Daň z příjmu na zdravotní pojištění se zvýší o jedno procento
Yvonne Wattsová z anglického Bedfordu se rozhodla, že si nenechá kazit stáří. Lékaři v roce 2001 dvaasedmdesátileté ženě oznámili, že potřebuje vyměnit oba kyčelní klouby. Věděla to i bez nich. Již delší čas trpěla bolestmi, takřka nevycházela z domu, a proto s operací souhlasila. Jenže britský zdravotní systém je v krizi. Pořadníky na rutinní operace jsou nekonečné, a tak Yvonne Watsová trpí bolestmi dodnes. Její jedinou útěchou je proces u Nejvyššího soudu, kde se domáhá precedenčního rozsudku i za ostatní britské pacienty: žádá, aby jí státní zdravotní pojišťovna (National Health Service – NHS) proplatila operaci ve Francii.
Stejně drahé jako doma.
Příběh paní Wattsové není ve Velké Británii nijak ojedinělý. Nedávné inspekce odhalily, že čekací lhůty na operace kyčlí, kolen nebo šedého zákalu se neustále zvyšují. Na spásnou pomoc čekají tisíce lidí. A reakce vlády? Prozatím vydala směrnici, která říká, že roční čekací doba se nepovažuje za napadnutelné zdržení, pokud případ není akutní. Ovšem toto ustanovení pouze vyvolává nové spory. Ostatně, je podstatou i v procesu odbojné pacientky.
Podle precedenčního rozsudku Evropského soudu z roku 2001 mají všichni občané Evropské unie právo na hrazenou lékařskou péči v jakékoli zemi EU, pokud se příslušné nemocnice v pacientově okolí nedokážou vyhnout „nepřiměřenému zdržení“. Právníci zastupující britskou pojišťovnu NHS se u Nejvyššího soudu brání tvrzením, že paní Wattsová si ještě může počkat, že její situace „zatím není nepřiměřená“. Spor se vede také o to, odkdy se počítá onen jeden rok, stanovený vládou jako rozumný (nebo spíš realistický) limit.
Britský Nejvyšší soud má v případě Yvonne Wattsové rozhodnout 4. dubna. Když žena, která musí být před soudce dovážena na kolečkovém křesle, prohraje, její dcera si na operaci půjčí, a matka dostane nové klouby v soukromé nemocnici. Vyhraje-li, odcestuje do nemocnice ve francouzském Lille, kde na ni již čekají. Pro NHS to bude znamenat, že se o proplacení zákroků v cizině razantněji přihlásí mnohem více Britů, čehož se vedení pojišťovny bojí.
Cesty britských občanů do francouzských a německých nemocnic za peníze státní pojišťovny představují jakousi krátkodobou záchrannou strategii britské vlády. Ministr zdravotnictví Alan Milburn nejprve zahájil tento program jako pilotní (leden 2002 až březen 2002), a protože přinášel uspokojivé výsledky, počet pacientů cestujících vlakem Eurostar na kontinent loni přesáhl jeden tisíc.
Představitelé NHS tvrdí, že léčit pacienty doma v Británii je levnější, a proto se snaží počet povolených „výjezdů“ regulovat. Právníci Yvonne Wattsové ovšem dokazují opak: operace v Lille. Bude prý stát čtyři tisíce liber, což je cena v podstatě shodná s domácími britskými poměry.
Dva tisíce pacientů se ztratily.
Potíž britské vlády spočívá pochopitelně v tom, že se jí dodnes nepodařilo čekací listiny zásadně zkrátit – a o pojišťovnou hrazené cesty do ciziny má zájem stále více lidí. Navíc se ukazuje, že i to malé zlepšení, kterým se vláda na počátku tohoto roku chlubila, nemusí mít reálný základ.
Na počátku března dokončili auditoři kontrolu v záznamech jednačtyřiceti místních poboček NHS v různých koutech Anglie a jejich zjištění nabídlo opozici výbušnou munici: tři nemocnice prokazatelně vědomě falšovaly záznamy o pacientech a devatenáct nemocnic (pravděpodobně nevědomky) mělo v čekacích listinách zásadní chyby a nesrovnalosti.
Šéf auditorů Andrew Foster prozradil médiím tento příklad: jedna z nemocnic uváděla na oficiálním seznamu čekatelů na různé zákroky 3800 pacientů. Ve skutečnosti ovšem nechávala čekat 5800 lidí. Ztracené dvě tisícovky převedla do kolonky těch, kteří již mají dohodnutý termín operace. Nebyla to sice pravda, ale vláda mohla mít pocit, že se situace lepší.
Generální ředitel NHS Nigel Crisp vyhlásil po oznámení výsledků kontroly přísná disciplinární řízení, jenže co naplat. Situace nebyla v roce 2001 o mnoho jiná: tehdy auditoři zjistili, že falšování záznamů v devíti nemocnicích vedlo k tomu, že šest tisíc pacientů muselo čekat na operace déle, než bylo nutné a přípustné.
