Kde se pěstují melouny? V Itálii, ve Španělsku a na Olomoucku. Většina českých zahrádkářů vyzkoušela alespoň jednou v životě zasít tykvovitou zeleninu se sladkou červenou dužinou třeba na kompost. Co kdyby to náhodou vyšlo. Jenže často končili s malými nezralými koulemi, které chutnaly jako cukrová voda, a tak získali mylné přesvědčení, že Česká republika je pro pěstování vodních melounů příliš studená. Důkaz o opaku má v rukou Ladislav Kašpar z Vojnic, který jich v rámci samosběru právě prodal přes deset tun.
Kouzlo spočívá ve správné odrůdě. „Melouny mám rád od dětství, jako každé dítě. Jenže mě to nepřešlo, takže jsem je vždycky pěstoval souběžně se zeleninou, ale na malých plochách, jen aby měli brigádníci pro vnoučata nebo pro sebe. Samozřejmě se to někdy nepovedlo, ale vloni jsem objevil v zahraničí novou odrůdu a ta mi dala inspiraci k většímu množství, protože je opravdu výborná,“ vysvětluje zemědělec Kašpar.
Jeho melouny váží v průměru šest až sedm kilo. Větší prý nechce, protože by ztrácely chuť. Pěstitel vysvětluje, že mezi odrůdami se najdou i melouny vyšlechtěné tak, aby se nafoukly do opravdu obřích rozměrů, ale vždy to něco stojí. Dvanáctikilové kusy v supermarketech často uvnitř skrývají suchou narůžovělou hmotu bez chuti, kterou neodhalí ani nejzkušenější klepači. Pokud je totiž meloun geneticky veden k tomu, aby rostl, tvoří sice hmotu, ale nevytváří cukry. „Proto honba za obrovskými melouny ztrácí smysl,“ říká Kašpar. Velké melouny navíc dodavatelé ještě nacpou vodou, aby zvýšili jejich hmotnost a tím i svůj výnos. „Tohle není můj směr. Mně jde spíš o tu chuť,“ dodává zemědělec.
Samosběr za osm korun
V čele rodinné firmy stojí už pětadvacet let, i když původně chtěl pracovat jako automechanik. Jenže v devadesátých letech se rodině vrátila pole v restitucích, a tak měl syn před sebou naplánovanou budoucnost v zemědělství. Rodina dlouho prodávala své výpěstky do supermarketů, kde odběratelé tlačili na co nejnižší výkupní ceny. Když už si dnes čtyřiapadesátiletý Ladislav Kašpar nedokázal prodejem do řetězců vydělat na nový traktor, rozhodl se supermarketům ukázat záda a začal se soustředit na místní drobné zákazníky.
Kilo melounu prodává za osm korun, což je méně, než kolik stojí stejné množství v aktuální akci obchodu Pramen, a téměř poloviční cena, než za jakou prodává melouny bez slevy Albert. „Něčeho jsem dosáhl a zájem lidí mě těší víc než obrat. Nenabídl bych jim nic, co bych sám nejedl. Pěstuju potraviny a vybírám odrůdy tak, abych na ně měl chuť já i moje dvouleté vnučky. Jak stárnu, začínám být nostalgický. Nechci říkat, že peníze nejsou důležité, ale vidím jiné priority,“ komentuje Ladislav Kašpar, proč si neříká víc, i když by mohl. Navíc největší část nákladů ušetří pomocí samosběru. Zaplacení dvaceti brigádníků pro něj každý rok představovalo citelný zásah do rozpočtu, a tak se před čtyřmi lety rozhodl nabídnout lidem možnost sklízet si plody přímo na poli. Jednu sezónu se provoz testoval a od té doby jede samosběr naplno.
Lidé za samosběr platí u pokladny na okraji pole. Foto: Facebook Samosběr zeleniny Vojnice„Lidi si to sklidí sami, takže nemusím přímo platit za práci, protože její nákladovost je v dnešní době největší problém. Zbytek režie si dokážeme se ženou dělat sami,“ vysvětluje Kašpar. „Docházeli mi lidi na brigádu, protože je poměrně vysoká zaměstnanost a kdo je aspoň trochu schopen pracovat, tak je v dnešní době zaměstnaný. Tudíž na mě zbyli lidi, co aktuálně potřebují stovku nebo tři, aby si koupili něco na pití, a druhý den už nepřijdou. S těmi se nedalo spolupracovat, takže jsem to stavěl na místních, kteří jsou zvyklí dělat ve družstvech, jenže ti už mi zestárli natolik, že nejmladší má šestasedmdesát let. Nemůžu si už dovolit po nich chtít, aby dělali těžkou práci,“ vypráví zemědělec.
