prvorepublikového doktora práv a byl všemožně šikanován.

„Z rodinné výchovy jsem si odnesl pevné přesvědčení, že komunisté jsou darebáci a lumpové, kteří se neštítili mučit a oběsit, či věznit dokonce ani ženy, jako otcovu známou Miladu Horákovou a kamarádku poslankyni Fráňu Zemínovou,“ vzpomíná. Nebylo tedy divu, že odmítal veškeré nabídky ke vstupu do KSČ a zůstal „nezkorumpovaný k porevolučnímu použití“.

Když se dva perou, třetí se směje |KVIDO ŠTĚPÁNEK|
|Datum narození: 6. 9. 1957 Bydliště: Letohrad Majetek: tržby jeho firmy ročně přesahují miliardu korun| Převratná doba 80. a 90. let minulého století Štěpánka zastihla v podniku OEZ Letohrad, kde nastoupil jako konstruktér po absolvování Vysokého učení technického v Brně. Jeho demokratické srdce se rozbušilo nejvyšší možnou frekvencí. „Sametová revoluce mě samozřejmě ohromně nadchla, a i když jsem nebyl, což mě dnes mrzí, disidentem ani hrdinou, přesto jsem se na přechodnou dobu stal jedním z katalyzátorů dění v tehdejším podniku OEZ Letohrad i ve městě,“ líčí bouřlivé období. V řadě podniků se tehdy chtěli zbavit bolševických vůdců, a revolucionáři ho proto vybídli, aby se přihlásil do výběrového řízení na nového ředitele sousedního Isolitu, závodu OEZ. „Jak odmítnout, když jsem byl bytostně přesvědčen, že věci je nutné dělat nově a lépe, a kandidátů se nedostávalo,“ vysvětluje svůj tehdejší postoj. V souboji mezi „starým“ a „novým“ komunistou nakonec vyhrál, jak bylo tehdy nepsaným pravidlem. „Začal jsem tedy podnikat na státním a věřím, že jsem se v dobrém slova smyslu od samého začátku staral a choval, jako kdyby mi závod patřil, tedy časem, péčí a úsilím, které jsem práci věnoval,“ říká. A bylo toho třeba hodně překonat, neboť podnik byl komunistickým hospodařením notně zdevastován. Vyráběl jednoduché plastové díly a byl v podstatě závislý na jednom odběrateli. „Spousta strojů měla maximálně šrotovou hodnotu a budovy neměly využití,“ shrnuje. Isolit se pod Štěpánkovým vedením nejdříve přeměnil na státní podnik a v roce 1992 nastoupila privatizace. „Věren svému přesvědčení o nutné férovosti jsem prosadil privatizaci veřejnou soutěží, což byl zcela nepochybně nejotevřenější možný způsob,“ tvrdí. Nehodlal nechat závod s 300 zaměstnanci „napospas fondům a příležitostným dobrodruhům“. „Měl jsem před sebou pevný cíl pokračovat v tom, co jsem začal, tedy budovat moderní firmu, ve které se produktivně pracuje, práce je tu příjemná, zajímavá, stabilní a výdělky vyšší než v okolí,“ dodává. S dvěma dalšími spolupracovníky se veřejné soutěže zúčastnil, zvítězil a od března 1993 se začíná psát historie společnosti Isolit-Bravo, spol. s r. o. „Kýžený obnos 24 milionů korun jsme získali jako půjčku od Komerční banky, za kterou jsme ručili svými rodinnými domky,“ líčí finanční situaci. Zlatý nápad u tchyně Výrobce elektrických jističů OEZ mezitím natruc odhlásil Isolitu veškeré „bakelitové“ zakázky, což však opět paradoxně firmě pomohlo. Musela se začít ohlížet po novém, moderním výrobním programu a v této tíživé chvíli se dostala Štěpánkovi do ruky zlatá rybka. „Jednou jsme seděli v nástrojárně a její vedoucí povídá: U tchyně jsem rozdělal nějaký Moulinex, to bychom dokázali taky vyrábět,“ opakuje památný