Obrovský nárůst smluvních sporů vyžaduje nové řešení
Článek Bohuslava Kleina Rozhodci, nenechte se uplácet! Strany neuplácejte rozhodce! (EURO 35/2006) vyvolal reakci Tomáše Sokola, který představuje svůj pohled na problém rozhodčího řízení.
Rozhodčí řízení je téma, které se občas objevuje ve sdělovacích prostředcích, otázkou ale je, co o něm vlastně širší veřejnost ví. Především nejde o nic nového, protože rozhodčí řízení je ve svobodném světě tradičním institutem. V České republice se plně emancipovalo zákonem č. 245/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož si strany mohou sjednat, že o vyjmenovaných, například majetkových sporech mezi nimi, jejichž projednání a rozhodnutí by jinak bylo v pravomoci soudu, má rozhodovat jeden či více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Anebo mohou jen sjednat způsob, jakým určí konkrétního rozhodce. Rozhodčí řízení je obvykle (nedohodnou-li se strany jinak) jednoinstanční, neveřejné, a pokud možno tedy co nejrychlejší.
Poptávka po rozhodčím řízení.
V ČR existují tři stálé rozhodčí soudy, ale poptávka po rozhodčím řízení zejména v dále zmíněných specifických případech vedla k takzvanému ad hoc sjednávání rozhodčích dohod o konkrétních rozhodcích i ke vzniku zcela nových podnikatelských subjektů. Z webových stránek lze zjistit, že vznikly obchodní společnosti, jejichž předmětem podnikání je zajištění rozhodčího řízení a které v souladu s citovaným zákonem také určují rozhodce v případě konkrétního sporu. Samozřejmě, byla-li tato možnost předem mezi stranami smlouvy či sporu dohodnuta. Jakékoli vnucení rozhodčího rozhodnutí, o něž se někdo nedávno pokusil či pokusila (podle dostupných informací není zcela zřejmé pohlaví této osoby), je hrubým porušením práva a zřejmě i trestným činem.
Spory v důsledku formulářových smluv.
Oněmi specifickými případy jsou spory, které vznikly z takzvaných formulářových smluv a obdobných právních vztahů. Jde o oblast, pro niž je především typická četnost smluv, jejich stále stejný obsah a ve zdrcující většině minimální právní složitost eventuálních sporů. Převažují různé smlouvy z takzvaného homebankingu a podobných obchodních aktivit. V nich je z velké části jediným důvodem sporu to, že dlužník neplní smluvní závazky. A v zásadě jedině proto, že je prostě neochotný, případně insolventní, aniž by podstata právního vztahu, a tedy, že by dlužník smlouvu dodržovat měl, vůbec byla předmětem faktického sporu. V takovém případě se jen žádá urychlené rozhodnutí, které by umožnilo, pokud ani tento fakt nezmění postoj dlužníka, provést exekuci. Dlouhodobě je ověřeno, že lze technicky vydat takové rozhodnutí maximálně do tří měsíců od doručení žaloby, a to i při zachování práva druhé strany vyjádřit se k věci. Přitom jde o rozhodnutí, které je doručením pravomocné, a tedy i vykonatelné - exekvovatelné. Existují samozřejmě výjimky, když například žalovaná strana namítá, že zaplatila, případně i zčásti, a proto je z tohoto hlediska třeba návrh upravovat. Nehrají však zásadní roli.
Obrovský počet rozhodnutí.
Pozoruhodný je objem těchto rozhodnutí. Například v případě, který je mi známý, jde o přibližně 15 000 rozhodnutí expedovaných za rok 2005. Jen pro srovnání, podle serveru ministerstva spravedlnosti nápor civilní agendy v první polovině roku 2006 například u Obvodního soudu pro Prahu 1 činil 7307 věcí a v Praze celkem 41 154, v celém Středočeském kraji však 14 437 věcí, v Jihočeském kraji 6980 a v Západočeském kraji 11 861, a to včetně návrhů na exekuce. Samozřejmě že jde do jisté míry o hru s čísly, protože ve zmíněných rozhodčích řízeních jde v podstatě ve všech případech o zcela shodné právní problémy, zatímco u běžných soudů je tomu spíše naopak. Ne však zcela, protože například agendy dopravních podniků či podobných subjektů a některých firem uzavírajících shodné smlouvy generují zcela shodné žaloby také v řádu tisíců či spíše desetitisíců věcí. Nicméně minimálně o objemu poptávky ve vztahu k běžnému počtu civilních sporů na určitém teritoriu čísla něco vypovídají.
