Nový svět není sice na pohled nic pěkného, ale aspoň respektuje základní úctu k životu
Čím větší silové rezervy má ten, kdo se rozhodne pro kapitulaci, tím větší je šance, že bude považován za zrádce. Centrální mocnosti se pro ni v roce 1918 rozhodly, vlastníce přitom relativně velké územní i vojenské rezervy. Bývaly by sice mohly válku ještě notnou dobu protahovat, ale uznaly dobrovolně, že tuto válku nemohou vyhrát. Jejich nezvykle ohleduplné rozhodnutí se vrylo do povědomí celé jedné generace Němců coby „potupný mír“. Právě této vzpomínce lze přičítat, že frustrovaný Hitler bojoval až do posledního náboje. Proto se Berlín nevzdal, ani když veškeré střízlivé argumenty hovořily jednoznačně pro kapitulaci. A i poté, co fakticky nastala, pokračovali v boji Japonci. Totální pominutí smyslů. K zastavení japonských kamikadze bylo nakonec třeba shodit dvě atomové bomby.
Počátek úpadku Je dost dobře možné, že Don Quijote definitivně padl až s berlínskou zdí či u bran Hirošimy. Pojem rytířskosti ztratil od té doby veškerou platnost, prosté vítězství je od těch časů zapovězeno. Byl vyhlášen zákaz usilovat o konečné vítězství a bojovat do posledního dechu. Úcta i čest se ocitly v permanentní agonii ve znamení kompromisů a konsensu. Svět nového střihu není sice na pohled nic pěkného, ale aspoň respektuje základní úctu k životu. Dodnes nejsou mnozí z nás schopni tuto situaci strávit a nemají ani potuchy, čemu ji přičítat. Podobně jako v případě německé kapitulace v roce 1918 hodnotí mnozí i dnešní situaci jako podraz, rezignaci na sebe sama. Vezměme si za příklad krach monstrózního Sovětského svazu. Pro znovusjednocené, stále však maličké Německo znamenal úspěch. Pro Rusy, ať už se na to díváme z jakéhokoli hlediska, však jednoznačně fiasko. Spousta z nich se dodnes hněvá a volá ke zodpovědnosti Michaila Gorbačova. Opravdu bylo nevyhnutelné, aby stát, který vlastní 30 tisíc výbušných hlavic, kapituloval před Západem? Bylo skutečně nezbytné vzdát východní Evropu bez jediného výstřelu? Ze stejného důvodu rozčílil spoustu lidí i Západ, jenž vyšel ze studené války vítězně. Z jejich úhlu pohledu totiž už nějaký ten pátek permanentně zrazuje vlastní hodnoty, devalvuje je, a v daném procesu bez ustání rezignuje na sebe sama. Ani vize zániku Západu není pochopitelně žádnou novinkou – takový Oswald Spengler už o něm referoval před několika desetiletími. Počátek tohoto úpadku sahá do doby před více než pěti sty lety – přesné datum nezná nikdo. Jediné, co zná každý, je onen neurčitý „pocit“. A jak už to tak mnohdy bývá, jde dle všeho o pocit neklamný. Tímto „pocitem“ se nyní řídí celý svět. Krycí název: Západ. Na společenské úrovni kopíruje Západ vlastně biologický vzestup lidské rasy.
Bezpříkladný vývoj Lesk a vzepětí lidského druhu je možné označit za příběh se šťastným koncem, což zároveň platí i o lesku Západu. Analogie mezi oběma příběhy jsou do očí bijící. Také lidský druh byl po dlouhé miliony let rovnocenným soupeřem rozličným -pitékům, vypečené společnosti „skorolidí“. A trvalo drahnou dobu, než se křiklavý rozdíl mezi -pitéky, toulajícími se po lese, a homo sapiens reálně projevil. Vždyť i rod homo sapiens byl zprvu zdánlivě jen jedním z mnoha svého druhu. Pohyboval se mezi danými biologickými a zeměpisnými hranicemi až do okamžiku, kdy zničehonic v neviditelném maratonu o intelekt předstihl své soupeře, kterým od té chvíle nezbylo než trpně přihlížet. Člověk zvítězil. Poprvé, nikoli však naposledy. Ano, stal se člověkem. A od té doby také platí, že je jediným vědomým tvorem mezi všemi. Okázale předběhl své soupeře – primáty, šimpanze, orangutany, gorily i rozličné čtvrt-, půl-, tři čtvrtě- a pralidi. Naše rasa se systematicky, krok za krokem vymanila z mezí, které jí vnutila příroda a jež byly až do okamžiku vzestupu člověka považovány za nepřekonatelné. Od obdělávání půdy nebo třeba zapřahání koní – o řeči ani nemluvě – jde o bezpříkladný vývoj v téměř čtyři miliardy let trvající historii evoluce. Veškerý tento vývoj je v zásadě spjat přímo s lidskou rasou. Úroveň organizovanosti rozličných populací jednotlivých zvířecích druhů je sice přibližně identická, ale rozdíly v ní mezi jednotlivými lidskými populacemi se ukazují v řádu světelných let.
