Čeští farmáři chtějí vstoupit do zpracovatelského průmyslu, teď je doma nic nedrží
Od začátku září každé ráno po šesté hodině přijíždí do Zemědělského družstva Třebohostice na Strakonicku autocisterna s logem mlékárny Goldsteig. Z pěti kravínů si odváží zhruba sedm tisíc litrů mléka a dle svozného plánu pak míří dál, až do bavorského Chamu. Už tedy ne jako dříve - do místní Madety. Důvod je jediný: cena za surovinu. Zatímco česká mlékárna platila v srpnu dodavatelům za litr v průměru 8,02 Kč za litr, německá je ochotna dát o 50 až 60 haléřů více. „Pokud mléko na některém svozném místě obsahuje nadstandardní obsah bílkovin a tuků, činí rozdíl až 1,30 Kč. V jedné z našich stájí tak dosahujeme realizační ceny 9,30 Kč. Důležité také je, že se k nám Němci chovají velice slušně a zacházejí s námi jako rovný s rovným, žádnou diskriminaci nepociťujeme,“ pochvaluje si předseda třebohostického družstva Jiří Turek. Jako pozitivum vidí i to, že peníze na účet družstvo dostává z Bavorska do osmnáctého dne následujícího měsíce (v korunách, přes Komerční banku v Klatovech), přičemž v Česku je obvyklá splatnost do 30 dnů. Pro export se rozhodlo dvanáct podniků ze Strakonicka. Další mléko jde do Chamu z Klatovska, Domažlicka a Tachovska. Celkem už to dělá 100 tisíc litrů denně. Spolu s dalšími německými mlékárnami je to kolem 300 tisíc, což představuje asi pět procent domácí produkce (viz reportáž str. 30).
Až přijde krize, pošlou vás domů.
To, co chovatelé dojnic vidí jako plus, dělá naopak vrásky na čele lidem z Madety. Generální ředitel Milan Teplý tvrdí, že ztráta suroviny je nutí k úvahám o zavření strakonického závodu a pravděpodobně i budějovického, dvou z celkem osmi provozů jihočeské firmy. Nepotvrzené zprávy však uvádějí, že podnik zároveň hledá cesty, jak si mléko opatřit jinde. Údajně zvažuje nákupy i na Slovensku a v Polsku.
Mléko sice není jedinou komoditou, jejíž zvýšený pohyb ve středoevropském prostoru byl odstartován přistoupením nových členů do Evropské unie, ovšem spolu s jatečnými prasaty (viz EURO 35/2004) se v tuto chvíli jeví jako nejcitlivější agrární položka (k tomu je možno připočíst i ovoce a zeleninu, u nichž jsou naši producenti vystaveni velmi tvrdé konkurenci z Polska). Liberalizace obchodu dává nový impuls k rozsáhlé restrukturalizaci v celém odvětví.
Ministr zemědělství Jaroslav Palas před zvyšujícím se exportem nezpracovaných výrobků varuje: „Pokud jsou tyto kroky jen přechodného rázu a mají za cíl zvýšit farmářské ceny u nás v republice, tak tomu samozřejmě rozumím. Jestliže by to ale měl být trvalý jev, pokládám to za chybné a vidím v tom negativní trend. Jsem totiž přesvědčen, že pokud by se zahraniční odběratel dostal do nějaké krize, tak prvního koho pošle z vandru domů, budete právě vy,“ říkal Palas předminulý týden k zemědělcům na setkání ve Větrném Jeníkově u Jihlavy.
Import přidané hodnoty.
Za pozitivní trend vývoz nezpracovaného mléka nepovažuje ani Josef Stehlík, člen předsednictva Asociace soukromého zemědělství ČR. „Na druhou stranu ale jak mlékaři, tak třeba i pekaři jsou teď nuceni začít uvažovat úplně jinak. Padesátihaléřový rozdíl určitě není tak propastný, aby se obě strany nemohly domluvit na nějakém smírném řešení. Samozřejmě by nebylo dobré, kdyby naše mlékárny začaly hromadně padat, protože by to pak znamenalo, že se přidaná hodnota začne dovážet ze zahraničí,“ poznamenává Stehlík, soukromý rolník z Chodouně na Berounsku. „My se chováme naprosto ekonomicky. Dříve jsme nemohli vyvážet, teď ano, tak toho pragmaticky využíváme. Osud českého zpracovatelského průmyslu nám není lhostejný, ale není to naše starost. Prioritně musíme myslet na sebe a na své farmy,“ říká Zdeněk Houška, místopředseda Mlékařského a hospodářského družstva JIH se sídlem v Táboře. Šéf Madety Milan Teplý ale vidí v jednání jihočeských dodavatelů mstu za to, že jim stát (Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond) neprodal akcie mlékárny, jak v době ministrování Jana Fencla svým rozhodnutím přislíbil. Kontrolní balík byl v Palasově éře prodán za vyšší cenu Jihlavským mlékárnám (dnes firma Moravia Lacto), což vedlo k tomu, že zemědělci PGRLF zažalovali. Soud zatím nerozhodl.