Postup při řešení problému.
Technická podstata celého „podniku“ obvykle spočívá v tom, že při uzavírání smlouvy, například o poskytnutí spotřebitelského úvěru, uzavírá zákazník i takzvanou rozhodčí doložku. To znamená, že ve smlouvě je výslovně zakotveno, že případný spor bude řešit rozhodce stanovený společností a procesně se bude řídit jednacím řádem, samozřejmě v mezích zákona o rozhodčím řízení. Další postup je již relativně jednoduchý. Právní zástupce či právník věřitele, který má smlouvu s touto rozhodčí doložkou, v případě, že dlužník neplatí, podá žalobu, společnost stanoví jednoho rozhodce ze svého seznamu, přičemž se samozřejmě předpokládá, že se skládá z dostatečně erudovaných právníků. Pak je věc předána rozhodci. Její samozřejmou součástí, která podmiňuje jakýkoli další postup, je zaplacení poplatku, který může být nižší než ten soudní (závisí zcela na obchodní úvaze podnikatelského subjektu) a musí krýt všechny výdaje včetně odměny rozhodci, jejíž výplatu zajišťuje společnost, a pochopitelně i případný zisk. Rozhodce si vyžádá stanovisko žalované strany a určí na to relativně krátkou lhůtu. Když strana buď své vyjádření vůbec nezašle, nebo ho zašle, ale je právně irelevantní (obvykle zní: „Momentálně nemám peníze, žádám o splátkový kalendář,“ případně jen: „Nemám peníze“), rozhodne. Již jsem uvedl, že rozhodnutí expeduje kancelář společnosti tak, aby věc byla pravomocně skončena a rozhodnutí doručena žalující straně do sjednané doby od podání žaloby. O tom všem může případný zájemce předem sjednat smlouvu s dotyčnou společností.
Kontroverzní kritika.
Celému problému dodávají na pikantnosti právníci, kteří existenci rozhodčích center tvrdě odsuzují, přičemž tvrdí, že jde o činnost nezákonnou nebo přinejmenším obcházející zákon, a to ve vztahu ke stálému rozhodčímu soudu. Občas se tedy objeví v nějakém odborném časopisu, například v Právním rádci nebo v Bulletinu advokacie, článek, z něhož plyne, že tato servisní střediska vlastně suplují činnost stálého rozhodčího soudu, který ale může vzniknout jenom na základě zákona. Na kritice je pozoruhodné, že jejími autory zatím byli pouze rozhodci zapsaní právě u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Podle mne však tato jejich publicistická angažovanost není příliš etická, protože na jedné straně vydávají odborné články, jejichž jasnou ambicí je pojednat nezávisle konkrétní právní problém, na druhé straně se však v dané věci účastní soutěže, a jsou tedy závislí. Je ale třeba dodat, že jiní rozhodci, a dokonce i někteří funkcionáři stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nahlížejí na problém bez emocí a pragmaticky. Říkají, že jde prostě o určitý druh zcela legální a legitimní konkurence. Vede se tedy tak trochu konkurenční boj, přestože si myslím, že zaměření stálých rozhodčích soudů je jiné, a proto fakticky o něj nejde. A to i kdyby společnosti zprostředkovávaly také rozhodování závažnějších či složitějších sporů, což je oblast, na kterou se stálé rozhodčí soudy evidentně zejména zaměřují. Bude věcí trhu v této oblasti právních služeb, zda organizace a zprostředkování rozhodčího řízení, případně za obdobným účelem založené sdružení rozhodců přežije, nebo nepřežije. V každém případě jde alespoň z mého hlediska nejen o zajímavou podnikatelskou aktivitu, ale s největší pravděpodobností i o způsob, jak dosáhnout toho, po čem se neustále volá: po rychlé vykonatelnosti práva.
