Stát neumí, nebo nechce postupovat podle zákona
Zejména v poslední době v různých médiích a z úst různých představitelů, zaznívají slova, která hovoří o velkém problému nazývaném prodejny duty tax free (D.T.F.). Hovoří se o jejich rušení i nerušení a podobně. Když pomineme pravděpodobný skutečný účel těchto prohlášení, hlavní problém je spojován s jejich samotnou existencí. Ale je to opravdu tak? V souvislosti s provozováním prodejen uvedeného typu se plošně porušovaly a porušují na území České republiky minimálně celní a daňové předpisy. To mělo a má za následek vznik celního dluhu. Odhaduji, že jeho výše v současné době dosahuje několika miliard korun. Jsem názoru, že umísťování a následný prodej zboží zahraničního statutu do těchto prodejen je a bylo v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 13/1993 Sb. (celní zákon), zákona č. 588/1992 Sb. (zákon o dani z přidané hodnoty) a zákona č. 587/1992 Sb. (zákon o spotřebních daních). Jinými slovy, beze změny celního statutu tohoto zboží, bez vyměření a vybrání příslušného celního dluhu. Přesto nelze říci, že ze strany provozovatelů či vlastníků prodejen D.T.F. jde o špatný podnikatelský záměr. Naopak, je to záměr velice vydařený a ve všech souvislostech skvělá investice. Zkratka. Zahraničním zbožím se – jak známo – rozumí jiné zboží než české. Celním statutem se rozumí postavení zboží, vyjadřující, že jde o zahraniční nebo české zboží. Do tuzemska se dovezlo zahraniční zboží v celním režimu tranzit. Následně po ukončení tohoto celního režimu bylo propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu. Běžně, namísto aby tomuto zboží bylo přiděleno jiné celně schválené určení, bylo toto zboží „propuštěno pouze na základě jakéhosi administrativního dokladu, například výdejky, přímo do prodejny D.T.F. Zde se posléze prodalo. Samozřejmě bez vyměření příslušných dovozních poplatků. Správný postup je přitom velice jednoduchý. Na základě učiněného příslušného celního prohlášení by zboží, původně propuštěné do celního režimu uskladňování v celním skladu, bylo propuštěno do celního režimu volný oběh. V souvislosti s tím by celní orgán vyměřil a vybral příslušný celní dluh. Propuštěním do celního režimu volný oběh by toto zboží získalo statut českého zboží. Potom by je deklarant měl možnost navrhnout formou celního prohlášení k propuštění do režimu vývoz s jeho umístěním do prodejny duty tax free (kód celního schváleného určení 9600). Příslušný celní orgán by toto prohlášení následně přijal a poté předmětné zboží do navrženého celního režimu propustil. Od přijetí celního prohlášení do okamžiku, než by vystoupilo z tuzemska, by toto zboží podléhalo celnímu dohledu. V popsaném postupu mají význam ustanovení paragrafu 45b odstavce 7 zákona o DPH a paragrafu 12b odstavce 7 zákona o spotřebních daních. Na zboží, umístěné v citovaných prodejnách, se z pohledu obou daňových předpisů pohlíží jako na vyvezené. Nikoliv ale z pohledu celních předpisů! Samotným jeho fyzickým umístěním do prodejny D.T.F. se celní statut nezměnil. Výše uvedený nestandardní postup měl a má za následek vznik celního dluhu. Výčet společných a nerozdílných dlužníků je uveden v příslušných ustanoveních celního zákona. Pásmo nikoho. Obdobným postupem vznikal a vzniká celní dluh i v případě, kdy je do duty tax free prodejen umístěno zboží po skončení celního režimu tranzit, aniž by mu bylo následně přiděleno jiné celně schválené určení. Zboží je například dopravováno v tomto režimu ze zahraničí do tuzemska. Je dopraveno k příslušnému celnímu úřadu určení. Zde se tato tranzitní operace ukončí. Potom, opět bez přidělení jakéhokoliv jiného celně schváleného určení, je zboží přímo naskladněno do D.T.F. Znovu jde o zboží podléhající nejen celnímu dohledu, ale samozřejmě i dovoznímu clu. V těchto souvislostech je nutno zdůraznit, že prodejny duty tax free nelze zaměňovat například se svobodným celním pásmem či svobodným celním skladem, což se „pochopitelně stává. Všechny tyto prodejny se nacházejí v tuzemsku. Totéž platí i o blízkém okolí těchto prodejen. Zde pravděpodobně vznikl nepřesný a slangový výraz – bezcelní pásmo či pásmo nikoho. Zmínka v paragrafu 45b odstavce 7 zákona o DPH a paragrafu 12b odstavce 7 zákona o spotřebních daních, že na zboží umístěné v D.T.F. se pohlíží jako na vyvezené, výše uvedené nijak neovlivňuje. Jak již bylo řečeno, toto pojetí má své opodstatnění pouze ve vztahu k zákonu o DPH a zákonu o spotřebních daních a ve vazbě k vracení daně, nikoliv ve vztahu k celnímu zákonu. Dovoz a „dovoz“. Další nesrovnalosti se