Povolební sázka na KSČM: spíš experiment než jistota
Nemáme prý riskovat havárii s ODS, ale volit jistoty, radí nám z programové brožury své strany volební lídr sociálních demokratů premiér Jiří Paroubek. Zřejmě má za to, že takovou jistotou je i nevyzkoušené menšinové vládnutí ČSSD podporované dosud tabuizovanými komunisty a že takový experiment otřese českou společností méně než eventuální reformní pravicový kabinet koalice ODS/KDU-ČSL. To je však omyl. Stokrát může Paroubek argumentovat, že jím preferované povolební uspořádání by jen prolongovalo existující stav, kdy levostředová trojkoalice už de facto rok neexistuje a obě levicové partaje pasírují sněmovnou desítky socialisticky střižených zákonů, aniž by z toho komunisté viditelně profitovali na nějakých prebendách, vyjma pár míst v dozorčích radách. Takhle to teď zřejmě za zaváděcí cenu opravdu funguje, ale dnes není zítra. Současná vláda není zdaleka natolik existenčně závislá na podpoře KSČM, jako by byla ta budoucí v případě červnového triumfu levice. V kabinetu přece jen ještě sedí tři lidovci a tři unionisté, takže Paroubkova sestava zatím není vydána na milost a nemilost soudruhům z ulice Politických vězňů. Jakmile se ale lidovci dostanou do opozice, budou mít komunisté pré. Jen s jejich pomocí pak může menšinový kabinet dostat důvěru. A jen kvůli nim by naopak mohl ze dne na den skončit. Jaképak asi bude muset rukojmí platit výkupné?
Tak nejistou situaci by nutně muset ošetřit nějaký pakt o neútočení Paroubek-Filip, o jehož konkrétních parametrech se však ani jedné ze stran nechce dopředu příliš mluvit (EURO 18/2006). A co vlastně znamená ono obsazení kontrolních funkcí, jež by lídr ČSSD komunistům chtěl nabídnout? Nedosazuje teď náhodou ČSSD tolik svých lidí do různých úřadů právě proto, aby po volbách měla z čeho rozdávat? Dost neznámých na jednu „jistotu“.
Máloco bylo v dějinách české polistopadové politiky tak nestandardní, jako opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS z roku 1998. Asi málokdo věří, že by vliv KSČM na Paroubkův menšinový kabinet nemohl dosáhnout úrovně někdejší moci občanských demokratů nad vládou Miloše Zemana. A jestliže tehdy nebylo do zákulisí formálně znepřátelených stran vidět, teď by vše muselo být kvůli bohumínskému zákazu ČSSD spolupracovat s komunisty ještě tajnější. Paroubek sní o tom, že když se sociální demokracii nepovedlo vytlačit rudou konkurenci nepřátelským převzetím jejího elektorátu, zpacifikuje ji po dobrém, společným vládnutím. Pravda, oposmlouva kdysi v očích voličů poškodila víc pomahačskou ODS než vládnoucí Lidový dům. Přesto by komunisté dostali šanci etablovat se jako státotvorná strana, ztratili by punc exotů, Marťanů českého politického systému. A bůh ví, kdo koho by nakonec zpacifikoval. Takový výsledek by byl mnohem větší havárií než Topolánkova vláda Modré šance.
Za ony nabízené jistoty považuje sociální demokracie samozřejmě něco jiného: sociální smír, bezplatné zdravotnictví nebo zákaz školného. Snad by to i jistoty byly, kdyby se navzdory osm let trvající „péči“ strany o tyto priority nezvětšovaly problémy s nezaměstnaností nebo s financováním zdravotnictví. To totiž nasvědčuje, že chyba je v samotném nastavení systému a že nestačí jen čas od času ad hoc sypat do vyschlých pokladniček miliardy. Chřadnoucí jistoty nejsou jistoty. Jenže do nějakých odvážných reforem se ČSSD pouštět nechce, zvlášť když musí své kroky koordinovat s komunisty.
Zadní vrátka velké koalice přitom Jiří Paroubek totálně odmítá, čímž hraje vabank hru „sociální stát, nebo smrt“. Zrovna on, dlouholetý garant velké koalice na pražské radnici! Co když ale volební rozdíl mezi pravicovým a levicovým blokem bude i v případě úspěchu Strany zelených natolik těsný, jak těsná byla stojedničková většina Špidlovy vlády? Lepší než zažít další etapu cyklických krizí a vzpour neposlušných poslanců by po zkušenostech z končícího volebního období asi bylo sestavit pravolevý časově omezený kabinet, jehož jediným úkolem by bylo zavedení výrazně většinového systému. S tímto kdysi evergreenovým východiskem však současné vedení ČSSD vůbec nepočítá.
Na Paroubkovy názory a hlavně metody vládnutí se dá dívat různě, jedno mu však jednoznačně upřít nelze. Česko v současnosti nemá pilnějšího a urputnějšího politika. Loňský nástup do čela vlády vzal tak odpovědně, že vede už třináctým měsícem den co den, hodinu co hodinu horkou volební kampaň. Až občas ta aktivita vedle třeba přece jen pomalejšího Mirka Topolánka působí komicky. Chvályhodné ale je, že se sebevědomý premiér nevyhýbá úvahám, co by dělal, kdyby ČSSD po volbách skončila v opozici. Představa Paroubka jako lídra opoziční strany je nezvyklá, ale možnost zmodernizovat sociální demokracii, rozbít funkcionářské klany v regionech a otevřít partaj lidem zvenčí ho asi opravdu upřímně láká, aspoň o tom mluví. Je ovšem otázkou, jestli by mu po prohraných volbách zklamaná a naznačovanými změnami ohrožená generalita ČSSD takovou možnost vůbec dala.