Do „vyšetřování“ následků dlouhých čekacích lhůt se pochopitelně zapojila i britská média. Jejich prostřednictvím vyšlo najevo, že nefungujícím systémem netrpí pouze starší Britové s nemocnými klouby. Například tisíce žen v Londýně, které potřebují mikroskopické zkoušky ke zjištění karcinomů, musejí čekat na výsledky čtyři měsíce, což je asi třikrát delší doba, než jakou doporučuje britské ministerstvo zdravotnictví.
Skotská krize.
Naprosto katastrofální je situace ve Skotsku. Asi deset tisíc Skotů trpí různými chorobami ledvin a 463 z nich čeká na transplantaci. „Tamní zdravotnická zařízení hrazená z prostředků NHS nejsou schopna tento stav vůbec zvládnout,“ přiznává poslankyně Margaret Jamiesonová, předsedkyně parlamentního výboru, který dostal za úkol podat o stavu skotského státního zdravotnictví zprávu. A tento dokument mimo jiné říká: „Většina z pacientů je diagnostikována příliš pozdě, pracoviště transplantací se po odchodu dvou klíčových lékařů prakticky zhroutilo, chybějí peníze na drahé léky.“
Konzervativní opozice přičítá stav zdravotní péče hrazené ve Skotsku pojišťovnou NHS skutečnosti, že na rozdíl od Anglie zde pracuje takřka celý systém centrálně, chybí více konkurenčních soukromých klinik. K podobnému názoru dospěl také deník Sunday Times, který píše, že od nástupu labouristů do vlády se pořadníky ve Skotsku rozšířily ze 70 227 pacientů na 84 996. Co je však horší: jenom v Glasgowě, Ediburghu a Aberdeenu od roku 1997 prokazatelně zemřelo na „následky zbytečného čekání“ 263 pacientů, kteří stáli na pořadníku kandidátů operací srdce příliš nízko.
Vláda Tonyho Blaira si dala za cíl, že na jaře tohoto roku nebude ve Velké Británii pacient, jenž by čekal po nehodě nebo na rychlou pomoc déle než čtyři hodiny, a pacient, který by na plánovanou operaci čekal déle než rok (od roku 2005 vláda slíbila snížit roční hranici na šest měsíců). Zatím se ale zdá, že jde o metu jen stěží dosažitelnou.
Falešní nemocní.
Příští měsíc se v Británii zvýší povinná daň z příjmu na zdravotní pojištění o jedno procento. Ministr financí Gordon Brown kvůli tomuto nárůstu daňové zátěže čelí další kritické bouři: „Namísto, aby se vláda postarala o zefektivnění systému NHS,“ říká šéf konzervativců Iain Duncan Smith, „ulehčuje si práci zvyšováním daní.“
Duncan Smith pochopitelně využívá chvíle, ale je pravdou, že efektivita NHS je dlouhodobým tématem veškeré opozice v zemi. A není divu. NHS například disponuje více manažery, než lůžky. Oficiální údaje zdravotní pojišťovny potvrzují, že všechny britské státní nemocnice mají 199 670 lůžek, zatímco zaměstnávají 211 650 lidí, kteří jsou zařazeni a placeni v kategorii manažer, administrátor či samostatný úředník. Tato čísla vskutku nejsou teoretická. Příklad za všechny: nemocnice Královny Alžběty v Birminghamu zaměstnává 1300 administrativních pracovníků, zatímco postelí má přesně jeden tisíc.
Byrokratů čím dál víc.
Ačkoli vláda před několika lety vyhlásila program na snížení byrokracie, pouze v posledním roce přibylo v NHS dvanáct tisíc byrokratů. Jak se zdá, NHS stále nemá dost. Inzertní přílohy všech novin jsou denně zaplaveny desítkami inzerátů na pozice různých plánovačů, analytiků, manažerů či programových pracovníků, kterým NHS nabízí zhruba dvojnásobek průměrného britského platu.
I když je počet nemocničních lůžek považován za jistý druh důkazu o efektivitě systému (denní naplněnost lůžek se v celé Británii pohybuje kolem 80 procent, v největších nemocnicích ve Walesu dosahuje až 98 procent), kritici NHS tvrdí, že nelze pojišťovně slepě poskytnout investice na lůžka nová. Jak to bývá, potíže s kapacitou jsou součástí začarovaného kruhu.
To potvrzuje také následující skutečnost. V britských nemocnicích leží nejméně čtyři tisíce starých lidí nad 75 let, ačkoli k tomu neexistuje žádný medicínský důvod. Jediným důvodem je skutečnost, že svou kapacitou nepostačuje stárnoucí populaci ani systém péče o staré lidi. Neboli tito falešní pacienti nemají kam jít.
Systém zdravotní péče bude v příštích letech jednou z nezpochybnitelných priorit kteréhokoli britského kabinetu. Kabinet Blairův minulý týden přiznal, že se mu systém NHS zatím nedaří konsolidovat, že investiční peníze zatím vždy nedorazí až na „první linii“. Pravdou ovšem je i to, že jakékoli modernizační projekty se okamžitě stávají politickým tématem. Vláda Tonyho Blaira se pokouší prosadit systém nezávislých nemocnic, které by nepodléhaly centrálnímu řízení NHS. Řada labouristů, ale i lékařů a odborářů o tomto „zavádění tržních mechanismů do státního systému“ nechce ani slyšet.