objevují v situaci, kdy je v duty tax free prodejně zakoupeno zboží a zákazník s ním z různých důvodů fyzicky nevystoupí do zahraničí. Neopustí tuzemsko a vrací se s tímto zbožím přes pohraniční celní úřad zpět. Nejde tedy o jeho dovoz zpět do tuzemska. Potom se na zboží nevztahují a ani nemohou vztahovat příslušná ustanovení o osvobození od dovozního cla. Stejně tak ale nelze v žádném případě tvrdit, že jde o jeho nezákonný dovoz, když cestující zboží uvedenému celnímu úřadu nepřihlásí a nepředloží spolu s doklady, které se k němu vztahují. Proč? Zboží není ve smyslu celního zákona dováženo, protože neopustilo tuzemsko. Případné daňové či deliktní řízení celního orgánu, vycházející z této nesprávné fikce, jsou protiprávní. Tím samozřejmě není dotčen příslušný postup finančních orgánů v souvislosti s fyzicky neuskutečněným vývozem zboží, jakožto jedné z podmínek jeho prodeje bez daně. Protiprávní jednání se objevuje také v případech, kdy bylo zboží umístěno do prodejny D.T.F. ještě před jeho dodáním či dopravením celnímu úřadu určení. A to buď v souvislosti s režimem tranzit, nebo „jen při jeho dopravě ze zahraničí do tuzemska. I v těchto případech vznikal a vzniká – na základě paragrafů 239 a 241 celního zákona – celní dluh. Zpětný vývoz? Obstát nemůže ani argumentace, že předmětné zboží zahraničního statutu bylo vyvezeno zpět – tedy do zahraničí – podle paragrafu 233 celního zákona. Důvodem pro toto konstatování je znění paragrafu 233 odstavce 2 celního zákona. Jednoznačně z něj vyplývá, že by v takovém případě muselo být podáno celní prohlášení buď na základě paragrafů 98 až 125 celního zákona (přičemž je nutno poznamenat, že celně schválené určení spočívající v umístění zahraničního zboží do prodejen D.T.F. neexistuje – není tedy do čeho propouštět), anebo v souvislosti s celním režimem tranzit, na tiskopise, jehož vzor je v současné době uveden v příloze 11 vyhlášky číslo 135/1998 Sb. Stejně tak by ale zboží muselo být za podmínek stanovených příslušným celním úřadem dodáno celnímu úřadu určení, pochopitelně i zahraničnímu, bude–li k němu poukázáno – šlo by o tranzitní operaci. Jakýkoliv jiný případný postup by bylo možno opět následně kvalifikovat jako nesplnění povinností vyplývajících z režimu tranzit či odnětí celnímu dohledu. Bez povolení. Samostatnou kapitolou je uvádění alkoholických nápojů do oběhu v D.T.F. – opět zboží zahraničního statutu, které navíc neodpovídá požadavkům stanoveným zákonem č. 110/1997 Sb., a jeho prováděcím předpisům. Konkrétně šlo například o uvádění do oběhu „alkoholického nápoje , kde byl podíl ethylalkoholu 96 procent a podoboně. Porušoval se zde zákaz stanovený v paragrafu 10 odstavce 1, v návaznosti na obsah paragrafu 11 zákona č. 110/1997 Sb. Předmětné zboží totiž není v prováděcí vyhlášce uvedeno a souhlas ministerstva zdravotnictví k jeho uvádění do oběhu včetně stanovených podmínek udělen nebyl, nemluvě o uvádění do oběhu klamavě označených potravin (v názvu je uvedeno „rum …). I v tomto případě vzniká celní dluh. I když je v příslušném povolení ministerstva financí k provozování D.T.F. odkaz na pojem alkoholické nápoje, jsem názoru, že tento odkaz, respektive povolení s tímto odkazem, nelze chápat jako náhradu za souhlas ministerstva zdravotnictví či jako náhradu za příslušné a stanovené fyzikální a chemické požadavky na jakost potravin, v tomto případě alkoholických nápojů. Podle zákona. Ačkoliv nejde o úplný výčet používaných nestandardních metod zásobení prodejen D.T.F., je zřejmé, že problémem není jejich existence, jak se chybně či záměrně uvádí například v souvislosti se vstupem do Evropské unie či s otázkou zaměstnanosti, ale neschopnost a nechuť státu postupovat na základě zákona v případech, kdy tak postupovat má a musí. Je velmi pravděpodobné, že by podnikatelské aktivity dotčených subjektů, minimálně v daných oblastech, vypadaly jinak, kdyby od prvopočátku příslušné instituce, respektive jejich zaměstnanci, postupova–ly tak, jak jim stanovil a stanoví zákon, a kdyby tyto subjekty byly s tímto přístupem k věci dostatečně srozuměny. Nelze předpokládat, že smyslem příslušných zákonů bylo, aby D.T.F. byly z větší části zásobeny zbožím zahraničního statutu, nezatíženým dovozními poplatky. Úmysl spočívající v opaku je zřejmý z obsahu citovaných právních předpisů. Pravdou však je, že není důležité, na co zákonodárce myslel (pokud myslel), ale jak pravidlo chování v právní normě formuloval. Proč vůbec uvedená situace nastala, to je otázka. Každý průměrně inteligentní člověk si ale na ni dokáže odpovědět sám.