Peníze jinou cestou.
Karta se obrátila. Zatímco dříve byly v defenzivě atomizovaní prvovýrobci, teď se do ní dostali čeští zpracovatelé, kteří jsou doslova drceni v kleštích - z jedné strany nadnárodními obchodními řetězci, z druhé farmáři, kterým se podstatně rozšířil manévrovací postoj. Zdrojem tohoto napětí je i fakt, že se nepodařilo v daleko větší míře zpracovatelský průmysl s prvovýrobou vlastnicky propojit, ač se o tom již léta hovoří. Například z významnějších domácích mlékáren jsou chovatelé dojnic majetkově zainteresováni jen v olomoucké Olmě, v mlékárnách Kunín, Olešnice a Hlinsko (ovšem v té poslední mají jen třicetiprocentní podíl). Tam, kde jsou farmáři majoritními vlastníky, je - zdá se - klid, ač nákupní ceny jsou z celorepublikového pohledu spíše podprůměrné. „Podniky, které jsou ovládány producenty mléka, nemají zájem na zvyšování ceny, protože vlastníci si k penězům mohou přijít i jinou cestou,“ říká předseda celostátního mlékařského odbytového družstva Mlecoop Pavel Sáňka (přes Mlecoop jde denně asi 2,2 milionu litrů, čímž družstvo reprezentuje téměř třetinu českého mléčného trhu). Zájmy farmářů-vlastníků mlékáren nejsou totožné se zájmy jejich kolegů, kteří takovou nadstavbu nemají. Sáňka také poznamenává, že jihočeští dodavatelé, kteří se dnes jeví jako radikálové, patřili dříve k těm konzervativnějším. „Oni dlouho říkali, my nemůžeme od Madety odejít, protože je to největší firma v republice. Ta vždycky přežije, vždy bude mít exkluzivní postavení… To prohlašovali, přestože se k nim mlékárna chovala velmi přezíravě. Nebyli ochotni od ní odejít, a pomoci tak k zesílení tlaku ostatním producentům. Madeta byla tím subjektem, který nejvíce poškodil naše zemědělce z hlediska ceny. Struna byla generálním ředitelem Teplým tak dlouho napínána, až praskla,“ glosuje situaci Sáňka.
Dejme dotace na hromadu.
Razantnější vstup zemědělců do mlékáren, masokombinátů či výkupů (podniků ZZN) nyní agrární reprezentace agilně propaguje. Předseda Zemědělského svazu Miroslav Jirovský navrhuje, aby prvovýrobní podniky, sdružené v nejrůznějších odbytových družstvech, daly na společnou hromadu část dotací, které na podzim dostanou. Půl milionu až milion na každého člena. Mohly by pak nakoupit některé zpracovatele, kteří jsou v konkursu, či uvažovat o investicích na zelené louce. Průkopnický krok již učinilo družstvo Agrokrocan, sdružující chovatele krůt, které v létě koupilo od Agrofertu Andreje Babiše majetek dlouhodobě ztrátového závodu na zpracování krůtího masa Czech Turkey v Lomu u Tachova, největší svého druhu v republice (viz EURO 28/2004). Vzali si na to bankovní úvěr, který garantuje a dotuje PGRLF. „V Lomu jsme teprve asi měsíc a je příliš brzo, abychom mohli hodnotit, ale rozhodli jsme se do toho rizika jít i s vědomím, že to nemusí dopadnout dobře. Pokud by to vyšlo, myslím, že bychom mohli dobře využít i strategické polohy fabriky u německých hranic,“ říká předseda představenstva družstva Agrokrocan Vojtěch Olbrecht.
Restituční bariéra.
Slabé propojení naší prvovýroby se zpracováním - atypické v porovnání se západním světem - lze zdůvodnit vícero faktory. Předně asi tím, že restituční proces se dle rozhodnutí Federálního shromáždění až na výjimky nevztahoval na majetek právnických osob, tudíž nebyly rolníkům vráceny podíly, které skrze nejrůznější hospodářská družstva již od konce 19. století společně drželi v mlékárnách, lihovarech, cukrovarech, skladech obilí. Pro zajímavost můžeme uvést, že i značka Madeta je družstevního původu, vznikla v roce 1902 jako zkratka z počátečních písmen Mlékárenského družstva táborského.
