Protože nemá cenu Halíkovy argumenty přežvýkávat, nechť si laskavý čtenář udělá názor sám.
Rychlé tužky by k jeho úvaze, pod niž se podepisují, chtěly doplnit ještě jeden aspekt – z hesla Je suis Charlie, které vzniklo jako okamžitá hláška vyjadřující vlnu solidarity, se stal politický kýč. Vyprázdněná floskule, za níž se kromě piety ke krvavému masakru v pařížské redakci skryje téměř cokoliv.
A jako každý kýč už začíná unavovat svou vtíravostí. Když veřejnoprávní rozhlas vyrobí půlminutový příspěvek o předávání Zlatých glóbů, nedozvíme se o vítězných filmech nic. Zato víme, že George Clooney si na sako připíchl odznáček Je suis Charlie. Skoro to vypadá, že zanedlouho bude každý zaměstnanec podepisovat souhlas s tím, že redaktoři Charlie Hebdo jsou hrdinové bojující za svobodu slova. Stejně jako se za normalizace podepisoval souhlas se vstupem bratrských vojsk.
Na odsouzení teroru v Paříži by se měli shodnout všichni slušní lidé. Ti přemýšliví by ale měli jít dál než za konstatování, že svoboda slova je nade vše a bez hranic. Snadno by totiž mohli skončit v argumentační tísni.
Mnozí lidé, kterým Knížákův billboard Václavka a Dášeňka znevažující někdejšího prezidenta a jeho choť, připadal kdysi nechutný a urážlivý, jsou dnes Charlie a mnohem drsnější satira francouzského magazínu jim nevadí. To samé prezident Miloš Zeman – když Pussy Riot urazí v chrámu Bohorodičku, jsou „kurvy“, zatímco urážka Proroka je bojem za svobodu slova. Jaký je mezi tím rozdíl?
Bylo by skvělé, kdyby Halíkův text přešel v debatu, kde končí humor a začíná nenávist. Nebo jestli je rýsování takové hranice vůbec účelné a potřebné. Spíš to ale vypadá na to, že Halíkova úvaha skončí v odpadkovém koši s nápisem „multikulti kecy“. Bude to škoda pro nás pro všechny.
Čtěte také:
Hrozba trvá: Francie pátrá po dalších teroristech, střeží židovské školy
The Guardian: Houellebecqova kniha je víc než satira islámu, odhaluje prodejnost a chlípnost
Na redakci německého listu útočili žháři, přetiskl karikatury Mohameda