Lepší nevědět ...

Zájem s osmiměsíčním zpožděním

Když týdeník EURO uveřejnil jako první v Česku letos v březnu informace o tajných letadlech a věznicích americké Central Intelligence Agency (CIA) v Evropě, žádné z ostatních českých médií si jich ani nevšimlo. Nepřevzala je ani Česká tisková kancelář. Humbuk vypukl až o osm měsíců později, když se do věci vložili aktivisté za lidská práva a politici, kteří se tak rádi producírují před kamerami. „Některé věci se prostě dějí, ale je lepší o nich nemluvit.“ Až k takové - na politické poměry překvapivě upřímné - odpovědi donutily ministra zahraničí Cyrila Svobodu minulý týden otázky členů Poslanecké sněmovny týkající se právě tohoto ošemetného tématu. „Nemůžeme nikdy vyloučit, že může dojít k některým excesům. Ale bylo jasně řečeno, že Spojené státy jsou připravené vyvodit patřičné důsledky. Zároveň je potřeba si uvědomit - v tomto horlivém snažení získávat všechny možné informace - že v boji proti terorismu je nutná spolupráce zpravodajských služeb. Je to důležité pro ochranu našich životů, demokracie, hodnot. Protože potřebujeme-li něco v boji proti terorismu, tak účinnou spolupráci zpravodajských služeb a včasné, dobré a vhodné informace… Varuji proto před tím, abychom z toho tady učinili nějakou velkou otevřenou debatu, protože informací mnoho víc ke sdělení není,“ svěřil se svým kolegům poslancům Svoboda.
Některé věci se prostě dějí a dít budou, řekl mi před pár dny jeden informovaný znalec špionážních praktik. Víra v to, že své nepřátele unášejí pronajatými letadly jenom Američané, by dle něj byla náramně naivní až hloupá. Dělají to stejně tak Britové, Francouzi, Rusové v Čečně, možná i Němci. Když to vyplave na povrh na jednoho z nich, spustí se lavina a svezou se v ní všichni.
Takovou katastrofu si nikdo ze špionů pochopitelně nepřeje. Totálně by to rozvrátilo jejich po léta budované informační sítě. Nechtějí to konec konců ani nejvyšší politici a úředníci států, kteří takové praktiky provozují nebo podporují. Zpravidla jde o ty politiky a úředníky, kteří mají přístup k přísně tajným zpravodajským informacím získaným ne úplně „košer“ způsobem a jsou „in“. A jsou natolik odpovědní, že o nich nemluví na veřejnosti. Koho tedy nesmírně citlivé informace (myšleno pravdivé informace, žádné spekulace v médiích) o letadlech CIA, mučírnách CIA a tajemných agentech CIA vlastně zajímají? Kdo se je snaží získat? Vyptávají se na ně politici nižší a střední kategorie, kteří nedostávají špionážní svodky. Ptají se a zaštiťují se přitom veřejným zájmem. Vyptávají se i novináři. Pátrají po senzaci, protože nemohou nepátrat, když pátrají jejich kolegové. A jejich kolegové nemohou nepátrat, když… Z celé aféry teď mohou mít radost především sami teroristé, pochopitelně. S rozkoší sledují, jak jejich protivník podstupuje dobrovolnou autodestrukci, jak odhaluje jednu svou tajnou zbraň za druhou. Jak padají jména tajných zpravodajských základen v Evropě, čísla tajných letadel… Nezbývá než zopakovat (EURO 48/2005), že v honbě za senzacemi zcela zanikne ten zásadní problém: zachránily brutální výslechy teroristů v tajných věznicích alespoň jeden nevinný lidský život?
Běžný občan sleduje špionážní drama v přímém přenose. Neuvědomuje si, že v něm nejde o seriálové hrdiny, ale o skutečné lidi. O agenty, kteří někde nasazují svůj krk, aby někde jinde nebouchla bomba a nezahynulo pár desítek, stovek nebo tisícovek nevinných obětí. Je dobře, že Bílý dům trvá na svém - že dělá správnou věc - a mlčí. A je dobře, když se zodpovědní politici snaží zjistit, jak to bylo. Ale ať z toho nedělají divadlo pro širokou veřejnost. Jsou prostě věci, které je lepší nevědět…