Druhé vyrojení Jednotlivé části příběhu se šťastným koncem přičítané lidstvu se nikdy nevztahují na abstraktní lidskou rasu jako takovou, ale vždy jen na danou kulturu. Abstraktní lidská rasa je pouhým dějištěm utrpení různých, tu soupeřících, jindy zase soutěžících či spolupracujících kultur stejně jako abstraktní život nanejvýš dimenzí ras, a nikoli jejich hodnotovým systémem. V celé biosféře se až do příchodu člověka neobjevil na scéně jediný druh, který by byl v absolutním slova smyslu schopen chopit se příležitosti k novému počátku, přizpůsobit pravidla hry vlastním potřebám a zformovat Zemi k obrazu svému. Podobně tomu bylo v kulturní dimenzi, dokud se neobjevil Západ. Po desítky tisíc let byla nejcharakterističtějším společenským zřízením metastabilní úroveň kmene. V jednotlivých regionech ji potom vystřídala evoluce říší. Většina z velkých kultur říší zanikla – sumerská, aztécká nebo třeba asyrská. Ani ty, které přetrvaly, například indická či čínská, však neměly potenciál podmanit si celou zeměkouli. Je dokonce možné, že o podobnou převahu ani neusilovaly. Ve skutečnosti jim ani nepřišlo na mysl, že by mohlo existovat vítězství takového druhu a rozsahu. To, že se islámští fundamentalisté organizují proti konzumní společnosti prostřednictvím internetu, znamená absolutní vítězství západní kultury. Revoluce výpočetní techniky, která coby trojský kůň pronikla tradičními i obsahovými zátarasy jednotlivých kultur, jasně vymezuje hranice veškeré lidské činnosti a kvalitu, respektive charakter krajiny vytvářené člověkem od nejzastrčenějších amazonských kmenů až po obří čínské či japonské metropole. To přesně mám na mysli, když tvrdím, že vědeckotechnická revoluce, která vyšla ze Západu, je druhým „africkým“ vyrojením lidstva, tentokrát už v rámci lidské kultury. Odraz, opakování biologického vzestupu člověka v historické dimenzi. Dle mne je vzestup Západu tématem k zamyšlení minimálně do stejné míry, jako je jím úspěch druhu homo sapiens na Zemi. Jak nastalo, že se pozvedl zrovna náš, lidský druh? A co bylo oním faktorem, jenž pozdvihl evropskou a později severoamerickou kulturu a učinil je nepoměrně konkurenceschopnějšími oproti ostatním?
Renesance Mnozí se domnívají, že odpověď na tuto otázku lze nalézt v období renesance. Její příklad coby zvýhodňujícího faktoru v soutěži kultur se vynořuje zejména v souvislosti s islámským fundamentalismem. Teze tvrdí, že islám zůstal pozadu, protože neprošel „očistným ohněm“ renesance a reformace. I to je možná odpověď. Nesmíme však zapomínat, že už pěknou řádku let před jejím nástupem se na dně křesťanských idejí objevily rozličné skryté duchovní obsahy a paradoxy, které nakonec vedly k renesanci a osvícenství. Druhý největší křesťanský myslitel po svatém Augustinovi svatý Tomáš Akvinský zasvětil ve zlaté éře gotiky – neboli v nejtužší, absolutně svaté fázi křesťanské víry – celý život tomu, aby dokázal boží existenci také racionálně. Co ho k tomu vedlo? Snad mu neznačil cestu anděl Západu? Středověk možná nakonec ani nebyl natolik temný. Filozofický duch byl přítomen i v dobách, které si zdánlivě nejvíc protiřečily s racionálnem. Řečeno jinak, křesťanství se oproti jiným tradicím nepodařilo vytvořit onu potřebnou, dokonalou imunitu vůči racionálnímu myšlení. Je možné, že inkvizice, jež byla po zlatém věku tomistů čím dál agresivnější, se – pochopitelně podvědomě – pokoušela s takovou vervou bojovat právě proti této latentní racionalitě. Ani škvířící se lidské maso však nemá potenciál zabránit procesu osvícení neboli úniku filozofie z příbytku víry. Víra versus věda, reformace versus protireformace, kapitalismus versus komunismus. To vše jsou antagonistické protiklady, které průběžně posilovaly a spoluutvářely to, co dnes vládne jednotlivým kulturám i celému světu, aniž se vzájemně vyvracely. Dodejme, že nikoli ve formě moci, ale jisté podvratně všemocné tvářnosti.
