Odpolední tropické slunce rozpaluje přistávací plochu vojenské základny v peruánské metropoli Limě. Na přinesených skládacích židličkách v té výhni posedávají statisíce lidí, kteří jsou vděční hasičům, že na ně čas od času rozprašují vodu. Další se polévají z půllitrovek, na kterých je na pozadí mapy Peru portrét hrdiny dne: papeže Františka.
Moderátor na vzdáleném pódiu, ke kterému se autor článku nemá přes masy šanci přiblížit, se snaží lidi unavené sluncem rozpumpovat halekáním do mikrofonu. „Jak bych tě nemiloval, když jsi papež František, Kristův náměstek, který se za námi přijel podívat“ zkouší opakovat popěvek bez valného úspěchu.
Malátnost davů mizí, když obří obrazovky rozeseté po celé ploše, začnou vysílat záběry kolony, která projíždí ulicemi vyzdobenými žlutobílými vatikánskými vlajkami a jeho fotografiemi.
Svatý otec udělá na ploše letiště jeden okruh v papamobilu rychlostí, která připomíná limský start rallye Dakar o tři týdny dříve. Ale i toto expresní pokynutí, při kterém má František co dělat, aby se ve svém vozítku udržel na nohou, budí nadšení.
O něco později už káže a jako obratný rétor srovnává Limu s pasáží ze Starého zákona, podle níž Bůh plánoval zničení hříšného velkoměsta Ninive. Ale ustoupil od toho, protože se jeho obyvatelé včas napravili. Papež vyzývá věřící, aby se jako misionáři pomohli postavit „globalizaci lhostejnosti“ a sami se zasadili o to, aby se jejich město stalo lepším místem k životu. Sborové amen z úst více než 1,2 milionu lidí vyvolá husí kůži. Probíhající mše, která zakončuje papežovu týdenní cestu po Chile a Peru, je skvělou reklamou na katolickou Latinskou Ameriku, která však mizí před očima. Poučka z hodin zeměpisu, že „co Latinoameričan, to katolík“, přestává platit. Od roku 1970 jejich podíl na kontinentě poklesl z 90 na 69 procent.
Nejmarkantnější úbytek je podle rozsáhlého průzkumu Pew Research Center z roku 2014 v Hondurasu, kde k „papežovým ovečkám“ patří už jen 44 procent obyvatel. Naopak nejvíce drží Vatikán své pozice v Paraguayi, kde se k němu hlásí devět z deseti občanů, ale to vzhledem k její jezuitské minulosti asi nepřekvapí.
Papež povolil převoz těla kardinála Berana do Česka. Vyhověl tak jeho poslední vůli
Peruánci patří k těm, kteří víru přinesenou na mečích španělských dobyvatelů opouštějí pomalejším tempem než jejich sousedé. Ale i tak do katolických kostelů chodí už jen tři čtvrtiny populace. Nicméně to neznamená, že by odpadlíci ztráceli víru v Boha. Místo na katolické kněží se obracejí na protestantské církve všeho druhu. Jen v Peru jich je registrovaných přes sedm desítek.
Mezi největší z nich patří Shromáždění Boží, které prohlašuje, že má v 32milionové zemi zhruba půl milionu sympatizantů. Šéf peruánské pobočky globální organizace Rolando Boulangger Mogollón sebejistě tvrdí, že do deseti let své řady ještě ztrojnásobí.
Podobně podle něj posílí i jiné letniční církve, které si zakládají na tom, že pomocí náboženského vytržení dovedou věřícího dostat do přímého kontaktu se Stvořitelem. A aniž by k tomu byl jako u konkurence potřeba v teologii vzdělaný kněz coby prostředník, jenž by farníkům interpretoval Boží záměry.
„Jihoameričané jsou vzdělanější. Sami si čtou v bibli, a tak pochopí, že jim katolická církev v mnoha věcech lže. Uctívat obrazy a sochy, to je přímo urážka Boha, ve Starém zákoně se přece idolatrie výslovně zakazuje, ale oni pořádají pro zpodobnění Krista a světců oslavná procesí,“ argumentuje ve své prostorné kanceláři, z níž je patrné, že se vedení Shromáždění Božího ekonomicky daří dobře.
„Katolíci od nás přebírají naše písničky anebo se začali modlit za uzdravení nemocných, ale to jim nijak nepomůže. Ani to, že je tu František osobně a že je taky Latino, na nástupu letničních církví nic nezmění. Může přijet papež I., papež II. nebo třeba papež III., ale nikdo, kdo už je jednou prohlédl, se nazpět nevrátí,“ tvrdí odměřený šedesátník.
