LÉTO BEZ VARŮ

1. 6. 2020

Podobnou vzpomínku z dětství má asi každý: poslední den školního roku, kytka pro paní (soudružku) učitelku, vysvědčení, rozlučka se spolužáky a nadšené vyběhnutí ze školy, symbolizující začátek dvouměsíčních prázdnin. Když jsem střední školu vyměnil za univerzitu, podobné euforické pocity většinou přinesl zápis do indexu, značící úspěšné absolvování zkoušky. Poslední téměř dvě dekády mi „léto začíná“ v Karlových Varech.

Paradoxně nikoli na vzduchu, ale v zavřených, často bídně klimatizovaných sálech, sloužících pro projekce filmového festivalu.

Vstávat po náročných nocích ráno před sedmou, aby si člověk přes telefon zarezervoval pár vstupenek, vysedět si s akreditací na krku frontu před filmem a pak se během pár vteřin utkat s dalšími filmovými maniaky o pár volných sedaček v sále. Zní to šíleně a dobrovolně uznávám: logika v tom není žádná. Ale ten pocit, když vejdete do sálu, usadíte se v očekávání zajímavého zážitku, poslechnete si popis filmu od tvůrců a pak začne samotná projekce… Ten moment má v sobě něco výjimečného. Samozřejmě, spousta filmů, které jsem za sedmnáct let na KVIFF viděl, byla zoufale nudných.

Koukat dvě a půl hodiny na plátno, kde parta prazvláštních lidí jezdí po tureckém vnitrozemí a hledají mrtvolu, je náročné psychicky i fyzicky. O korejských psychodramatech nemluvě. Ale o to víc se těšíte ven na čepované pivo, které si vezmete do parku nebo na břeh místní říčky Teplé, a lehnete si do trávy. Tak pro mě začíná léto.

Jenže letos to bude bez Varů. A Vary budou bez festivalu. Bez filmu, bez velkolepých večírků partnerů KVIFF. A hlavně bez zhruba dvanácti tisíc návštěvníků, kteří pravidelně na začátku prázdnin vozí své peníze podnikatelům na západ Čech. Ve Varech – stejně jako třeba na ostravském hudebním festivalu Colours – platí, že v této době se vydělává na zbytek roku. Zásah do regionální ekonomiky to bude skutečně zásadní, odhady hovoří zhruba o 200 milionech korun, které se na KVIFF protočí. V případě Colours of Ostrava se výpadek může vyšplhat k padesáti milionům.

Tvrdě doplatí zrušená hudební a filmová zábava i na samotné umělce. Jak v rozhovoru přiznává Milan Cais, frontman kapely Tata Bojs, desky se v posledních letech točí hlavně kvůli tomu, aby se mohlo koncertovat. Byznys hudební branže se změnil natolik, že živá produkce je alfou a omegou a bez koncertování nejsou peníze ani dobrý pocit muzikantů z toho, co dělají. Hudba je, stejně jako celý život, o emocích, o setkávání a propojování lidí, o vnitřní energii, která nás pohání.

Na následujících stranách najdete příběhy několika lidí z kulturní branže, kteří přes situaci, kterou přinesl koronavirus, neztrácejí naději. Přeji vám podnětné čtení a hezký začátek léta!