Jedna z nejvýznamnější osobností celosvětového politického života Margaret Hilda Thatcherová, baronka z Kastavenu, oslavila 13. října osmdesáté narozeniny. Připomenu, že v letech 1975 až 1990 byla předsedkyní Konzervativní strany, přičemž od roku 1979 zastávala i funkci předsedkyně vlády. Od roku 1990 je členkou Sněmovny Lordů.
Vzhledem k tomu, že jsem žil ve Velké Británii v sedmdesátých, osmdesátých i na začátku 90. let minulého století, byl jsem přímým účastníkem toho, jak se tato země pod její vládou měnila a změnila z takzvaného „nemocného muže Evropy“ opět v celosvětovou velmoc, mezi něž Velká Británie vždy patřila.
Good Old England.
Pamatuji si dobře na tu „starou dobrou Anglii“ (Good Old England) 70. let, kdy byl život země neustále ochromován různými stávkami, kdy skoro na každém rohu byly stánky Fish and Chips, kdy se ještě v City nosily buřinky. A kdy tato země postupně ztrácela své sebevědomí.
Jaká to byla změna, když jsem se do země vrátil v roce 1986. To již nebyla Good Old England, to byla Anglie „zamerikanizovaná“. Místo stávek prosperita, místo stánků s Fish and Chips McDonald´s, Burger Kings a Pizza Huts, místo buřinek „yuppies“ s barevnými kšandami a la Wall Street, prohánějící se v Porsche a Ferrari. A Velká Británie opět naprosto sebevědomá stejně jako její vůdkyně Margaret Thatcherová.
V časopise Newsweek v roce 1990 vyšel článek pod názvem: „Thatcherism is not for a decade. It is for centuries“ („Thatcherismus není pro desetiletí, je pro staletí“). „Bůh“, kterého se vždy Margaret Thatcherová držela - tedy zásada, že jakýkoliv statek někomu patří a někdo se o něj musí pečlivě starat, a čím konkrétnější vlastník, tím lepší výsledek - bude muset platit trvale. Institut vlastnictví je principem základním. Zahrnuje v sobě totiž vše, co je pro moderního vzdělaného člověka „svaté“. Především již problém nabytí vlastnictví má svoji kulturu. Je naprosto jasně stanoveno, jak je možno vlastnictví nabýt.
Soukromý majetek.
Nejjednodušší z hlediska vlastníka je jeho nabytí narozením. Platí to pro každého, pouze rozsah majetku je odlišný. Z tohoto pohledu jsou na tom nejlépe ti, kteří se narodí s tzv. „silver spoon“ (stříbrnou lžičkou) v ústech. To je však jen zdání. Práce teprve přijde – jak majetek udržet a rozmnožovat ve prospěch svůj, rodiny, společnosti. Dalším způsobem nabytí vlastnictví je institut dědění a daru. Tím se v tomto článku zabývat nebudu.
Nejrozšířenější způsob nabytí vlastnictví v civilizovaném světě je forma koupě, a to ve stovkách různých podob. Musí však vždy jít o dobrovolné úkony, nikoliv úkony vynucené.
Soukromý majetek – vlastnictví – je krédem thatcherismu, jakožto pokrokového, promyšleného, v praxi i teorii akceptovaného způsobu řízení společnosti, a to po dlouhou
a obtížnou dobu, především však v oblasti ekonomické.
Dospěl jsem k názoru, že jedním z pilířů uvedeného směru řízení bylo to staré anglické: „moje slovo, můj závazek“ („my word, my bond“) a dále pak můj dům a vše co k němu patří, je mým nezadatelným právem a majetkem. Thatcherismus byl totiž téměř bez připomínek akceptován ve Velké Británii všemi rozumně myslícími a jednajícími lidmi.
Měli prostě dost věčně zelené a bez závěrů prezentované labouristické strategie, která spočívala na základě, že stát a jeho aparát jsou ti nejlepší správci duchovních i hmotných statků, bez ohledu, kolik to stojí. Náklady byly pro labouristy něco imaginárního. Přízeň voličů a svých stoupenců si „kupovali“ drahými způsoby sociálních jistot.
Nebylo jiné cesty.
A do této situace přišla Margaret Thatcherová a její tým. Bylo to období nesmírně složité i pro kolébku demokracie, jakou je Velká Británie. Ve své straně musela inteligentně eliminovat „školu starou svým myšlením“. Bylo nutno zvítězit v oblasti niterní psychologie většiny občanů a to za cenu, že se v počátečním období nebudou mít nejlépe. Bylo nutno vštípit lidem, že končí dotace jejich života v labouristické podobě.
Stát bude řídit a usměrňovat - s výjimkou resortů státních zájmů a vnitřní a vnější bezpečnosti - jen zcela malou část aktivit resortů. Starost musí přejít na bedra jednotlivce, ať již fyzické či právnické osoby, ale hlavně někoho skutečně hmatatelného a konkrétního.
V počátku její vlády, v letech 1979 až 1983 bylo jejím jediným heslem, kterému se podrobovala – „There is no alternative“ – není jiné cesty pro Velkou Británii k restauraci svojí pozice ve světě politického i ekonomického dění. Na konci její vlády by se na první pohled zdálo, že se historie opakuje, ale nebylo tomu tak. Byla sice recese, ale všichni občané Velké Británie si zvýšili svoji životní úroveň o 25 procent v porovnání s tím, jak žili před deseti lety.
U Margaret Thatcherové musí člověk konstatovat prvky silné osobnosti, ale osobnosti respektující všechny atributy reálné demokracie. Ve všech sférách společenského života, a zvláště pak v ekonomice, musí být základní pravidla chování všech subjektů jimi dodržována, aby nenastal chaos. Nesmí však být potlačena osobnost nebo možná lépe řečeno jednotlivec, korporace, musí mít prostor pro tržní chování, a to v dobrém slova smyslu. Stát musí, aby řádně fungoval, přenést maximální tíhu odpovědnosti na konkrétní osobu. To se Thatcherové z velké části podařilo. Restaurace osobnosti v ekonomickém, řádném tržním chování je její neocenitelnou zásluhou pro celý civilizovaný svět.
Bilance
vlády Margaret Tatcherové:
Pozitiva
- zvýšená produktivita práce
- vyšší zisky ve všech oblastech ekonomiky
- ekonomická nezávislost jednotlivce
- reforma v odborech
- vlastnictví bytového fondu
- snížení daní
- docílení dobré úrovně řízení v oblasti dluhové veřejné služby
Negativa
- nedostatečné úspory (objem)
- problémy v kontrole monopolů
- problémy s kontrolou cen
- problémy s udržením zásad mzdové politiky
- nezaměstnanost
- problémy v monetární politice
- problémy v oblasti pronájmu objektů
