Lehká topná elektřina

Obchodníci zřejmě objevili zlatý důl

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže udělil 13. ledna pokutu 7,5 milionu korun společnosti ČEZ. Vzhledem k tomu, že nyní probíhá řízení o rozkladu, který ČEZ proti rozhodnutí o pokutě podal, antimonopolní úřad se k případu nevyjadřuje. Týdeník EURO má však informace, že tržní regulátor vytýká elektrárenské společnosti, že do smluv o dodávkách elektřiny na export prosazuje ujednání o tom, že tato elektřina je určena výhradně na vývoz a nesmí být importována zpět do České republiky (EURO 5/2003). Antimonopolní úřad usoudil, že ČEZ tím zneužil svého dominantního postavení na trhu, protože své odběratele omezil ve svobodném rozhodování o výběru zákazníka. ČEZ tvrdí, že uvedená klauzule nebyla namířena proti dovozům obecně, ale proti fiktivním importům, a hájí se mimo jiné tím, že ustanovení je pro kupujícího prakticky nezávazné vzhledem k tomu, že elektřina je nesledovatelná a neidentifikovatelná komodita.

Protikladné pojetí.

V energetické „branži“ se v souvislosti s těmito fiktivními dovozy objevil termín „lehká topná elektřina“. Asociace s lehkými topnými oleji je zřejmá. Ne v tom smyslu, že by šlo o stejný mechanismus podvodů, ale v tom, že lze vcelku jednoduchým, v podstatě administrativním úkonem dosáhnout značného zisku. Zajímavé je, že účastníci sporu se při hodnocení tohoto jevu diametrálně liší. ČEZ hovoří o tom, že jde o nekalé soutěžní jednání, jehož nositel si tím vytváří neoprávněně výhodnější podmínky vůči ostatním účastníkům trhu. Antimonopolní úřad naopak považuje za nekalou soutěž postup ČEZ a domnívá se, že fiktivní dovozy jsou prospěšných důsledkem liberalizace trhu s elektřinou a umožňují odběratelům nakupovat elektřinu za výhodnější cenu.

Výnosná zkratka.

Předpokladem pro vznik lehké topné elektřiny jsou různé podmínky při prodeji elektřiny na domácí trh a do zahraničí. ČEZ sice prodává elektřinu na zahraničních trzích za stejné ceny jako v tuzemsku, vzhledem ke značným transakčním nákladům spojeným s přechodem přes hranici (představují asi 1,2 miliardy korun ročně) však vzniká cenový rozdíl, o který mají někteří obchodníci zájem. Obchodník s elektřinou koupí od ČEZ energii za zvýhodněnou cenu, sníženou o poplatky provozovatelům přenosových soustav a poplatky za překročení hranic. Elektřinu, lépe řečeno její část, ale fakticky nevyveze a prodá na domácím trhu, kde inkasuje pohádkovou marži tvořenou ušetřenými transakčními náklady spojenými s přechodem přes hranice. Modelový propočet je následující: Teoretická cena elektřiny na českém trhu je 800 korun za megawatthodinu. Transakční náklady při vývozu (v úvahu připadají především profily do Německa) činí 100 korun za megawatthodinu. V Německu lze importovanou elektřinu prodat dejme tomu za 780 korun. Obchodník si dohodne s výrobcem – ČEZ – cenu za elektřinu ve výši prodejní ceny v Německu snížené o transakční poplatky (780 minus 100), tedy 680 korun za megawatthodinu. Elektřinu ale nevyveze, nýbrž prodá na domácím trhu. Jeho marže se tím nepohybuje v řádu korun, jak je běžné, ale v desetinásobně vyšších částkách.

Řetězové důsledky.

O rozměru takovýchto obchodů koluje i mezi lidmi z oboru řada zkazek. Nejimpozantnější odhady se pohybují v řádu stamilionů, ba i miliard korun. Propočet společnosti ČEZ je podstatně skromnější. Obchodní ředitel Pavel Hejkal odhaduje, že na fiktivní exporty připadá nyní asi 600 gigawatthodin elektrické energie, tedy zhruba pět procent objemu elektřiny prodané obchodníkům na export. To znamená 70 až 80 milionů korun nezaslouženého zisku. Hejkal ale nevylučuje, že skutečné množství může být i vyšší, až přes jednu terrawatthodinu.
„Je třeba vzít v úvahu, že liberalizace trhu s elektřinou probíhá teprve druhým rokem a podíl konkurenčních firem se bude určitě zvyšovat. Do našich propočtů nezahrnujeme případně ušlou daň z přidané hodnoty. Nepočítáme s nižšími tržbami provozovatelů přenosových soustav, ani s ekonomickými dopady na stabilitu elektrizační soustavy, kde by fiktivní dovozy mohly vést v krajním případě až k odstavení bloků poskytujících podpůrné služby. V úvahu je také třeba vzít možnost významného zkreslení statistických dat o zahraničním obchodě,“ říká.
Pokud jde o daň z přidané hodnoty, obava z případného postihu za neplacení daně při tuzemském prodeji je jeden z argumentů, kterými ČEZ zdůvodňuje vznik sporného ustanovení. Fakt je, že vývozce je od placení DPH osvobozen. Naopak při prodeji na tuzemském trhu by ji měl zaplatit. Fiktivní vývozy elektřiny staví celní správy před vydařený hlavolam: jak čelit možným, neřekneme-li přímo pravděpodobným daňovým únikům z fiktivních vývozů komodity, která je nesledovatelná a neidentifikovatelná.

