Měla by začít kampaň vedoucí k restrukturalizaci povinné školní látky
Podle stále známějšího Heritage index of ecomic freedom lze popsat deset základních oblastí - počínaje svobodou měnovou, přes investiční až po svobodu od korupce -, v nichž je ekonomika každé země buď více či méně svázaná a zregulovaná, nebo naopak ve větší či menší míře svobodná. A jak je známo již od dob otce ekonomie Adama Smitha a prokázáno identifikováním přímé závislosti mezi výší hrubého domácího produktu a stupněm ekonomické svobody, je „bohatství národů“ přímo závislé na této úrovni. Míru regulace a ekonomické svobody určují především zákony, tedy strany a poslanci. Domyšleno do konce, jsou to nakonec voliči, kteří v první instanci určují, budou-li naše ekonomické instituce svobodné, nebo regulované a do jaké míry. Známý aforismus říká, že každý národ má takovou vládu a zákony, jaké si zaslouží. K čemuž ekonomická logika může dodat, že nakonec asi máme právě onu míru bohatství, kterou si zasloužíme.
Klíčový problém.
Okamžitě jsme však u klíčového problému. Naprostá většina voličů totiž nemá - a ani nemůže mít - téměř žádné znalosti ekonomie, natož aby něco tušila o souvislosti ekonomické svobody a bohatství. Devadesát osm lidí ze sta si možná myslí, že cena zboží se tvoří součtem nákladů a zisku, že spekulování je více méně nemravné a zvyšování cen v době nedostatku odsouzeníhodné, zatímco vysoké úroky z půjček lichvou. Proto se tito voliči rozhodují na základě nějakých vlastních kriterií. Třeba podle toho, zda je předseda té či oné politické strany větší, nebo menší hulvát, nebo dokonce jen dle toho, jaké nosí kravaty.
Školství a volby.
Kdyby si však všichni povinně přinesli ze školy základní znalosti ekonomie - třeba jen takové, jaké musí každý žák deváté třídy znát z mineralogie -, patrně by se alespoň někteří později už jako voliči rozhodovali jinak. Mnohem lepší volební výsledky by pak musely mít strany prosazující svobodnější ekonomické instituce, a dokonce by se zřejmě změnily i postoje těch ostatních. Jak známo, politické strany sledují poptávku voličů téměř stejně bedlivě jako stav stranické pokladny. Tudíž bychom následně měli jiný parlament, zákony, instituce i ekonomické prostředí. A naše bohatství by rostlo bez jediné dodatečně vložené koruny do školství.
Ekonomická gramotnost.
Řečeno jinak. Pokud ten či onen volič ovládá kvadratické rovnice, nemá pro ostatní vlastně žádný význam, zato jeho volební rozhodnutí nás ovlivňuje podstatně. Jak by se třeba změnily současné volební prognózy, kdyby všichni věděli, že heslem některé strany a jejích voličů ve skutečnosti není „blahobyt a ekonomická spravedlnost pro všechny“, ale „seberte těm ostatním co nejvíce a dejte to nám“. Nebo jak by asi dopadly volby v roce 1946, jejichž výsledky těžce odnesly pozdější generace, kdyby tehdejší voliči povinně věděli o komunismu třeba jen to, co už tehdy bylo možné znát: Plánované hospodářství nemůže nikdy efektivně fungovat. Nebo do třetice, jak by asi vypadala Versailleská smlouva uzavřená po první světové válce - a s ní možná i dějiny minulého století -, kdyby ji uzavírali ekonomicky alespoň základně gramotní lidé. Jak však už tehdy věděl John Maynard Keynes, když v práci Ekonomické důsledky míru napsal: „Lidé vymýšlejí cesty, jak ožebračit sami sebe a všechny navzájem.“ Ožebračení Německa předpověděl už tehdy a je jen dobře, že si určitě nedokázal ani přibližně představit, k čemu to všechno povede.
Chybný předpoklad.
Leccos bude možná zřejmější, když si uvědomíme, jak vlastně a pro jaké potřeby vznikala současná struktura našeho vzdělání. Vždyť nebyli snad u toho nejprve sovětští a poté i naši soudruzi se společným cílem drtit a rozdrtit kapitalismus ekonomicky a vojensky, což podle logiky jejich uvažování vedlo k absolutní přednosti přírodních věd. (Ostatně dodnes je rozsah výuky matematiky na ruských školách ohromující.) Byl to naštěstí omyl. Ani to však nebrání tomu, aby se v tisku a při každé jiné příležitosti neomílala jako samozřejmá pravda, že v zájmu našeho hospodářství, konkurenceschopnosti a ekonomické budoucnosti je třeba zvýšit výdaje na školství. Cílem má tentokrát být ekonomická prosperita. Kdyby to právě takto fungovalo, musela by existovat závislost mezi nárůstem výdajů na školství a prosperitou třeba Chile, Nového Zélandu nebo Irska asi pětadvacet až třicet let před jejich ekonomickým startem. Kdo si dá práci, potvrdí, že tehdy výdaje na školství nijak podstatně nevzrostly nebo to, že se v Irsku v té době mladí lidé nejspíše zajímali především o to, do jaké země se vystěhovat.
