Je to skoro až paradox. Zatímco v linkové letecké dopravě dnes platí, že čím menší letadlo je, tím lepší, v segmentu bizjetů je to naopak. Malé letouny byly doménou dob minulých. Teď je poptávka spíše po větších, prostornějších strojích. Zkrátka takových, na jejichž palubách se mohou cestující během letu alespoň trochu protáhnout.
V podobném duchu argumentoval šéf kanadského Bombardieru Éric Martel, když před několika týdny oznamoval, že jeho společnost letos ukončí výrobu legendárních Learjetů. „To letadlo si zamilovali pasažéři po celém světě, spoléhají na jeho bezkonkurenční výkonnost a spolehlivost. Vzhledem k tomu, jak rychle se současný trh mění, jsme nicméně učinili toto těžké rozhodnutí a produkci Learjetu ukončíme,“ řekl.
Pod křídla kanadské firmy spadá ikonická značka od roku 1990. Její kořeny nicméně sahají ještě o dalších 28 let nazpět, kdy ji v americké Wichitě založit jistý William Powell Lear. První jím vyrobený stroj – Learjet 23 – sjel z produkční linky o rok později. Od té doby vzniklo v místních továrnách více než tři tisíce kusů ikonického tryskáče v mnoha různých verzích. Od čísla 23 po „pětaosmdesátku“. Byť samozřejmě s jistými prodlevami.
V důsledku zastavení výroby Learjetů přijde podle CNN v Bombardieru o práci 250 zaměstnanců. V celkovém součtu jich nicméně bude víc, a to až 1600. Firma, která za loňský rok oznámila ztrátu 1,1 miliardy kanadských dolarů (zhruba 18,5 miliardy korun), totiž hodlá škrtat i jinde.
Jak uvádí BBC, avizované změny mají montrealské společnosti ušetřit v přepočtu bezmála devět miliard korun ročně a teoreticky jí tak poskytnout větší manévrovací prostor při výrobě zbylých tryskáčů – rodiny Challenger a Global. Právě po takových je nyní na trhu největší sháňka. Na jejich paluby se mnohdy vejdou i sprchy či postele a na jednu nádrž dokážou obletět půlku světa. Na rozdíl od Learjetů.
Synonymum luxusu
Ačkoliv stroje z kansaské Wichity nejsou co do technických parametrů tak vyspělé jako jejich mladší, nepřímí následovníci, jedno jim upřít nelze – za 60 let existence se staly opravdovým synonymem luxusu. Každý, kdo něco znamenal, měl Learjet. Tedy alespoň v průběhu druhé poloviny minulého století.
Vlastnil jej třeba legendární Frank Sinatra. A jen tak mimochodem ho prvního květnového dne roku 1967 půjčil Elvisi Presleymu, který si s ním zaletěl z kalifornského Palm Springs na otočku do Las Vegas, aby se ve městě hříchu oženil s Priscillou Beaulieu.
Vlastní Learjet, byť o něco modernější, měl i pozdější trojnásobný mistr světa formule 1 Niki Lauda. Rakušan se navíc na rozdíl od Sinatry nevozil pouze v kabině pro cestující, nýbrž v samotném kokpitu. Dovolit si to mohl proto, že již dávno byl držitelem licence obchodního pilota.
Totéž platí i o další celebritě, hollywoodském herci Johnu Travoltovi. Představitel Dannyho Zuka z Pomády či Vincenta Vegy z kultovního snímku Pulp Fiction si v minulosti udělal „piloťák“ na jednu z prvních verzí amerického tryskáče vůbec – Learjet 24. A protože byl s jeho letovými vlastnostmi evidentně spokojen, rozhodl se před deseti lety, že se stane dokonce ambasadorem značky. Stejně tak ale dostal za úkol propagovat rovněž letouny rodiny Global a Challenger, které zdobí logo mateřského Bombardieru a na jejichž další vývoj a produkci se nyní kanadská společnost hodlá zaměřit především.
Záchrana z východu?
Vedení firmy se zavázalo, že bude i po ukončení výroby majitelům všech dosud létajících learjetů poskytovat plnou technickou podporu, a dokonce pro ně bude mít i několik případných vylepšení. Ať už půjde o samotný letoun, nebo jeho interiér.
Značka LearJet přišla s obchodním modelem bizjetů pro privátní klientelu jako vůbec na světě. Její další osud je nyní obtížné předpovídat. Současná pandemie tomuto segmentu poměrně přeje. Poptávka po soukromých tryskáčích vzrostla za posledních 12 měsíců o desítky procent. Ať už zásluhou lidí, kteří se jen potřebovali dostat z místa A na místo B, přičemž běžnými dopravními letadly to vzhledem k jejich uzemnění nešlo, nebo těch, kdo vsadili na soukromou přepravu kvůli obavám z nákazy. I proto se mezi analytiky objevují názory, že by výroba learjetů mohla přeci jen za určitých okolností pokračovat. Nejprve by ale bylo nutné najít solventního kupce.
„Bombardier se mnohokrát snažil Learjet prodat, ale nikdy k tomu nedošlo, protože bylo potřeba uchránit pracovní pozice ve Wichitě a Belfastu (kde rovněž vyrábí několik součástí),“ vysvětlil BBC Christophe Chicandard, šéf konzultační firmy Jet8, jež se specializuje právě na trh s privátními tryskáči. „Pokud jde o potenciální kupce Learjetu, napadají mě Čína, Indie nebo Rusko. Jejich domácí trhy jsou velké a žádné letadlo takovéhoto typu se na nich nevyrábí. Ta značka bude silná i nadále,“ dodal v optimistickém duchu.