Jako kobylky
Zákazníkům samosběrem zároveň umožnil nechat hlavu odpočívat na poli. Jenže někteří to pochopili jinak. Ladislav Kašpar se na začátku sezóny musel potýkat se zloději, kteří se na pole vrhli jako kobylky a nechali za sebou spoušť, případně zemědělci vyhrožovali napadením, což je oproti předchozím letům velký kontrast. Často prý chodili i na pole, kde se nesbíralo, a trhali ovoce, přičemž je nezajímalo, že zde za něj nemají komu zaplatit. Podle pěstitele vznikla škoda za přibližně 200 tisíc korun.
„Já to přisuzuji sociálnímu distancu. Lidi si rok neviděli do tváří, nepotkávali se, nemluvili. Oproti loňským rokům se razantně změnili. Samozřejmě je to určitá skupina lidí, ostatní jsou naprosto v pohodě, ale tihle pořád spěchají a asi mi potřebují vzkázat, že jim něco nevyšlo nebo něčeho nedosáhli. Snaží se najít mezeru tam, kde ji umožním, protože jsem měl představu, že to bude na pohodu,“ komentuje Kašpar.
„Prakticky všechno jsou to lidi, co prostě jdou krást. Kdysi jsem zlodějům říkal Einsteini, protože vždycky, když jsem někoho chytil, tak říkal: „Já jsem myslel“… Že už to budu zaorávat, že to nebudu sklízet a tak dále. Tehdy všichni mysleli, dneska nemyslí nikdo. Letos na mě každý řve: „Tak vylez ven, já ti to vysvětlím!“ Došlo to i dál, takže agresivita se opravdu zvedla,“ doplňuje. Teď už se ale podle Kašpara zase všechno uklidnilo. Zloději se vyřádili během prvních dvou dní, pak se o nich začalo mluvit a od té doby je prý díky bohu ticho.
Melouny z Moravy
V samosběru bude pěstitel rozhodně pokračovat i nadále. Teď si rodinná firma dává technickou pauzu, ale od 15. 9. má Kašpar připravené ke sběru mrkve, petržel, několik druhů dýní, červenou řepu, zelí a cibuli. „Vzhledem k zájmu a k tomu, kolik mám děkovných upomínek, přání a poděkování, budu samozřejmě nabízet samosběr i v dalších letech. Nikdy jsem nepředpokládal, že se mě bude týkat tak veliký zájem,“ říká. V plánu má i vysazení dalších melounů. „Osivo na melouny ze zahraničí je poměrně drahé, takže letos jsem ještě nasel i to klasické, ale od toho upustím, protože kvalita je strašně nestabilní. Tady běžně pořád svítí slunko, ale zrovna letos furt pršelo,“ stěžuje si na počasí Kašpar.
Říká, že má za sebou dvě katastrofálně mizerné sezóny, takže pěstování melounů v Česku rozhodně nesouvisí s tím, že by zde byla oproti minulosti extrémně horká léta nebo se měnilo podnebí. „Kdysi tu melouny rostly normálně, ale v 70. letech se hodně ochladilo. Jinak v 50. letech se tu běžně pěstovaly i cukrové melouny, pak se to bohužel přesunulo až na jižní Slovensko. Teď už jsou vyšlechtěné lepší odrůdy, takže se mohou vracet. Klasická odrůda, co mám nasetou, vyšla opravdu mizerně,“ vysvětluje zemědělec. Tvrdí, že jiným rostlinám, které považujeme za exotické, se tu dařit nebude, a to právě proto, že meloun mezi ně nezapadá. Ten je tu historicky doma a pokud člověk pěstuje správný druh, nepotřebuje tropické teploty.
Dělám to, jak to cítím
Touha po zralém cizokrajném ovoci se dá řešit jedině postavením skleníku, kde se rostlině vytvoří optimální podmínky. „Taky se na to chystám, protože jsem zatížený na sladké. Mám doma hroznové víno a všechny možné teplomilnější rostliny a ovocné stromky. Chutná mi sladké ovoce, ale bohužel dochází k tomu, že tady to moc nejde,“ přiznává zemědělec.
Ladislav Kašpar není jediný, komu se v okolí pěstování melounů daří. Důchodce Zdeněk Dopita z Prostějovska se chlubí až třináctikilovými kusy a zásobuje jimi hlavně svou rodinu. Dozrávají mu srpnu a září, stejně jako jeho vzdálenějšímu sousedovi Antonínovi Hlavinkovi, který si rostliny roubuje sám a letos měl prý devítikilové plody. Ladislav Kašpar si však z konkurence nic nedělá. „Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych měl s někým soutěžit. Chci dělat to, co mi pocitově přijde nejlepší.“
