kde se úspěšně prosadila i mezi rodilými mluvčími z USA nebo Austrálie. „První dny mě tam bolel mozek a brečela jsem na pokoji, protože jsem nebyla zvyklá psát v angličtině. Pak jsem na sebe byla pyšná, že jsem jako holka z Česka byla schopná zaujmout natolik, aby mě jako mladou novinářku pozvali organizátoři i na příští univerziádu,“ popisuje Lucie Hrdličková začátky své novinářské kariéry. Občas o sobě ještě mluví jako o novinářském prvokovi. Je to ale hlavně věkem, zkušeností má dost nejen z ciziny, například Kataru, Tchaj-wanu nebo ze Sibiře, ale i z české redakce Seznam Zprávy.
Potkali jsme se ve všední den, kdy měla zrovna volno, vstávala v devět. Když má ranní, zvoní jí budík ve 4.20. Překonávat nepohodlí je zvyklá, protože se od svých šesti let intenzivně věnovala sportovnímu aerobiku. Ten ji před pěti lety přivedl i k práci novinářky.
ATMOSFÉRA VELKÝCH ZÁVODŮ
Vrcholovým sportem žila do devatenácti. Vyhrála i juniorské mistrovství světa. „Když je na člověka odkázaná celá skupina, nikoho moc nezajímá, když si třeba natáhnete tříslo. Jede se dál. Pro mě už to bylo hodně o bolesti, nedávalo mi to tolik radosti. Rozhodla jsem se skončit,“ popisuje Lucie. Pořád ji ale přitahovala atmosféra velkých závodů. V rámci studia žurnalistiky na Univerzitě Karlově se spojila s Mezinárodní federací univerzitního sportu, která posílá mladé novináře na sportovní univerziády po celém světě. Na té první v Jižní Koreji byla nadšená, že může zase být u velké sportovní akce, ale už bez bolesti.
Nejdřív psala, pak si řekla o kameramana a podařilo se jí natočit video se známou překážkářkou, Australankou Michelle Jennekeovou. Ta se proslavila zvláštním sportovně-erotickým tanečkem, který si s ní Lucie v rámci rozhovoru zatancovala. Jejich společné video je ze všech univerziád nejsledovanější, má přes milion zhlédnutí. „Moc ráda bych řekla, že to bylo skvělým rozhovorem, ale bylo to tím tanečkem,“ směje se.
CESTOVÁNÍ DO DÁLEK
Díky studentským sportovním akcím, na které vyráží několikrát do roka, si plní hned dva sny, o cestování a novinařině. „Nevěnuju se čistě sportovnímu zpravodajství, nezajímá mě, kdo kam doskočil jako první. Hledám si ve sportu témata, která pro mě mají smysl. Natočím třeba rozhovor se Zahrou Lariovou ze Spojených arabských emirátů, která je první krasobruslařkou s šátkem a kvůli které se změnila pravidla. Nebo tak dlouho otravuju delegáta KLDR, až mi dovolí udělat rozhovor s Kim Kuk-hyangovou, skokankou do vody, která vyhrála i mistrovství světa. Při tom se mi draly slzy do očí, protože jsem viděla, jak mi ta holka nemůže říct víc, než že je ráda, že vyhrála a může přivést dárek svému vůdci,“ popisuje Lucie.
Letos byla zatím na univerziádách na Sibiři a v Neapoli, kde pracovala každý den od osmi ráno do deseti večer, čtrnáct dní v kuse.
DĚLNICKÁ DŘINA
„Myslím si, že to vydržím díky tomu, že tu práci miluju. Stejně jako miluju dělat novinařinu v Čechách, kde mám štěstí, že sedím v newsroomu s hodně zkušenými kolegy.
Tuto práci nestačí dělat na 100 procent, je potřeba jet na 150 procent. Je to vysilující, ale zároveň se to vrátí ve výsledku. Vnímám se podle dokumentu Dělníci bulváru jako dělnice. Pracuju sice s počítačem, kamerou, ale ze studia odcházím zpocená skoro jako dělník po směně,“ říká Lucie. Když se do něčeho pustí, dělá to naplno a nechá se snadno vyhecovat. Například svojí tetou, ke které chodí na jógu: „Jsem třeba už na konci hodiny úplně hotová a teta jenom navrhne, ať se postavíme na hlavu. Cítím, že už nemůžu, a stejně se na tu hlavu postavím.“
DIVADLO JAKO TERAPIE
Dobrý trénink na kameru získala i v chaberském ochotnickém divadle. Tomu se po večerech věnuje zhruba sedm let. „Pro mě a mámu to byla terapie po odchodu táty. Začaly jsme dělat divadlo současně a před dvěma lety se k nám přidal i mladší brácha. Teď už hraje celá rodina a táta se občas přijde podívat, představení natočí, abychom měli vzpomínku,“ popisuje a dodává: „Je to i dobrá průprava. I když mám hrozný den a nejraději bych lidem řekla: je 12 hodin a žádné zprávy nebudou, protože se mi nechce, tak stejně nahodím úsměv a odjedu to. Vím, že musím.“
ODPOČINEK U DETEKTIVEK
Tím, že do obrazovky mobilu, počítače nebo kamery kouká kvůli práci zhruba osm hodin denně, se jim snaží ve volném čase co nejvíc vyhnout. Hlavně o víkendech nechá mobil nejradši úplně stranou. Radši je s přítelem nebo kamarády. Nebo si čte detektivky. Těm propadla už v dětství. Nejdříve přelouskala vše od Agathy Christie a poslední roky zase od Jo Nesba. Pustila se i do psaní vlastní detektivky z pražského prostředí. Vzniká déle, než by chtěla, ale věří, že se jí podaří ji dokončit.
PRÁCE NENÍ VŠE
Říká o sobě, že má kliku s jídlem, může si totiž dát, co chce a na postavě se to neprojevuje.
„Uvidíme po třicítce, třeba mi pak už Pringles v deset večer neprojdou,“ přemítá. Miluje asijskou a italskou kuchyni. Tu českou taky, třeba kachnu se zelím. Ráda i sama vaří. „Taky peču, jsem bydlena. Mamka i táta mě k tomu vždycky vedli. Myslím, že to v dnešní době není samozřejmostí a je plus, když si holka stoupne k plotně a bez keců něco uvaří. Přítel zase dělá jiné domácí práce, máme to doma vyvážené,“ popisuje. Soukromí, vztahy a rodina jsou pro Lucii hodně důležité. Novináři jsou podle ní totiž obzvlášť náchylní k tomu, aby se práce stala jejich životem. „Tu práci miluju, ale je pro mě důležité si uvědomovat, že život není jen o ní. Nechci udělat střih, v pětatřiceti se probudit, být sama, nemít rodinu, nemít přítele nebo manžela, bydlet s kočkou a mít ji jako svoje dítě a zároveň se jí trochu bát, aby mi, až umřu, nesnědla obličej,“ uzavírá Lucie. ¶
O autorovi| Vladan Vaněk @kendrick_vladan