Ekonomové očekávají, že koruna se bude ročně zhodnocovat o tři až čtyři procenta
I mistr tesař se někdy utne. Investiční banka JP Morgan v roce 2002 předpovídala, že do čtyř let bude euro za 25 korun. Trvalo to sice o něco déle, ale dočkali jsme se. Magickou hranici jsme dokonce o pár drobných v pondělí 25. února překonali. Euro se obchodovalo za 24,93 koruny. Analytici očekávají, že v polovině roku budeme za jedno euro platit více než 26 korun, dlouhodobě ale bude česká měna posilovat. Ročně prý bude přidávat tři až čtyři procenta. Z vývoje kurzu koruny se těší nejen dovozci a spotřebitelé, kteří si mohou levněji pořídit dovezenou elektroniku, hračky, oděvy či obuv. Méně bude stát také letní dovolená toho, kdo si dle rad analytiků začne na kapesné v eurech nebo dolarech směňovat peníze již nyní.
Koruna značně posiluje poslední půlrok. Od počátku roku ale láme rekordy, dle agentury Bloomberg přidala k euru bezmála šest procent, vůči dolaru posílila ještě více. O 7,7 procenta. Tyto výnosy zařadily korunu na první místo v žebříčku nejrychleji rostoucích měn na světě.
Česká měna má pro investory značné kouzlo. Oslabují-li všechny měny v regionu střední a východní Evropy, ztráty koruny byly zatím vždy nejmenší. S korunou nejsou spojeny takové propady, jaké postihly například tureckou liru, která dokáže během měsíc ztratit třeba třicet procent. Podobné zkušenosti mají také Maďaři. V roce 2003 odepsal forint za jediný rok téměř třicet procent. A jako na skluzavce se chovají i měny mimo region. Například novozélandský dolar dokázal za rok ztratit pětinu hodnoty.
Doposud nejvážnější problémy spojené s korunou jsme zažili v roce 1997, tedy v době ekonomické krize. Tehdy na korunu zaútočili spekulanti. Česká národní banka (ČNB) ji bránila intervencemi, na devizovém trhu prodala tři miliardy dolarů devizových rezerv a drasticky zvedla úrokové sazby. Pro spekulativní ohrožování koruny nebylo možné od května 1997 udržet kurz ve fluktuačním pásmu, a byl proto vyhlášen plovoucí kurz koruny.
Podobně skokově jako od počátku letošního roku posilovala koruna v roce 2002. „Měna je zdravá tehdy, jestliže je silná. A nemocná je tehdy, jestliže je slabá,“ konstatoval v roce 2002 tehdejší premiér Miloš Zeman. Také tehdy koruna překonávala psychologické hranice. Po zavedení eura v roce 1999 stála tato společná měna 38 korun, rok poté něco přes 36, v roce 2001 již stačilo jen 34,50 a na jaře 2002 kurz krátkodobě prolomil třicetikorunovou mez. Odchylka proti rovnovážnému kurzu dosáhla dvanácti procent. Ti, kdo nad sílící korunou na rozdíl od Zemana ani trochu nejásali, byli exportéři. Založili asociaci a v takzvané trutnovské výzvě požadovalo přes 180 společností, aby ČNB intervenovala proti dalšímu posilování koruny.
Dnes se vývozci ke zhodnocující měně nestaví tak razantně, přestože je pro ně hendikepem. Zástupci bank tvrdí, že si firmy na sílící korunu již zvykly a ty větší využívají častěji možnosti zajištění. Lze konstatovat, že dlouhodobé posilování koruny je dobrou zprávou. Pomáhá nám k nízké inflaci, nízkým úrokům, a také rychleji doháníme vyspělé země. Zhodnocující se měna je také výborným barometrem důvěry. Když investoři zaregistrují i nepatrné ekonomické nebo politické problémy, začnou se měny zbavovat.
Vše má ale i stinnou stránku. Koruna sice bude dlouhodobě posilovat, v současné době je nicméně její kurz nadhodnocený. Nikdo si však netroufá odhadovat, kdy nastane korekce a jaký rozsah bude mít. Jak již dříve konstatoval bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer, existují dva možné scénáře. Koruna buď oslabí, nebo donutí ekonomiku se přizpůsobit. V praxi by to znamenalo zpomalení hospodářského růstu. Část podniků by nebyla konkurenceschopná a navíc by se mohly posílit šoky, které nyní česká ekonomika zažívá – například inflace v lednu meziročně stoupla na 7,5 procenta, a dostala se tak na desetileté maximum.