Vlastní iniciativa Je tomu věru tak, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Význam, který Západ získal v rámci dnešního světa, vyšel z jeho vlastní iniciativy, což platí i o skutečnosti jím dosaženého statutu. Ano, jde vskutku o příběh se šťastným koncem, který však zároveň znamená i značnou duševní zátěž. Ideje, v jejichž jménu Západ zvítězil, se totiž staly neudržitelnými právě vlivem charakteristických rysů, které stvořil. V multikulturních, státoprávních demokraciích, neboli v konečném vývojovém stadiu, jak jej Západ oficiálně deklaruje, je totiž dle dnešního konsensu násilně šířené křesťanství i nadřazenost bílých nepřijatelným anachronismem. Přežila se však i doba ve znamení donedávná prudce moderních hesel industrializace či pokroku. Postmoderní Západ je dnes křesťanský ve zcela jiném smyslu slova, což platí i o jeho pokrokovosti. A pokud jde o „bílou nadvládu“, ta už dnes nehraje pražádnou roli. Před půl stoletím se Francie a Velká Británie ještě vzdávaly svých kolonií nerady a pod nátlakem. Dnešní Západ se oproti tomu odheroizovává zcela dobrovolně a s písní na rtech, takřka s masochistickou slastí. Být, či nebýt? Nebýt je už téměř šik. Síla, díky které tehdy převzal Západ vládu, je přesně tou silou, za niž se nyní stydí. Největší faux-pas jeho historie. Ve fázi, kdy vlastní obrovské zásoby, se tím nyní ocitl – veden vlastními výčitkami svědomí – téměř na prahu kapitulace. Západ skládá zbraně a dobrovolně usedá do lavice obžalovaných, aniž by bylo možné jasně určit, jaký druh nepřítele jej ke kapitulaci přiměl. Neexistuje žádná jiná kultura, která by zvítězila v takové míře, jako se to podařilo Západu. A zároveň neexistuje ani kultura, která by kapitulovala bez jakéhokoli tlaku zvenčí stejně, jako to učinil Západ.
Dezorientovaný přístup Podvědomým signálem tohoto pohlavně dezorientovaného přístupu, který se už ani nepokouší vzbudit dojem přesily, je ochrana klimatu. Pohleďme na to se zatajeným dechem! Oxid uhličitý (CO2) je dýchacím ústrojím vyspělé civilizace. Pokud si však sami zkrátíme dech dle vzoru polštářového sebevraha, snad nám bude přece jen odpuštěno. Odpustí nám otroctví, vybití bizonů Buffalo Billem i vietnamskou válku. Neboli všechno, co dosud Západ prováděl světu. To je sice pěkné, ale všechno, co představuje sebeomezení na úrovni teorie, znamená v praxi také rezignaci na sebe sama. Cílová veřejnost, o jejíž rozhřešení stále žadoníme, si tyto snahy vykládá tak, že Západ je slabý a nechá se snadno napálit. Protože zatímco my se tady v Evropě pod tíhou svědomí omezujeme takřka ve všem, Indie nebo Čína bez nejmenších skrupulí, vědomy si našeho Kainova znamení a odvolávajíce se na své právo na rozvoj, neomezeně konzumují, budují a rozpínají se. Epicentrum emisí oxidu uhličitého se začíná přesouvat z USA do Číny. Západ beze slova odporu akceptuje, že zatímco čínský CO2 je všelidový, americký je špatný, protože to velí diskurz. Pouze primárně stvořené zlo je špatné, převzaté je v pořádku. Lpíme na autorských právech svých hříchů, na generické zlo se však nezlobíme. Například mrakodrap je pekelnou věží pouze v New Yorku. V Dubaji však rostou obří domy jako houby po dešti a domnívám se, že by fanatiky nikdy nenapadlo to do nich kupříkladu napálit dopravním letadlem. Nezápadní kapitály – čínský, indický či arabský – mají po celém světě pojištění zodpovědnosti. Saúdské, kuvajtské, čínské či indické byznysmeny nikdo neobviní z necitelnosti, nepřispěchají-li na pomoc obětem tsunami či zemětřesení. Západ je jediným, kdo sní noční můry. A také sám tomuto dvojímu metru ochotně asistuje. Vyčítá si, co bude s lidskými právy, není-li věž římského minaretu dostatečně vysoká, přičemž poslušně akceptuje, že v Saúdské Arábii vyměřují za šíření křesťanské víry trest smrti. Jen překvapeně kroutí hlavou, proč i přesto přese všechno sklízí stále silnější nenávist. Proč je tolik nenáviděn, pořádá-li přece každý rok charitativní koncert pro africké sirotky, hladovějící i oběti sucha či povodní? Jak je možné, že se Západ těší všeobecné nenávisti, když přece stačí písknout a všechny jeho celebrity jsou na požádání i bez něj kdykoli ochotné pomoci? Copak to samo o sobě nestačí? Anebo je právě v tom zakopaný pes? V té bezbřehé charitě? V onom mesiášském duchu?
