Chov divokých zvířat na soukromých pozemcích je na vzestupu. Koupit rezervaci v Jihoafrické republice přitom nemusí být tak nákladné, jak by se mohlo zdát
Milovníci nostalgie mohou tvrdit, že se nic nevyrovná Africe zachycené ve vzpomínkách baronky Blixenové. Pesimisté řeknou, že ani ona už to nestihla, a to přijela do dnešní Keni ještě před vypuknutím první světové války. Ten správný ráj divokých zvířat podle nich skončil tak dvacet let předtím, než obrovská epidemie dobytčího moru zkosila ve velké části Afriky nejen 80 až 90 procent hovězího dobytka, ale také stáda volně žijících sudokopytníků – žirafami a buvoly počínaje, mnoha druhy antilop konče.
Optimista řekne, že nic není ztraceno. Na farmu v Africe není nutno jen vzpomínat, protože i dnes si ji můžete koupit. Navíc nemusíte zrovna pěstovat kávu jako autorka slavných Vzpomínek na Afriku. Kdo má rád tamní faunu, disponuje potřebným finančním zázemím, může si pořídit třeba v Jihoafrické republice nebo v Namibii soukromou přírodní rezervaci nebo ranč s divokými zvířaty. Neboť „game ranching“, jak se chovu divokých zvířat na soukromých pozemcích říká, je tam na vzestupu nejméně posledních třicet let a nabídka na trhu je dostatečná. Kouzlu Afriky podléhají i mohovití Češi, kteří ovšem o publicitu příliš nestojí. Týdeník Euro s příslibem zachování anonymity vyzpovídal jednoho z nich, který si pořídil soukromou rezervaci v pohoří Waterberg v nejsevernější jihoafrické provincii Limpopo, nedaleko od hranic s Botswanou.
Dobytka netřeba
Od mezinárodního letiště v Johannesburgu to do soukromé rezervace v provincii Limpopo nejsou ani tři hodiny jízdy autem. Cenovka? Kolik byste dali za kompletně oplocený pozemek o rozloze 3600 hektarů s tisícovkou zvířat, s trvalým vodním tokem, přehradou, bungalovem pro deset lidí, bazénem, garážemi, dílnou, stavebními stroji a vozovým parkem? Pokud byste odhadovali něco přes třicet milionů korun, hádali byste správně. Soudě podle nabídkových cen na internetu to byla velmi výhodná koupě. Nicméně malý ranč bez restitučních nároků původního obyvatelstva s nějakými sto hektary a pár desítkami antilop se dá v této oblasti koupit za cenu slušnějšího katalogového domu v pražských satelitech.
Velkou výhodou vysoko položeného Waterbergu (rezervace je asi 1000 metrů nad mořem) je kromě skvostné krajiny a příjemného klimatu absence malárie a bilharzie. Mnohé z někdejších dobytkářských farem ve Waterbergu, který je dnes biosférickou rezervací UNESCO, se za posledních několik desetiletí přeorientovaly na chov divokých zvířat. A to z jednoho prostého důvodu – pro farmáře to bylo ekonomicky výhodné.
Na rozdíl třeba od Keni je v Jihoafrické republice povolen lov. A lovecká turistika představuje podstatně výnosnější byznys než klasická safari turistika, jak ji známe z východní Afriky. Divoká zvířata se adaptovala za statisíce let na ekosystém suchého bushveldu (opadavá křovinatá savana) daleko lépe než domácí dobytek a díky potravní specializaci jej dovedou podstatně lépe využít. Při dobrém managementu tak nehrozí narušení křehké ekologické rovnováhy a objem biomasy na hektar je vyšší. Především však prémii za odstřel dobytčete ještě nikdo nezinkasoval, ale kapitální samec kudu vynese pěkné peníze za trofej a ani maso prý není špatné.
