Vláda takticko-strategicky odsunula návrhy na řešení napjaté finanční situace ve zdravotnictví, které jí předložil ministr zdravotnictví Leoš Heger. Ponechme trochu stranou dotěrnou otázku, zda byl zvolen ideální politický „timing“ pro ohlášení vyšších zdravotnických poplatků či dokonce zvýšení minimálního pojistného pro živnostníky a sazby pojištění o půl procentního bodu pro všechny.
Odpověď je více než zřetelná z toho, s jakou vehemencí se vůči výše uvedeným návrhům postavili premiér i ministr financí. Na tomto místě budiž řečeno jedno: není pravda, že došly peníze všem pojišťovnám. Týká se to té největší - VZP - a dalších dvou zaměstnaneckých.
Dohromady hovoříme o více než 70 procentech pojištěnců, takže problém není zanedbatelný. Korektnější by ale bylo řešit jej přirážkou k pojistnému, kterou by platili pojištěnci ústavů, které nezvládají srovnat svoje finance. Stejný model platí už pár let v Německu a samozřejmě motivuje lidi k přestupům k těm pojišťovnám, jež po nich žádné extra peníze nechtějí. Jinak konkurenční model veřejného pojištění nedává moc smysl. Přestupy by však musely být znovu umožněny víckrát než jednou ročně, což byl jeden z nešťastných reformních úkroků stranou.
Každý, kdo se někdy zdravotními systémy trochu zabýval, musel narazit na termín „gatekeeping“, tedy hlídání brány, naprosto obvyklý nástroj regulující poptávku po zdravotních službách prostřednictvím praktických lékařů. Jednoduše řečeno, bez žádanky na specializované vyšetření od praktika se v řadě zemí, jež jsou nesrovnatelně bohatší než Česko, jen tak nedostanete. Samozřejmě, že to snižuje komfort a prodlužuje dobu, než se dostanete k odborníkovi. Co by však Česku slušelo, by byl „měkký gatekeeping“, tedy vyšší poplatek pro ty, kteří chtějí rovnou ke specialistovi bez žádanky od praktika. Zároveň by však například chronicky nemocní pacienti měli být osvobozeni od poplatků za výkony a vyšetření, které jsou součástí léčebného programu, k němuž se přihlásili. Na to se při látání finančních děr nějak zapomnělo.
Ať je to politicky špatně načasované, jak chce, Heger má pravdu v tom, že živnostníci neplatí férový podíl na celkovém balíku vybraného pojistného a z hlediska zdravotního pojištění se chovají jako klasičtí černí pasažéři. Jinak než paušálem, který by odpovídal nákladům na zdravotní péči o živnostníky jako skupinu, se problém černého pasažérství řešit v podstatě nedá, jakkoli je to nepopulární. Z věcného hlediska ovšem nikdo nedokáže argumentovat tím, že je v pořádku, když zdravotní pojištění motáme dohromady s podporou podnikání.
Naopak tím, že Leoš Heger přistoupil na hru, že v zájmu rozpočtové zodpovědnosti se nebude zvedat platba za státní pojištěnce, a zároveň navrhuje zvýšit sazbu pojistného placeného zaměstnanci o půl procentního bodu, hází flintu do argumentačního žita předčasně. Předně je tu již zmíněná možnost nominální (v korunách vyjádřené) přirážky k pojistnému. Ale hlavně, zvedat zdanění práce je nejhorší forma zdanění.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
Řecko a MMF: Pravda s dvouletým zpožděním
Oproti tomu je platba za státní pojištěnce, financovaná ze směsky všech daňových příjmů (takže vlastně z DPH), pro ekonomiku méně škodlivá než přímý odvod. Stačí o tom chvíli přemýšlet a nemůžete dospět k jinému závěru. Tedy kromě toho, že i zdravotnictví by mělo být schopno přežít příjmovou recesi bez újmy na zdraví, kdyby se naučilo šetřit na správných místech.