výrok, který změnil dějiny podniku. Objednávky naráz požadovaly tisíce kusů fritéz týdně, což pro podnikatele začátečníky bylo omračující. Následovaly rychlovarné konvice, sušičky potravin a další sortiment. „Z minulosti jsem s podnikáním žádné osobní zkušenosti neměl. Snad mi pomáhaly vzpomínky na mého dědečka, který v malém podnikal celý život, dokonce jako živnostník i za komunistů, což bylo v té době naprostou raritou,“ pátrá v mysli. Praotci bylo v roce 1948 už sedmdesát let a otázka jeho živnosti se zdála být otázkou krátkého času. On však vesele podnikal dalších dvacet let. „Naučil jsem se od něj důležité zásady, které si pamatuji dodnes,“ podotýká Štěpánek. V tomto duchu na něj vzpomíná i spolužák z brněnského Vysokého učení technického, podle něhož byl Štěpánek v dobrém slova smyslu od dědečka „vycvičený“ a cílevědomý. Na rozdíl od ostatních se na studiích nepoflakoval, ale už tehdy tvrdě pracoval na budoucím úspěchu. „Překvapilo mne, když jsme se v prvním ročníku začali učit anglicky a on z ní za tři měsíce zvládl státnici,“ hovoří uznale Jiří Prokopec. Znalost světového jazyka mu podle něj umožnila například vyjet na stáž do kapitalistického Norska, kam se tehdy podíval jen málokdo, a získávat další zkušenosti. Hovoří i německy, rusky a učil se španělsky. O svou výjimečnost se však dokáže i podělit. „Ve firmě jsme řešili vývojový problém a on mi spatra vypočítal během kávy na dvě stránky rovnici s trojným integrálem, což několik let po studiích jiní zapomenou,“ žasne. Životní filozofii zase čerpal od učitele na fakultě a posléze přítele Emila Škrabala, bývalého ředitele všech Baťových strojírenských závodů, jenž zemřel předloni v 101 letech. Workoholik ve svetru Ne vždy však měl takové štěstí na lidi, jimiž se obklopil. „Při revoluci jsem si myslel, že nový režim otevírá stavidla lidské tvořivosti a rozletu,“ líčí poněkud naivní elán tehdejší doby. Záhy však poznal, že někteří lidé upřednostňují před neúnavnou prací své pohodlí, a musel se s nimi rozloučit. „Takové náhlé výpadky se v odlehlém horském regionu mnohdy těžce látaly a nahrazovaly,“ pronáší již vážněji. Štěpánkovu povahu lze totiž vyjádřit slovy zarputilost a tvrdost k sobě i ostatním. „Jednou jsem ho navštívil v sobotu odpoledne už v Isolitu, kde pracoval v zimě nabalený ve svetrech,“ vybavuje si Prokopec. Podle něj je workoholikem, který se odlišuje od většiny lidí, a když jeho styl nepřijmou, narazí kosa na kámen. Jistou formu askeze přenáší i na pořizování konzumních věcí. „Jezdím autem Opel Zafira, které se mi líbí střídmostí a nenabubřelostí,“ udává svůj styl. Stejně otázku bydlení neřeší nijak velikášsky, když se spokojí s rodinným domem, který si s manželkou postavili svépomocí ještě za socialismu. Zvyšující se životní úroveň se projevila až stavbou chalupy na zakázku v horském prostředí Jamného nad Orlicí. „Je větší než původní rodinný domek a plánujeme, že až bude poslední dítě na studiích ve světě, přestěhujeme se tam,“ konečně se zasní Štěpánek. V současné době zde alespoň tráví dovolené, byť občas sám. „Někdy je to dovolená rozdělená, protože zbytek rodiny chce k moři, což mě nebaví, a domnívám se, že když jsou děti velké, být tam s nimi již nemusím,“ soudí. Mandela a kalašnikov