Místo pro dva miliony
Přeměna farmy na soukromou rezervaci není levný ani rychlý proces, který zvládne kdekdo. Restaurování ekosystému ve Waterbergu velmi často vyžadovalo scelování bývalých dobytkářských farem do velkých celků tak, aby byly respektovány požadavky jednotlivých druhů, ať slonů nebo velkých predátorů. Ti totiž potřebují řádově stovky kilometrů čtverečních, aby vytvořili stabilně fungující populaci.
Pokud nehraničí pozemky se státními rezervacemi, ale se zemědělsky využívanými oblastmi, je nutno pozemky důkladně oplotit, což vyžaduje poměrně významné kapitálové investice. Navíc farmář, který se pro takovou konverzi rozhodl, si zdaleka nemůže na svém pozemku dělat co chce. Jihoafrické předpisy pro chov divokých zvířat jsou podrobné a přísné, navíc soukromá rezervace či ranč vyžadují odborné vedení. „Wildlife management“ je multidisciplinární obor, který se studuje na vysokých školách, a držitelé diplomu nalézají uplatnění nejen ve státních chráněných územích, ale i u soukromníků. Ostatně ani zvířata nejsou zadarmo. V rozsáhlých oblastech byla vyhubena, takže je nutné je nakoupit v aukcích, a je potřeba také pečovat o chov, aby se zamezilo příbuzenské plemenitbě. Některé druhy jsou velmi drahé, u dobrých chovných jedinců vzácných druhů se aukční ceny mohou vyšplhat v přepočtu na miliony korun.
Nehledě na značné náklady však tento obor podnikání zaznamenal obrovský boom s průměrným tempem růstu šesti procent ročně. Dnes žijí na více než 5000 soukromých farmách s celkovou rozlohou přes deset milionů hektarů asi dva miliony kusů větší zvěře včetně velmi vzácných druhů, jako jsou nosorožci. Skoro polovina farem se nachází právě v jihoafrické provincii Limpopo.
Lovci versus ekoturisté
Struktura farem je v současnosti diverzifikovaná, přičemž každý typ se specializuje na něco jiného. Na vrcholu stojí privátní rezervace o rozloze stovek kilometrů čtverečních, které fungují obdobně jako národní parky, s nimiž často vytvářejí souvislá území. Nabídku odlišují oproti národním parkům širším spektrem služeb (včetně pěších safari, safari v sedle a podobných akcí) ve špičkové kvalitě, což se týká jak ubytovacích kapacit, tak gastronomie. Separátní kategorií jsou ranče zaměřené na loveckou klientelu. Tyto lovce není radno míchat s ekoturisty, kteří mají k samotné představě zabíjení zvířat pro peníze vyhraněný odpor.
Odpor k lovu je zcela pochopitelný v případě „canned hunts“, kdy jsou lovcům nabízeni k odstřelu v podstatě napůl krotcí lvi. Nejen z hlediska myslivecké etiky je to samozřejmě naprostá hanebnost, která budí v Jižní Africe ohromné kontroverze (platí předpis, že lev musí být vysazen do „přírody“, tedy oploceného pozemku nejméně půl roku).
Existují zároveň specializované rezervace pro amatérské ornitology využívající dobrých podmínek pro pozorování ptáků a velkého druhového bohatství (některé soukromé ranče se pyšní až 300 druhy ptactva na rozloze několika tisíců hektarů), což je mimochodem velmi rychle rostoucí tržní nika s dobrými výnosy. Poslední kategorií jsou specializované chovné farmy, které se zaměřují na produkci vzácných a z hlediska trofejí ceněných druhů, které dodávají jiným chovatelům.
Pozor na kamínky
Problémem, s nímž se potýkají nejen národní parky, ale i soukromé farmy a rezervace, je pytlačení, které je v Jižní Africe bohužel zase na vzestupu. Zejména v případě nosorožců, jejichž rohy jsou na černém trhu v přepočtu na gram momentálně dražší než zlato, se v posledních třech letech pytláctví neuvěřitelně rozmohlo. Letos mu padly za oběť už dvě stovky nosorožců, většinou v Krugerově národním parku. Ale ani na soukromých farmách nejsou nosorožci v bezpečí, a bát se proto začínají jejich chovatelé.
