Diskuse o evropské budoucnosti České republiky se zatím ubírá směrem, který lze označit za nešťastný. V důsledku toho jsme oprávněně považováni za euroskeptiky postkomunistické Evropy.
Nebýt občasných vystoupení prezidenta republiky jsou česká média naplněna téměř výlučně euronegativistickými výroky politiků, zejména z řad „smluvní opozice . Tón diskuse je více ideologický než věcný. Nedebatuje se o tom, jak se na EU připrav ovali Irové či Finové, nýbrž o ohrožení zájmů a identity českého národa. Když k tomu přidáme kritiku pomalosti našich integračních snah, začíná vztah ČR k Evropské unii připomínat příběh o lišce na vinici. Hrozny visí tak vysoko, že raději sami sebe přesvědčíme o jejich kyselosti.
Na kritiku integrace máme pochopitelně i jako nečlenové unie plné právo, ale v našem vlastním zájmu by měla být vědoucí, vyvážená, a nikoli jednostranně zaujatá. Nemluvě již o tom, jak by měl každé kritické slovo vážit ten, kdo je v pozici žadatele a navíc nemá před svým prahem zdaleka uklizeno. Jednostranný je ten, kdo označí 15 000 úředníků Evropské komise za přebujelý aparát a nedodá, že i menší evropské metropole, jako Stockholm nebo Amsterodam, zaměstnávají na jeden milion obyvatel více personálu než Evropská unie, která má dnes 370 milionů obyvatel. Evropští úředníci jsou oprávněně pranýřo váni za zpronevěry, faktem však zůstává, že na úrovni členských států se prošustrovalo mnohonásobně více peněz z evropských dotací než v bruselském centru.
Členské státy opravdu odevzdávají Bruselu část své svrchovanosti, v případě malých zemí jde však více o nárůst možností než o jejich ztrátu. Bez účasti na evropské integraci by Lucemburčané, Řekové či Belgičané těžko spolurozhodovali o osudech Evropy a zcela určitě by ji jednou za čas - v průběhu svého předsednického pololetí - neřídili.
Nedostatkem taktu (i taktiky) to u nás zavání tehdy, když hlasitá kritika zmíněných „nešvarů EU dominuje v politické diskusi. Proklamujeme zájem do unie vstoupit, zatím jsme však zdaleka nedosáhli ani její průměrné produktivity práce nebo efe ktivity práva. Nicméně už předem víme, jak je to uvnitř unie všechno špatně zregulováno a jak je naše budoucnost uvnitř této organizace ohrožena. Ať již je tato kritika motivována čímkoli, pronášena ústy předních politiků nám dělá pouze medvědí služ bu. K věcné diskusi uvnitř národa zjevně nevede a navenek nás degraduje v očích lidí, kteří budou o našem přijetí do Evropské unie rozhodovat.
Mělo by být odpovědností těch, kteří veřejnou diskusi před zraky společnosti vedou, aby ji směřovali k otázkám, které nás k Evropě přibližují. Návrhy na vstup ČR do Severoamerické zóny volného obchodu nebo rovnou do přidruženého svazku s USA, které nedávno zazněly, doufejme v Bruselu pochopili jen jako pokus o vtip. Stát, který před více než třemi lety sám podal přihlášku do EU, investoval do přípravy na vstup nemalé prostředky a již půl roku jedná o podmínkách členst ví, by měl mít věcnou diskusi dávno za sebou. Nyní by se měl zamýšlet nad tím, jak může uplatnit v unii své zájmy a jak může sám přispět k řešení úkolů, které dnes před Evropou a její hospodářskou integrací stojí.
Všechny malé státy s nedemokratickou minulostí nebo nevalnou ekonomickou výkonností na členství v EU v dobrém smyslu slova vydělaly. Upevnění demokracie, zkvalitnění právního řádu, příliv investic, urychlení hospodářského vývoje, růst živ otní úrovně, posílení pozice ve světě, to všechno jsou nejmarkantnější integrační zisky Irů, Portugalců a Řeků. Výhodnost regionální ekonomické integrace pro malé státy je prokázána nejen v řadě teoretických prací, ale i praxí nedávných de setiletí.
Pokud někdo odmítá srovnávat naše přistoupení s tím, jak se do EU začleňovali Irové (1973), Řekové (1981) a Portugalci (1986), má pravdu pouze v tom, že integrace dávno není tam, kde byla před dvaceti lety. Způsob, ja k jmenované státy dokázaly evropskou výzvu změnit ve svou šanci, jaké při tom dělaly chyby a jaké strategie se jim naopak vyplácely, je ale všeobecně platnou zkušeností. Dokážeme-li se s moudrou pokorou učit, možná se v příštích desetiletí ch nebudeme dívat na to, jak se nám záda těchto dříve opožděných jezdců evropského pelotonu vzdalují.
O reformě institucí, rozhodovacích procesů a o dalších klíčových otázkách evropské budoucnosti u nás debatuje hrstka nadšenců na základě informací ze zahraničních médií. Domácí politická elita zřejmě považuje hledání recep tů pro další integrační kroky za luxus, kterého nám v našich problematických dobách není zapotřebí. To, s čím se současná patnáctka členů unie potýká, u nás slouží především jako výzva k opatrnosti a kritičnosti, nikoli jako podn ět, abychom se společně se sousedy zamýšleli nad možnými způsoby řešení.
Jako by Evropa byla povinným cvičením nadiktovaným shora, a ne naší vlastní volbou a šancí. V době dělení Československa jsme na adresu Slováků ironicky poznamenávali, že my Češi již máme národní obrození sto let za sebou. V poslední době se zdá, že svou evropskou dospělost máme ještě daleko před sebou.