Chování oběti U oběti je totiž dobrý úmysl i ochota pomoci často známkou agresivity. Nebo se to tak aspoň jeví. Nikoli nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Proto nás tolik rozčiluje, když se nám tchyně pokouší vysvětlit, jak vychovávat dítě. A čím víc je nápomocná, tím víc manželský pár zuří. Čím víc se snaží vmísit do vnitřních záležitostí manželů – instituci nikoli nepodobné miniaturní republice – tím větší vztek v nich její jednání vzbuzuje a tím agresivněji ji odmítají. Multileveloví marketingoví manageři, kteří nás straší roztoči, jen aby mohli následně vyrukovat se spásným modelem vysavače, či sektáři, již z podchodu metra usilují o vykoupení našich duší z temnot paruzie, nám jdou na nervy ze stejných důvodů. Jejich jednání se dotýká naší privátní sféry. Jde jim o naši duši, nikoli o naše peníze. Drzouni, nárokují si víc, než dovoluje nepsaná dohoda. A víc, než se sluší si nárokovat. Někdy velmi uklidňuje, když někdo nechce vůbec nic. Když prostě jen dělá, co má. Udělá-li, oč ho požádáš, poskytne ti, co právě potřebuješ, a k tomu všemu ho ani ve snu nenapadne ti vykládat, co by pro tebe bylo nejlepší. Neusiluje o nápravu či spásu tvé duše, nesnaží se tě zbavit špatných návyků. Lhostejnost je formou úcty. Ochota pomáhat zase může být formou násilí. V oblastech postižených hladomorem ocení spíš člověka, který namísto bezplatné smetany v prášku přijde na trh s plyšovými motýlky za deset centů za jednoho. Čistá obchodní transakce totiž u oběti neboli chudiny signalizuje: „Dosud něco znamenám.“ Je-li jediná věc, která tě v souvislosti s hladovějícím napadne, že má hlad, znamená to zhruba tolik, jako kdybys dal tělesně postiženému k narozeninám novou berli. Jasně deklaruješ, že veškeré jeho poslání spočívá v jeho stavu, což je přece jen velmi urážlivé.
Sporná pomoc Není vůbec vyloučeno, že v podobném principu spočívá i selhání Západu. V jednom kuse se pokouší obětem nějak pomoci, což si vykládají tak, že po nich ten hodný pán něco chce. Vnímají jeho skrytý záměr. Neváží si ho. Kdo na sebe bere zodpovědnost, stává se pro oběť nepřítelem číslo jedna. Pokud by neměl na neštěstí podíl, proč by se tolik zajímal? Ten, kdo strká nos do našich soukromých věcí, je vždycky podezřelý. Pocit zodpovědnosti pak zhruba odpovídá doznání: ano, mohu za to já. Dle kouzelníka nás vyděsil ten, kdo nám pomáhá, neboli je zodpovědný za problém. Řečeno jinak: čím víc peněžité pomoci Západ poskytuje, tím větší odpor si vyslouží. Mazaní a cyničtí kšeftsmani z Číny, arabských zemí či Indie však získávají díky své politice neúčasti a nevměšování čím dál větší respekt. Jen ať nás probůh nikdo nelituje! K čertu s tím jejich soucitem! Svatý František i Albert Schweitzer si můžou své horečnaté vize klidně strčit za klobouk. Jedna otázka však dosud zůstává otevřená. Pokud byl Západ na společenské úrovni skutečně tím, kdo znovu zinscenoval proces biologického rozvoje lidstva, bude jeho kapitulace předzvěstí blížícího se biologického úpadku lidského druhu?
Praporek 1: Neexistuje žádná jiná kultura, která by zvítězila v takové míře, jako se to podařilo Západu. A zároveň neexistuje ani kultura, která by kapitulovala bez jakéhokoli tlaku zvenčí stejně, jako to učinil Západ. Praporek 2: Lidská rasa se systematicky vymanila z mezí, které jí vnutila příroda a jež byly až do okamžiku vzestupu člověka považované za nepřekonatelné Praporek 3: To, že se islámští fundamentalisté organizují proti konzumní společnosti prostřednictvím internetu, znamená absolutní vítězství západní kultury Praporek 4: Ideje, v jejichž jménu Západ zvítězil, se staly neudržitelnými vlivem charakteristických rysů, které stvořil Praporek 5: Západ skládá zbraně a dobrovolně usedá do lavice obžalovaných, aniž by bylo možné jasně určit, jaký druh nepřítele jej ke kapitulaci přiměl Praporek 6: Západ beze slova odporu akceptuje, že zatímco čínský oxid uhličitý je všelidový, americký je špatný, protože to velí diskurz