Nový „kuchyňský“ výrobní program se stal pověstným bodem zlomu a konečně nastartoval jeho firmu. „To byl okamžik posílení cash-flow a výdělků, jež jsme obratem investovali do dvou výrob, které měl už původní závod, tedy do výroby forem na vstřikování plastů a výlisků z plastů,“ poznamenává. Investice umožnily rozšíření působnosti do dalších odvětví, kde velmi důležitým se ukázal průnik do automobilového průmyslu jako subdodavatele plastových dílů. To se již naplno setkal s nelítostným konkurenčním bojem, který označuje v mnoha případech za „zákeřný a podlý“. „Jak chcete mluvit o férové soutěži s Číňany při jejich ekonomických podmínkách?“ Přesto má podnik Isolit-Bravo zákazníky v takových koncernech, jako jsou Philips, pro nějž vyrábí spotřebiče i do Ohňové země, Automotive Lighting, VW a Škoda v automobilovém průmyslu či Ikea.

Někdy se však i chladný byznys změní v hotovou kovbojku, a to když vyráběli formy na žehličku pro jednu jihoafrickou firmu. „Zažili jsme s nimi předání moci Nelsonu Mandelovi, jejich naděje i zklamání. Designér výrobku s rodinou emigrovali do Austrálie, vedoucí projektu byl unesen a držen mladými revolucionáři s kalašnikovem v buši, dokud za něj rodina nezaplatila tučné výkupné,“ odkrývá divošské praktiky, které však ani u nás nejsou zcela neznámé. Ovládl firmu, zbývá prosadit vegetariánství

Mezníkem se stal předloňský rok, kdy Štěpánek vyplatil společníky a ovládl celou firmu. „Vyhořeli a ztratili chuť a motivaci k práci,“ komentuje situaci Štěpánek. Rozchod s bývalými společníky nebyl v žádném případě přátelský. „Je to zkreslené, ale vůbec to nechci komentovat,“ nechává se slyšet jeden z bývalých společníků Zdeněk Najman. Mohlo by se zdát, že když získal pro sebe celou firmu, přece jen trochu poleví v hektickém pracovním úsilí a bude více odpočívat. To by ale nesměl být tím, kým je. „Na koníčky čas příliš nezbývá. Mám určitý komplex z toho, že v mé práci je stále něco nehotové, nedokončené, mohlo by se udělat lépe,“ popisuje.

A když už má podle sebe „hotovo“, vymýšlí zlepšováky, jako když v loňském roce spatřilo světlo světa zařízení s tajemným názvem motúčko. Jde o motorizované kolečko, které má ulehčit dřinu na stavbách či v zemědělství. V době, kdy se motorizuje skoro vše, od šroubováků po bicykly, není rozhodně důvodu, proč to nezkusit s kolečkem. „Čekal jsem nějaký delší čas na nástupní praxi. Nikdy jsem to nedělal, tak to pro mě byl celkem šok,“ líčí konstruktér Michal Fišer, jemuž to hodili na krk hned po nástupu do firmy. Další důkaz, jak si Štěpánek tvrdě testuje své lidi, ale vyplatilo se. „Myslím, že za celý tým pracující na tomto projektu mohu říci, že jsme si užili spoustu trápení, stresu a někdy bezesných nocí, ale na druhou stranu i drobných úspěchů a poznání nových technologií,“ dodává Fišer. Dnes se už motúčko, jehož cena se pohybuje kolem deseti tisíc korun, používá na řadě míst.

Zálibám se tedy Štěpánek věnuje až v okamžiku, když v práci už „padá na ústa“, což bývá někdy večer nebo v neděli. To si přece jen udělá čas na sport, například jízdu na kole. Snaží se o další vzdělávání, četbu, filozofii a zamyšlení nad životem a světem, bez čehož se člověk podle něj stane „konzumním hlupákem“. Uspokojení nehledá ani v jídle či pití. „Rád bych se stal vegetariánem, což mi ovšem moje manželka svým vařením stále kazí,“ stěžuje si. Se štěpánkovskou náturou se toho ale chytly obě jeho dcery, které si prý doma prosadí v tomto ohledu více než on, a přivodily si z toho zdravotní problémy spojené s abnormálním hubnutím.