„Chamtiví vlci“ na lovu oveček
Francouzský katolický kněz Humberto Boulanger Alegre, který přes dvacet let strávil jako duchovní v těch nejchudších čtvrtích Limy, se svým letničním jmenovcem sdílí názor, že jeho církev věřící zanedbala, protože si byla přespříliš jistá svým monopolem nad duchovnem kontinentu. Trval půltisíciletí a jako každý monopol, který nic nenutí hledat zlepšení, se jednou začal drolit. Přišlo to až s invazí letničních církví v 80. letech, které především zpočátku měly finanční podporu z USA. Díky ní mohly na rozdíl od mátožných pokusů v minulosti budovat kostely, zřizovat školy a také chytře využívat médií, jako jsou rádio a televize.
Náš papež. Latinskoamerické katolíky velmi potěšilo, že mají konečně „svého“ papeže, Argentince Jorge Maria Bergoglia.
Jejich misionáři se soustředili na ovládnutí regionů, které katolíci přehlíželi. Letniční sekty, jak jim občas říkají za zdmi Vatikánu, vysílají například do Amazonie nadšence, kteří přinášejí bible přeložené do jazyků indiánských etnik a v místní řeči provádějí i obřady přizpůsobené jejich interpretaci křesťanství. Ve slumech zase dokázali potenciálním zájemcům vsugerovat, že protestantství rovná se pokrok, takže změna náboženství se začala spojovat se sociálním vzestupem. Tehdejší papež Jan Pavel II. o nich na konci dekády mluvil jako o „chamtivých vlcích, kteří kradou ovečky ze stáda“. Tehdy prvně Vatikán přiznal ohrožení uvnitř zdánlivě nerozborné pevnosti.
„Problémem však nejsou protestantské sekty, problémem je katolická církev a to, že neumí pomoci lidem, kteří mají potíže. Ať už jsou to svobodné matky, alkoholici, lidé nakažení HIV. Takoví věřící zamíří tam, kde se jim bude někdo věnovat, dá jim duchovní útěchu a morální podporu. Lidé neopouštějí své náboženské společenství kvůli teologickým otázkám. To ani náhodou! Jdou tam, kde existuje opravdové společenství a kde jim bude někdo naslouchat. Proto jsou evangelíci šampiony,“ sype ze sebe pětašedesátiletý katolík Boulanger. „Ještě že jsou tak rozdrobení. Jinak by nás zhltli i s podrážkami,“ dodává s nadsázkou. Multiplex se stále stejným filmem
„Mnozí katoličtí kněží odmítají pokřtít nemanželské dítě. Co je to za nesmysl, vozit se po nevinném novorozenci? Divíte se pak jeho matce, že hledá někoho jiného, kdo jí potomka pokřtí?“ pokračuje v ostré palbě do vlastních řad. Příslušníci kléru, kteří musejí pro svou práci dlouho studovat, se často necítí součástí komunity. Kvůli svému vzdělání, ve kterém chybí důraz na práci s lidmi, se rádi povyšují nad obyčejné souvěrce, kterým neumějí poselství bible zprostředkovat srozumitelným jazykem. Rutinně si odslouží svou mši, z povinnosti vyslechnou zpovědi anonymních oveček, odpíchnou si další den na šichtě a nenamáhají se ani vyjít před kostel, aby si při odchodu s farníky podali ruku. Navíc si stěžují, jak hrozně jsou přepracovaní, a ještě k tomu za nízký plat. Zato v protestantských svatostáncích mše vedou místní laikové (muži i ženy), kteří si bibli často interpretují hodně svérázně a především doslovněji, ale svoje sousedy a jejich starosti znají dokonale, protože často prožili něco podobného na vlastní kůži. A hlavně jim nechybí nadšení a chuť lidem v problémech pomáhat.
Katolíkům se také dlouho nedostávalo inovativnosti při vedení mše, zatímco jejich konkurenti projevovali velkou kreativitu jak v obsahu, tak ve formě. Například dokázali využít jihoamerického smyslu pro rytmus nabídnutím jiného typu muziky, než je středověký chorál. Provádějí také veřejné rituály vyhánění ďábla. Legendární jsou „mluvení ve vytržení“, když se věřící dostane do transu a pro ostatní nesrozumitelně se obrací k Bohu.
Pryč od hříšných fosilních paliv. Katolíci startují klimatickou akci
„Katolická církev je jako multiplex, jehož obsluha vás bez zájmu pouští na stále stejný film. Zato protestanti nabízejí každý den jiný hit, a ještě se vás poté úslužně zeptají, jak se vám líbil,“ říká peruánská filozofka Cecilia Tovarová Samanezová, která se ve svých knihách zabývá rolí náboženství v tamní společnosti. Je nadšená z toho, že se před pěti lety stal papežem právě Jorge Mario Bergoglio.