Indikace.

ČEZ v současné době dodává elektřinu na vývoz zhruba dvaceti obchodníkům. Většinou jde o zahraniční firmy. Hejkal soudí, že riziko fiktivních vývozů identifikovalo několik podivných nabídek od obchodních partnerů. V jednom případě partner požadoval, aby si mohl elektřinu za vývozní cenu „převzít“ přímo na vstupu do přenosové soustavy s tím, že vše ostatní - včetně postupu na hranicích - si zařídí sám. Odebrány měly být dvě terrawatthodiny elektřiny. To by - v případě, že by šlo o „lehkou topnou elektřinu“ - znamenalo výdělek kolem 200 milionů korun.
V jiném případě šel obchodník přímo na věc a nabídl, že se rozdělí o zisk z ušetřených transakční nákladů. Signály o možnostech fiktivních vývozů přicházejí i od systémových operátorů. Stane se například, že neodpovídá saldo o přeshraničních dodávkách elektřiny prostřednictvím jednoho obchodníka, které si sestavuje Česká přenosová soustava s německým partnerem. Když se udála havárie v elektrárně Opatovice, zajišťoval ČEZ náhradní dodávky pro Východočeskou energetiku. V téže době přišel obchodník s velmi dobrou nabídkou na elektřinu na vývoz v množství odpovídajícím polovině objemu dodávky do Opatovic. „V úterý byla dodávka podepsána a od středy už Východočeská energetika požadovala jen polovinu původního množství elektřiny,“ konstatuje Hejkal. Uznává ovšem, že jde jen o indikace, nepřímé důkazy, ale je jich dost. Jako podpůrný argument uvádí výši poplatku za rezervaci přeshraniční kapacity, která vzniká v aukci. Předloni činila 60 centů, loni již 2,6 eura. Lze se domnívat, že někteří obchodníci mají dostatečnou rezervu na to, aby poplatek šroubovali nahoru a tím si paradoxně zvyšovali zisky z ušetřených transakčních nákladů.

Místo změny rána.

Místopředseda dozorčí rady ČEZ Václav Krejčí uvádí, že o nebezpečí vzniku „lehké tepné elektřiny“ jsou informovány státní orgány, jejichž představitelé zasedají ve statutárních orgánech elektrárenské společnosti. Řešení, které by takovéto nekalosoutěžní jednání eliminovalo, se však zatím nepřipravuje. Místo toho dopadla pěst antimonopolního úřadu na ČEZ. Člen dozorčí rady elektrárenské společnosti, místopředseda poslaneckého klubu ODS Oldřich Vojíř vidí řešení v systémovém kroku – v rychlejším otevření trhu. „Ale všude, v celé Evropě,“ podotýká. „Je tady skulina, která umožňuje využít rozdílných norem v jednotlivých zemích a opticky provádět nekalou soutěž.“ Pavel Hejkal nahlíží na věc prakticky a navrhuje změnu pravidel při obchodováním se zahraničím: „Je třeba, aby byl export klasifikován ne jako dodávka na hranici, ale dodávka za hranici, distributorovi v zemi určení.“ Je názoru, že by to mohlo být zakotveno do kodexu České přenosové soustavy, jako součást vývozních licencí, které vydává ministerstvo průmyslu a obchodu.
Je logické, že ČEZ tažením proti lehké topné elektřině hájí především vlastní podnikatelské zájmy. Fiktivní dovozy snižují kapacitu tuzemského trhu. Je také logické, že antimonopolní úřad mu bude - vzhledem k tržnímu postavení – vždy věnovat zvýšenou pozornost. I když to, že šetření o vývozním dodatku probíhalo paralelně s rozhodováním o integraci elektroenergetiky, je nepochybně pouze souhra okolností. Zároveň je ale také třeba vzít v úvahu argumentaci ČEZ, že nejde o nekalý postup proti potenciální konkurenci. „Pokud by exportér řádně zaplatil přenosové poplatky, dostal by elektřinu na zahraniční trh zhruba za stejnou cenu, za jakou nabízíme stejný produkt v Česku,“ tvrdí Hejkal. „A pokud by byla řádně vyvezená elektřina dovezena zpět do České republiky, proti čemuž nelze nic namítat, nepředstavovalo by to významnou konkurenci, protože cenový rozdíl by byl velmi malý.“
Antimonopolní úřad obvykle v takovýchto případech argumentuje omezením konečného spotřebitele ve volbě vybrat si zboží obdobných vlastností a kvality za výhodnější cenu. Hejkal to přímo nepotvrdil, ale lze usuzovat, že tomu tak bude i v tomto případě. Bylo by však nutné prokázat, že ceny elektřiny na vnitřním trhu se opravdu významně liší. Týdeníku EURO se nepodařilo zjistit žádný případ, který by vyvrátil tvrzení představitelů ČEZ, že cenové rozdíly nejsou vyšší než několik korun. To by znamenalo, že argument o veřejném zájmu je lichý, protože veškerý prospěch inkasují fiktivní exportéři.