Určitou náplastí za polovičaté restituce mělo být vyčlenění části akcií privatizovaných potravinářských podniků právě pro účely propojení s prvovýrobou. Ministerstvo zemědělství jako zakladatel ve své interní směrnici doporučilo, aby pro tyto účely bylo v privatizačních projektech počítáno až se 30 procenty akcií. Z první vlny byly „dány stranou“ akcie v celkové hodnotě zhruba tři miliardy korun, z druhé za miliardu. Pak ovšem přišla otázka, kam s nimi, komu je prodat a za kolik. Nakonec se problém vyřešil v roce 1993 založením Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF), do něhož byl tento obří balík z Fondu národního majetku přesunut. Padlo rozhodnutí, že akcie poslouží ke garanční činnosti fondu a jejich prostřednictvím bude stát ručit málo solventním zemědělcům za úvěry poskytnuté komerčními bankami. V tomto směru svou roli splnily, ale…
Privatizační metamorfóza.
Během let se ale akciové portfolio PGRLF výrazně změnilo. Z řádově stovek potravinářských emisí jsou dnes ve fondu pouze akcie olejářské společnosti Setuza, ZZN Nový Jičín, Výstaviště České Budějovice, Českomoravské společnosti chovatelů a několika málo podniků, které spadly do konkursu. Podstatná část portfolia je teď tvořena státními dluhopisy, pokladničními poukázkami a euroobligacemi. „Rozhodnutí bylo učiněno v zájmu stability toho balíku, k udržení jeho garanční hodnoty. Většina převedených akcií byla neobchodovatelná, právě proto, že PGRLF neměl nikde majoritu. Na tomto postupu se tehdy shodla většina odborníků jak z ministerstev, tak z privátního sektoru,“ vysvětluje důvody přeměny Václav Slavíček (KDU-ČSL), někdejší šéf PGRLF a ekonomický náměstek ministra zemědělství Josefa Luxe.
Právě Slavíček byl prý vždy proti, aby akcie zpracovatelů získala nějaká konkrétní skupina zemědělců. „PGRLF byl se souhlasem celé vlády založen tak, že majetkový vliv se přerozdělil ve prospěch všech zemědělců. V tom byla jeho podstata. Byl vytvořen na základě amerického mustru. Jak jinak to udělat spravedlivě? Myslím, že i dnes by bylo lepší, kdyby v PGRLF třeba Setuza dále zůstala, aby její akcie byly drženy jako strategické. Stejně tak tam mohla dál zůstat i Madeta. Vsadím se, že kdyby podíl nebyl prodán, tak by taková stresová reakce, jako je odchod dodavatelů do Německa, nikdy nenastala,“ soudí Slavíček.
Setuza: naše šance s PKN Orlen.
Zemědělské odbytové organizace se ale netají tím, že by nejzajímavější část z torza akcií - podíl v Setuze (38,3 procenta) - od PGRLF rády získaly a zvýšily tak svůj vliv alespoň v sektoru zpracování olejnin. Konkrétně družstvo Agroodbyt, zabývající se obchodem s rostlinou produkcí, již několik měsíců vede kampaň za prosazení svých obchodních zájmů. Velmi ostře se staví proti tomu, aby se státních akcií zmocnila skupina byznysmenů kolem firmy Český olej (reprezentovaná podnikatelem Tomášem Pitrem), která už nyní drží bezmála 50 procent. Představitelé družstva v nedávném dopise zaslaném na Úřad vlády kromě jiného odsuzují navrhovaný způsob řešení dlouhodobého problému firmy s obří „Nemethovou pohledávkou“, spočívající v jejím převedení za sníženou cenu z České konsolidační agentury do PGRLF, následné kapitalizaci a posléze odprodeji celého balíku akcií. „Stát by získal za svoje aktiva a pohledávky v hodnotě přesahující 4,5 miliardy korun nejvýše 0,6 miliardy korun. Pitrova skupina by prakticky bez vložení vlastního kapitálu získala z provozu od roku 2000 a z prodeje Setuzy možná přes tři miliardy korun,“ píše Agroodbyt, reprezentovaný mladým východočeským statkářem Davidem Novákem z Uherska u Holic. Družstvo žádá okamžité nahrazení úředníků v dozorčí radě Setuzy zástupci agrárních samosprávných organizací, kteří budou hájit „reálné zájmy zemědělců“. Konečné řešení vidí Novákova skupina dle dopisu určeného Grossovu kabinetu v nové privatizaci do rukou konsorcia tvořeného Agroodbytem a strategickou petrolejářskou společností, nejlépe prý polské PKN Orlen, která, jak představitelé družstva uvádějí, bude největším spotřebitelem bionafty (na jejíž české výrobě se Setuza významnou měrou podílí ) ve středoevropském regionu. Na přímý dotaz týdeníku EURO ale Novák sdělil, že s vedením polské firmy (která brzy ovládne český Unipetrol) o tom zatím nejednali, pouze prý sondovali, zda by firma nebyla proti.