Proti pytlákům vyzbrojeným kalašnikovy farmáři ani jejich personál mnoho nezmůžou. Chovatelé kvůli tomu volají po zapojení policie i armády a přísných trestech, zejména pro organizátory, kteří často sedí na vysokých místech. Něco se však přece jen na pomoc zvířatům dělá. Před pár měsíci například začali nosorožcům v Jihoafrické republice odebírat vzorky DNA, aby bylo možno určit, kterým zvířatům upytlačené rohy patřily, a tím snadněji usvědčit pachatele.
Pytlačení se nevyhýbá ani „české soukromé rezervaci“ ve Waterbergu. Zatím je ovšem na snesitelné úrovni, a to i díky tomu, že majitelé či správci okolních farem se v řídce osídlené oblasti o výskytu podezřelých osob či událostí vzájemně informují. Ostře sledovány jsou například hromádky kamenů či jakoby ledabyle pohozených pivních lahví a plechovek u příjezdových cest k jednotlivým farmám. Jimi „tipaři“ předávají informace ozbrojeným lupičům: kolik lidí je na farmě, jaké mají zbraně, zda je přítomen vlastník či správce. Tyto kódované zprávy ohlašující loupežné přepadení vypadají hrůzyplně, ale jak týdeníku Euro sdělil správce rezervace, bezpečnostní situace ve Waterbergu je na jihoafrické poměry bezpečná. Kdo umí signály číst a spolupracuje se sousedy, dokáže se problémům vyhnout.
Trofeje jako recept
Původní majitel zaměřil farmu ve Waterbergu na loveckou turistiku, čemuž byla přizpůsobena jak z hlediska ubytovacích kapacit, tak celé infrastruktury. Současný český vlastník ale nemá zájem provozovat rezervaci jako komerční turistické zařízení, ať již pro lovce či jiné turisty. Hlídat z Prahy chod afrického podniku zaměstnávajícího mnoho lidí zkrátka nejde. I když se podle majitele vzhledem k vývoji poptávky dá v případě prodeje počítat s kapitálovým zhodnocením, jen tak vydržovat rezervaci, která nezaplatí vlastní provoz, se mu také nechtělo. A tak spolu s jihoafrickým správcem trvale žijícím v rezervaci hledal obchodní model, který by byl schopen provozní výdaje v nějakém rozumném horizontu pokrýt.
V zásadě jedinou cestou, jak se na bod zvratu dostat bez lovců a bez turistů, je chov trofejních zvířat a jejich zpeněžení v aukcích. Nosným programem má být chov „čistých“ kaferských buvolů, kteří netrpí například brucelózou a mohou se vysazovat i ve veterinárně přísně hlídaných dobytkářských oblastech. Proto jsou mnohem dražší než buvoli, kteří bez nákazy nejsou. Novou hvězdou rezervace se pak mají stát antilopy vrané zambijské subspecie Hippotragus niger kirkii, v jejímž případě stojí plemenná zvířata v aukcích miliony korun. Tyto nové „vlajkové“ druhy by měly doplnit solidní kolekci deseti druhů antilop, pohybujících se většinou v početných stádech (třeba kudu velkých žije v rezervaci asi 140 kusů), zeber Chapmannových, kapských žiraf a tří nosorožců bílých. V rezervaci mají stálé teritorium také dva až tři levharti, kteří představují vrcholové predátory, znalce potěší výskyt deseti hyen čabrakových. Když se to vezme dohromady, je to druhá největší kolekce afrických zvířat v českých rukou. Prvenství má ještě pořád zoo ve Dvoře Králové.