Nezbytná kampaň.
Už dávno bylo třeba začít kampaň vedoucí k drobné restrukturalizaci povinné školní látky, a je dokonce s podivem, že se nevede alespoň diskuse na toto téma. Protože nebude třeba jednoho, dvou článečků, ale skutečné kampaně - zaštítěné třeba i prezidentem-ekonomem. Tady je mimochodem zvláštní, že něco takového už dávno a dávno neinicioval. Byl to totiž právě inženýr Václav Klaus, tehdy známý asi tuctu lidem, který někdy na jaře v roce 1985 nebo 1986 poprvé seznámil ekonomy z takzvané šedé zóny s novou oblastí ekonomie, v níž pronikl (a pronikavě) do analýzy politických dějů obor pod názvem public choice (veřejná volba). (Jeho tehdejší přednášku vtipně a v přátelském duchu moderoval jistý Miloš Zeman.)
Od pedagogů nebo učitelů nejen přírodních věd, ale i humanitních oborů a vůbec od takzvané školské odborné veřejnosti nelze v tomto směru nic čekat. Už jen proto, že jsou jako my všichni ostatní produkty současného systému. A kromě toho nějaké takové a podobné novoty by pro ně mohly znamenat nanejvýše hrozbu ztráty části pracovního úvazku.
Znalosti voličů.
Nemělo by však jít o biflování vzorečků výpočtu hrubého domácího produktu nebo o memorování definice spotřebního koše či studium ekonomických teorií. Tím ať se zabývají ekonomové. Na rozdíl od nich by však budoucí voliči měli třeba vědět, že nemůže existovat žádný spravedlivý a současně efektivní daňový systém, všechny daně kromě jediné deformují a brzdí ekonomiku a spekulanty jsme všichni a každodenně, zatímco škodlivý, a tudíž nemravný je veřejně tolerovaný lobbismus, nebo že a proč má byrokrat averzi vůči riziku. A proč tedy všechno v tomto soukolí půjde vždy ztěžka a navíc je to problém stejně neodstranitelný jako třeba znečištění. Tady možná i pouhá znalost toho, co ono znečistění ekonomicky vlastně znamená, by zamezila zbytečným konfliktům s někdy příliš vášnivými ekology, protože by možná takových nebylo. Jako celek by všechny tyto poznatky byly jednodušší než třeba chemie, a tudíž nic nad možnosti teenagerů.
Změna struktury vzdělání.
Minulost se nedá řešit, a proto, jak by věděl každý žák osmé třídy, utopené náklady nemají (nebo spíše nemají mít) v našem rozhodování žádný význam. Zato budoucnost právě naším rozhodováním tvoříme - míru ekonomické svobody a následně růst blahobytu tím volebním. Asi jen ze světa sci-fi je například představa, že celý náš daňový „sytém“, jenž by byl ještě ke všemu efektivní, by mohla tvořit jediná daň stanovená jedním zákonem, který by měl i s podpisem prezidenta patnáct řádek. S pozměněnou strukturou vzdělání bychom si alespoň zasloužili jiné vlády, zákony a blahobyt - a měli bychom třeba i jinou národní hrdost.
Základní vědomosti.
Kéž by byl jednou každý absolvent devítiletky povinen vědět, že ekonomická prosperita je za prvé závislá na míře svobody ekonomických subjektů. Za druhé že tuto míru svobody zásadním způsobem vymezují zákony. Za třetí že tvorba zákonů je v rukou parlamentu, poslanců a politických stran. Za čtvrté že podobu parlamentu určují voliči. Za páté takoví voliči, kteří se znalostmi základních souvislostí ekonomiky a politiky budou preferovat strany prosazující ekonomickou svobodu. Za šesté že se tím promění parlamenty, vlády a zákony. A nakonec že svobodnější ekonomické instituce přinesou ekonomickou prosperitu. Čímž se kruh uzavírá.
Jsou samozřejmě důležitější věci než ekonomický růst a bohatství národa, ale asi je opravdu lepší být bohatý a zdravý než zdravý a chudý.