To není investor.
Předseda představenstva Setuzy František Janů v polovině září premiéru Grossovi napsal také: „Odbytové družstvo Agroodbyt se svým zanedbatelným obratem, bez historie, se současným personálním zázemím, odbornou neznalostí problematiky Setuzy rozhodně není a nikdy nebude tím pravým investorem Setuzy.“ Janů dodává, že v zásadě prý není proti, aby zemědělci zasedli v orgánech společnosti. „Pan Novák je jenom takový kecálista, který nikdy nic pořádného neudělal. Už několik let plánuje u Chrudimi vybudování metylesterové jednotky na zpracování řepky a zatím nemá ani stavební povolení,“ přisadil si v rozhovoru pro týdeník EURO i Tomáš Pitr. David Novák je si vědom, že družstvo Agroodbyt je zatím poměrně malé, aby mohlo být nazýváno reprezentantem všech pěstitelů olejnin (sám uvádí podíl na trhu rostlinné produkce pouze ve výši 10 až 15 procent), ale jeho záměrem je prý bílá místa na mapě v nejbližší době zakrýt. „Chceme, aby hospodářská družstva, která z pověření svých členů prodávají rostlinou produkci a nakupují jim naftu, chemii a další prostředky, fungovala v každém regionu, tak jako už působí třeba v našem Pardubickém kraji. Nyní Agroodbyt sdružuje šest regionálních družstev. Také bychom rádi jako vlastníci vstoupili do některých skladovacích kapacit či začali budovat vlastní sklady na zelené louce, jelikož jsme v nerovném postavení vůči řetězcům výkupů firem Agrofert a Agropol,“ nastiňuje další plány.
Tisíc lidí dolů? No problem.
Situace na českém agrárním trhu se pár měsíců po vstupu do Evropské unie zásadně změnila. „Absolvoval jsem v posledních dnech řadu jednání v mlékárnách. Každý si nás teď jako obchodní partnery velice považuje, každý chce naše mléko. My nechceme nic víc než rovné obchodní vztahy,“ dušuje se Pavel Sáňka z družstva Mlecoop. Na trhu teď oproti loňskému roku denně chybí kolem půl milionu litrů (o 200 tisíc je letos nižší produkce, přibližně 300 tisíc jde na vývoz). „My to mléko v tuto chvíli nemáme, ale budeme ho mít. Pokud ovšem dnes chce někdo přesunout do své mlékárny nějaké nové mléko, tak už striktně trváme na ceně nad 8,50 koruny za litr,“ dokresluje Sáňka, že už si zemědělci na vnitřním trhu říkají o „bavorskou“ cenu. Maloobchodní ceny potravin z Česka a Německa jsou v zásadě srovnatelné. Naše zpracovatelské podniky, v zájmu udržení konkurenceschopnosti na středoevropském trhu, budou muset hledat cesty k dalším úsporám nákladů. Zajímavé nepochybně je jedno srovnání: mlékárna v Chamu zpracovává podobné množství mléka jako Madeta (kolem 1,5 milionu litrů denně), ovšem jen s asi šesti stovkami zaměstnanců (Madeta jich má přibližně 1600). Produktivita práce se zdá být v Bavorsku nepoměrně vyšší. „Kdyby Madeta ušetřila třeba 500 lidí, tak to dá kolem 200 milionů korun ročně. Mlékárna by tak na každý litr uspořila kolem koruny,“ říká Sáňka z Mlecoopu. „Jestli mi tím vším chcete říct, abych se tisícovky lidí zbavil, tak já to klidně udělám. Zrovna za chvilku se chystám na hejtmanství, kde o tom bude řeč. Klidně jim slíbím - pokud to bude požadavek - že tisíc lidí propustím, teď před volbami, když mi to doporučujete,“ reagoval poněkud podrážděně na dotaz týdeníku EURO šéf Madety Milan Teplý.
