Novoroční projev prezidenta Václava Klause nepřekvapil. To, že již téměř rok sedí na Hradě sebevědomý muž se silnými a dlouhodobě konzistentními názory na politiku a ekonomiku, jsme si už mohli zvyknout. Nepřekvapilo ani to, že se prezident v novoročním projevu vyhnul konfliktům s vládou a že se snažil nalévat lidem optimismu. Přesto si nejde nepovšimnout rozdílů mezi televizním vystoupením a diskusí v předními podnikateli a manažery, která se uskutečnila krátce před svátky a jejíž obsáhlý výtah přinášíme na straně 36.
Před tímto publikem hovořil prezident velmi otevřeně a kriticky hodnotil současnou realitu české hospodářské politiky a evropské integrace. Jeho skeptický pohled na možnost změn k lepšímu v nejbližších letech jako by silně kontrastoval s optimistickými výzvami v novoročním projevu. Ze setkání s obchodní elitou jasně vyplývalo, že prezident se nyní dívá spíše za horizont tohoto volebního období a je přesvědčen, že za této vlády už to lepší nebude.
Přes všechny výhrady, které lze mít k Václavu Klausovi vzhledem k jeho působení v čele vlád v devadesátých letech a velmi účelové politice v dobách opoziční smlouvy, nelze pominout, že některé Klausovy postoje prověřil čas a shledal je opravdu racionálními. Patří sem především názor na potřebu přebudovat volební systém tak, aby z voleb vzcházely silné vlády. Současná koalice třesoucí se v základech při každém ostřejším hlasování musí přistupovat na kompromisy znemožňující provádění jasných a velmi potřebných reforem. Podobně jeho skepse k pokračující evropské integraci nakazila za poslední rok asi poměrně dost lidí v České republice. Arogantní francouzská reakce na samostatnou českou politiku (byť k té lze mít nepochybně značné výhrady) v případě války v Iráku je nesporně znepokojující v situaci, kdy se unie pokouší vytvořit funkci evropského prezidenta, a jen hlupák se může neptat, zda opravdu nová společná zahraniční politika bude respektovat naše zájmy tak, jak si představujeme. Také rozhodnutí ministrů financí členských zemí, že Německo a Francie nemusí respektovat Pakt stability, jasně vypovídá, jaké pojetí má mít hospodářská integrace z pohledu dvou klíčových států. Vývoz důsledků vlastní neschopnosti reformovat veřejné finance do ostatních zemí eurozóny je výrazem sobecké a především velmocenské politiky, na jakou jsme v České republice velmi citliví. To vnímají i lidé, kteří v těsné ekonomické a politické integraci vidí nástroj k rychlému zvyšování konkurenceschopnosti evropských zemí a záruku dlouhodobé prosperity kontinentu.
V prezidentově předvánočním vystoupení je možné najít i jeden velmi důležitý vzkaz. Když hovořil o reformě veřejných financí, přiznal se, že po volbách v roce 2002 byl přesvědčen o tom, že nová vláda musí být sestavena již s mandátem provést potřebné změny. To, že se tak nestalo, považuje za chybu a za hlavní důvod, proč se dnes místo reformy koná jen soubor drobných úprav daní a škrtů. Jeho nevíra v to, že by tato vláda skutečně dokázala vyřešit klíčový problém české ekonomiky, je velmi silná. Lze proto očekávat, že až před ním bude stát povinnost jmenovat nového premiéra, nebude chtít tento omyl opakovat a bude klást dotazy, které už nebudou o jazykových znalostech, ale o reformní vizi a odhodlání ji naplnit.
Dosud prezident zasahoval do politického dění velmi úsporně. Veto používal střídmě a podle všeho ani v budoucnu nechce tuto praxi měnit. O tom, že by nějak preferoval svou rodnou ODS, nemůže být řeči. Tak jako dobrým číšníkem může být jen ten, koho opravdu baví běhat po place, tak také dobrého prezidenta musí prezidentování naplňovat vnitřním uspokojením. A nutno říci, že Václav Klaus dělá prezidenta opravdu rád a dobře a svou nestranickost hodlá dodržovat. Ve svém vystoupení si dokonce neodpustil povzdech, že do novely volebního zákona se nechce žádné politické straně, tedy ani té, kterou sám založil.
Z razance jeho vystoupení je však zřejmé, že si své dosavadní postoje k politice a ekonomice zachoval a své velmi pregnantně formulované názory si nehodlá nechávat pro sebe jenom proto, že by se někdo ve sněmovně mohl cítit dotčeně.
Jeho pohled na připravovanou penzijní reformu i na neřešenou situaci ve zdravotnictví, kde v žertu nabídl svou participaci na přípravě reformy, se zásadně rozchází s názory současné vlády, především sociální demokracie, a má blízko k převládajícímu názoru českých ekonomů. Je přínosné, že zazněl, a bylo by dobré, aby ho i v budoucnu bylo silně slyšet. Jde totiž o změny, které se nemohou řídit stranickou ideologií, protože ovlivní životy všech občanů po mnoho generací, a to je bezpochyby parketa pro prezidenta, který by mohl pomoci při nalézání široké politické shody.
ČSSD totiž podle všeho přes všechny sliby a prohlášení o zájmu na širokém konsenzu chce prosadit koaličními sto jedna hlasy svůj model penzí bez ohledu na jeho vhodnost a únosnost pro českou ekonomiku. Patrně proto, že jí chybí dostatečná ekonomická erudice pro věcnou odbornou debatu. Pro příští vládu ale zbude dost povinností i bez toho, že by musela reformovat další nepodařené reformy.