Arcibiskup z Buenos Aires měl sympatie levicového hnutí uvnitř církve, o němž jeho stoupenci hovoří jako o teologii osvobození. Tovarová cítí, že on dává zkostnatělé instituci nový náboj, který by mohl zastavit úpadek katolíků na kontinentě. Jen lituje, že nebyl zvolen už po smrti Jana Pavla II., protože by měl o osm let více času na rozhýbání starých pořádků.
František se vskutku na vatikánské poměry projevuje revolučně. Mimo jiné odmítá tradiční luxusní výsady spojené s jeho úřadem, neodsuzuje veřejně homosexuály, zastává se uprchlíků z muslimských zemí, omlouvá se obětem pedofilních duchovních… Jeho činy a projevy jsou bližší ateistům než milovníkům tradice uvnitř církve, kteří čekají na biologické řešení jejich 81letého „problému“ a doufají, že už nestihne jmenovat za zesnulé či penzionované kardinály příliš liberálních nástupců.
Konec hédonismu?
Americký religionista Andrew Chesnut z Virginské univerzity, který se protestantským vzedmutím v Latinské Americe dlouhodobě zabývá, však obnovení nadvlády katolicismu nad kontinentem pomocí teologie osvobození označuje za slepou cestu. „Tento směr nebyl v rámci církve nikdy silným. Dostalo se mu sice velké pozornosti od intelektuálů, protože se shodoval s jejich názory, ale mezi masy nikdy nepronikl,“ říká ve skypovém rozhovoru.
Hispánští věřící od Vatikánu neodpadávali kvůli jeho přehnané konzervativnosti. „Média ze setrvačnosti mluví o tom, že tradicionalistická katolická církev brzdí zrovnoprávnění gayů nebo rozvolnění přísných norem pro potraty, ale v čele kampaní odporu proti liberálním reformám jsou ve skutečnosti evangelikálové,“ vysvětluje s tím, že tato náboženská změna Latinské Ameriky bude mít čím dál větší dopad i na její politiku.
Papež jako celebrita
Jako ukázku jejich vlivu uvádí kolumbijské referendum o míru s levicovými revolucionáři z FARC, proti kterému protestantští kazatelé urputně brojili, a přispěli tak k těsnému odmítnutí dohody. Jiným příkladem je, že v hédonistickém Rio de Janeiru se stal starostou biskup pruderní Univerzální církve království Božího, který hned osekal městský rozpočet na ikonický karneval.
Je zřejmé (byť nevyslovené), že zastavení, nebo alespoň zpomalení nástupu protestantů v dosavadní baště, kde žije 40 procent světových katolíků, bylo hlavním důvodem, proč si kardinálové v březnu 2013 při volbě nástupce odstoupivšího Benedikta XVI. poprvé vybrali duchovního z Latinské Ameriky.
Nicméně pět let poté, co bílý kouř nad Sixtinskou kaplí oznámil zvolení argentinského jezuity papežem, není cítit žádný reálný dopad tohoto tahu. Sám František, který rád vyzývá ke spolupráci všech křesťanských církví, na rozdíl od svého předchůdce nevyslovuje odsudky o „chamtivých vlcích“. O řídnutí svého stáda (pouze procentuálním, protože v celkových číslech díky vysokému populačnímu přírůstku v rozvojovém světě počet všech křesťanů roste) nemluví vůbec, aby k citlivému tématu nepřitahoval pozornost. Například během poslední pastorální návštěvy Chile a Peru veřejně hovořil třeba o zhoubné korupci, o devastaci Amazonie, o omezování práv indiánů, o zneužívání dětí kněžími či o boji s organizovaným zločinem, ale nástup protestantů nezmínil ani jednou.
„Je to chyba. Pokud chce Vatikán alespoň udržet své současné pozice, měl by papež naplno a opakovaně vyslovit podporu takzvaným charismatikům uvnitř církve, kteří mše vedou stejným způsobem jako v letničních kostelech,“ říká Chesnut. Dalším krokem by podle něj mělo být strhnutí pedofilní etikety, a to zrušením celibátu, díky čemuž by se cesta na kazatelnu otevřela pro každého katolíka.
Takové pochyby však na obří bohoslužbě na limské vojenské základně nikdo neřeší. Věřící často oblečení do žlutobílých triček s papežovým portrétem a heslem „Sjednoceni v naději“ čekají dlouhé fronty na hostie. Svatý otec je v Peru po třiceti letech a třeba sem příštích třicet let žádný další nepřijede. Otázkou je, jak velká je naděje, že při takové návštěvě někdy v roce 2048 na mši Františkova nástupce ještě vůbec někdo přijde.
Přečtěte si také:
