Legendární prodejce škodovek Alois Samohýl

Šedesát pět let spolupráce s mladoboleslavskou automobilkou letos oslaví Alois Samohýl. Nestor českých prodejců dosud jezdí každý všední den do práce. Věku navzdory řídí svou firmu i svůj vůz.

Autor: Jakub Hněvkovský

Rodinná sbírka veteránů – asi sto šedesát kusů – patří k největším ve střední Evropě. Do dvou let by Samohýlovi chtěli otevřít muzeum historických vozidel, které má jejich rodnému Zlínu pomoci vrátit ztracený lesk.

Osmdesátiletý podnikatel Alois Samohýl stále pracuje. Každý všední den opustí svůj rodinný dům ve Zlíně, sedne do vozu Škoda Fabia s automatickou převodovkou a dojede do své firmy Samohýl auto. „Řízení je pro mne radost a auta jsou mou vášní,“ říká.

Sběratel starých vozidel Alois Samohýl je nestorem mezi českými prodejci. Na začátku sedmdesátých let založil druhou značkovou prodejnu automobilky Škoda v Československu (první byla v Mladé Boleslavi). Do tehdejšího Gottwaldova si pro škodovky jezdili lidé ze všech koutů Československa. Do soukromého podnikání se pak vrhl ve věku, kdy jiní pomýšlejí už jen na důchod.

„Pan Samohýl je legendou mezi českými prodejci,“ potvrzuje Jan Hurt, vedoucí středoevropského prodeje společnosti Škoda Auto. „Na jedné straně velmi tvrdý obchodník, na straně druhé férový člověk,“ dodává.

Věrný a pracovitý muž

Alois Samohýl se narodil ve Zlíně a svému rodnému městu zůstal věrný. Mohl jít do Karlových Varů, nabízeli mu prodejnu v Praze na Jarově, ale nevzal to: Morava je prostě Morava. Téměř celý život prodával škodovky a nenechal si je vzít ani v době, kdy mu vnucovali, ať obchoduje jen s volkswageny.

„Tento člověk dává výrazu věrnost značce správný význam,“ dosvědčuje Jan Hurt. „Je nejen bojovníkem, ale i tahounem celé rodiny a firmy. Při setkání s ním se vždy musím sklonit před jeho vnitřní energií.“

Dnes skupina Samohýl Motor Zlín nabízí vozy devíti značek, ale o škodovky a volkswageny se její zakladatel stále stará osobně. Celou skupinu nyní jako předseda představenstva a majoritní majitel převzal syn Ladislav Samohýl; otec je nadále členem jejího představenstva.

Osud poznamenaný válkou

Tatínek Aloise Samohýla začínal u Bati jako dělník. Postupně povyšoval na mistra, nadmistra a správce. Maminka rozmnožovala peníze, věnovala se nemovitostem. Jenže přišla německá okupace a válka. Maminčina bratra popravili. Reálné gymnázium, kam Alois chodil, nacisté v roce 1941 zavřeli. Šel do učení na automechanika k Anně Müllerové, Němce, která vlastnila autoopravnu. Její manžel byl židovského původu a skončil v koncentračním táboře.

Pak Alois Samohýl přešel do Uherského Hradiště, do opravny vozidel Praga. V únoru 1946 získal řidičské oprávnění, ale řídit už uměl mnohem dřív. V roce 1949 vznikla Mototechna, do které byl podnik včleněn. Alois tam nadále působil a osvědčoval své ohromné znalosti všeho, co mělo motor a kola. Přibral si další práci, působil jako pojišťovací agent České pojišťovny a prodával havarijní pojistky.

Po vojně se vrátil do prodejny Mototechny v Uherském Hradišti. „Mototechna byla na svou dobu slušně vedena, panoval tam pořádek,“ hodnotí Samohýl. „Z technického hlediska však byla strašně pozadu. O zákazníky se nikdo nestaral. Když jsem v roce 1956 sehnal italský mycí tunel, byl první v republice.“

Mototechna totiž podle Samohýla hrozně šetřila. Do čistoty aut byla dlouho ochotna investovat nanejvýš kbelík vody a šampon za pár haléřů.

Spolupráce se Škodou „Letos v červnu oslavím 65 let spolupráce se Škodou,“ zdůrazňuje Samohýl. Často jezdil do Mladé Boleslavi, rozmlouval škodovákům některé nesmyslné nápady. Ale také se automobilky jednou výrazně zastal. Na Slapech se v roce 1965 konala celostátní podniková konference. Na tapetě byl rok starý model Škoda 1000 MB. |ALOIS SAMOHÝL|
|Datum narození: 9. ledna 1929 Bydliště: Zlín Postavení: majitel firmy Samohýl Auto, člen představenstva skupiny Samohýl Motor Zlín Majetek: rodina vlastní asi největší soukromou sbírku veteránů v ČR| Nový automobil zcela nové koncepce se vyráběl v úplně nové továrně. Produkce se zvýšila o řád a vůz skýtal šanci, že postaví Československo na kola. Ale zpočátku se objevovaly četné závady, a to se pracovníkům Mototechny nelíbilo. Kritika výrobního podniku byla ostrá. Zaznělo, že by se Mototechna měla přeorientovat na auta ze Sovětského svazu. „Vstal jsem, že jsem služebně nejstarší, v Mototechně působím ode dne jejího vzniku, ale v první řadě se cítím jako škodovák. Automobilka nám dává obrat pět miliard korun ročně. Jestli si toho nehodláme vážit, odcházím. Alois Tesař, náměstek ředitele Mototechny, se nakonec lidem z továrny omluvil,“ vzpomíná Samohýl. V polovině šedesátých let zřídili v Mladé Boleslavi poradní obchodní orgán. Jeho členy byli šéfkonstruktér František Sajdl, obchodní náměstek Zdeněk Rubín, konstruktér a závodník Jaroslav Vlček, šéfredaktor časopisu Československá Motor Revue Karel Růžička a Alois Samohýl z Mototechny. „Zabývali jsme se obchodní politikou a náklady,“ líčí Samohýl. „Navrhl jsem vyrábět auto s levnějším čalouněním, omezit chrom a zkusit další podobné úpravy. Rubínovi se návrh nezdál, ale šéfkonstruktér Sajdl usoudil, že by se to mohlo zkusit. Vznikl levnější model, nabízený v Německu pod názvem Moldau. Škodovka s ním měla značný úspěch.“ Kontakty s vedením výrobního podniku se v dalších letech hodily. „Ze Zdeňka Rubína se stal můj nejlepší přítel, hodně jsem se od něj naučil a jsem mu za to vděčný,“ podotýká Samohýl. Když už měl poměrů v Mototechně dost, obrátil se na Rubína s návrhem, že by v Gottwaldově zřídil samostatnou značkovou prodejnu automobilů Škoda, a získal jeho souhlas. Druhý v republice „Věřil jsem, že za mnou zákazníci přijdou, za ta léta jsem získal jméno,“ popisuje podnikatel. Vozy začal prodávat na louce pod zimním stadionem. Manželka se starala o veškerou administrativu a účetnictví. Kancelář byla v obytném přívěsu. Poptávka byla nevyzpytatelná. Auta někdy přebývala, jindy jich bylo málo. „Vždycky jsme se však snažili, aby od nás vůz odjel v nejlepším stavu. Všechno jsme zkontrolovali, slícovali, lakýrník opravil sebemenší škrábnutí. To se rozneslo,“ popisuje čilý osmdesátník. V roce 1971 už měla prodejna patnáct zaměstnanců. Baťovská tradice v kraji žila i v době socialismu. Jejím odrazem bylo především podnikání zemědělského družstva v nedalekých Slušovicích. Když provozovna potřebovala zděný mycí box, dohodl se Samohýl s předsedou družstva Čubou. Přibyla také ojetá auta, rozjely se pobočky v Ostravě, Havířově a Mikulově. Sok paní ředitelové Vypukla nevyhlášená soutěž mezi Samohýlem a značkovou prodejnou v Mladé Boleslavi. Tu vedla paní Zapadlová, manželka ředitele automobilky. Když bylo aut málo, prodávala víc. Ale v dobách, kdy bylo škodovek na trhu až moc, vítězil Samohýl. Do roku 1989 prodal 175 tisíc škodovek, v nejlepších letech až 11 tisíc ročně. Byla za tím pilná práce. Když například pražská prodejna vrátila kamion kupátek Škoda 110 R, že nejsou kvalitní, Samohýl je vzal všechna. Dva nejschopnější mechanici se pustili do odstraňování závad, přetěsnili motory, slícovali díly, a prodejna všechna vozidla prodala. Po revoluci Samohýl přemlouval poradce prezidenta Václava Havla, ať stát Škodu neprodá francouzskému Renaultu, ale Volkswagenu. Tak to nakonec dopadlo, i když zásluhu na této klíčové transakci mají i mnozí další lidé. Netrvalo dlouho a servis byl na prodej. Stál 26,5 milionu. „Pro automobilku to byl skvělý obchod: Za 15 milionů postavila, předchozí rok jsme jí odevzdali 42 milionů hrubého zisku. Ale šel jsem do toho, i když to bylo krušné, a zpočátku po mě dokonce chtěli, abych zastupoval jen Volkswagen, a ne Škodu. Dopadlo to tak, že jsme nabízeli škodovky, volkswageny a ještě vozy značky Seat,“ glosuje Samohýl. Hned v první polovině 90. let ale mohl přijít konec. Škodovka nemohla v Polsku najít seriozního partnera a Samohýl se nabídl, že se o to pokusí. Vzal si úvěr, koupil 1200 vozů, vyvezl je – a dlouho nedostal zaplaceno. Obchodní partneři si za utržené peníze pořídili tahače s návěsy. Aby zabránil bankrotu, musel rozprodat část své sbírky historických automobilů. Nakonec ale Škoda pomohla situaci vyřešit; Poláci zaplatili, byť se zpožděním. Zanícený sběratel

Samohýlovi vlastní patrně největší soukromou sbírku veteránů v Česku. K tomuto koníčku přivedl Aloise Samohýla britský film Genevieve, který se promítal ve Zlíně v roce 1953. O rok později si Samohýl za 300 korun koupil prvního veterána, Ford model T. V roce 1963 se Samohýl zúčastnil slavné jízdy veteránů Londýn – Brighton, což je právě ta akce, kolem níž se rozvíjí děj komedie Genevieve.

Řídil vůz Laurin & Klement Voiturette, který však nebyl jeho. Majitele československé orgány do Anglie nepustily.

Druhý Samohýlův veterán už byl z Mladé Boleslavi: Laurin & Klement typ S. Sběratel si jej pořídil v roce 1962. „Lidem jsem byl zpočátku k smíchu a manželka se ptala, zda nepotřebuji lékaře,“ vzpomíná na své sběratelské začátky. Ale sbírka se rozrůstala.

V roce 1966 se na Sicílii konala jízda na počest 60. výročí závodu Targa Florio. Vzal na ni paní Elišku Junkovou, která v roce 1928 slavila na této trati triumf. Pak s ní ještě jel do Monte Carla na sraz historických vozidel.

Dílna plná veteránů

V té době se ještě dala historická vozidla najít ve stodolách. Nabídek chodilo celkem dost. Na všechna auta neměl, tak některá alespoň dohodil do škodováckého muzea v Mladé Boleslavi. Sám pak automobilce prodal vzácný vůz L&K/Škoda 110. Stavěl totiž zrovna dům a potřeboval peníze.

V roce 1965 se stal zástupcem Československa v Mezinárodní federaci sběratelů historických vozidel. Se svými veterány objížděl autosalony a prodejce škodovek po Evropě. Samohýlovy skvosty se také objevily v mnoha filmech.

Vojenská auta si zahrála ve filmu Na západní frontě klid, dvacet aut ze sbírky účinkovalo v natáčení pořadu o Slovenském národním povstání, další například v Postřižinách, v televizních seriálech Hříšní lidé města pražského a Četnické humoresky.

Veteránů už je asi 160. Nejčestnější místo patří výrobkům mladoboleslavské automobilky, nechybějí však ani vyřazené ruské vozy nejvyšších státních představitelů.

Dění v rodinné restaurátorské dílně, kde pracuje třináct lidí, je fascinující. Znovuzrození zde právě prožívají například vozy značek Alfa Romeo, Bugatti, Mercedes či Delage. Nechybí ani automobil po španělském králi. Stará auta teď mají Samohýlovi na několika místech. Hlavní část sbírky je nad zlínskou prodejnou mercedesů a na požádání přístupná. Do dvou let plánují otevřít muzeum. „Musíme totiž Zlínu vrátit jeho lesk,“ zdůrazňuje Alois Samohýl.

Sport a synové**

Syn Petr Samohýl, který je dnes členem představenstva skupiny Samohýl Motor Zlín, byl mistrem republiky v závodech do vrchu ve Formuli Easter i ve formuli Škoda. Vzděláním je právník.

Syn Ladislav Samohýl je inženýr ekonomie. S tímto titulem se v Mladé Boleslavi vyučil automechanikem, protože ho k tomu otec přinutil. Pak si ještě udělal doktorát z práv. Dnes řídí skupinu firem, která prodává vozy značek Škoda, Volkswagen, Seat, Honda, Jeep, Chrysler, Chevrolet, Hyundai a Mercedes. Prodejny jsou ve Zlíně, v Uherském Hradišti, Prostějově, Olomouci, Praze a ve Vsetíně.