Jak je to tedy s ležákem doopravdy?
Je třeba se trochu podívat do historie. Ležák byl ve středoevropském prostoru již odnepaměti. Bylo to oblíbené pivo pro svou vyzrálou, jemnou a stabilní chuť a pro svou „pitelnost“. Bylo však drahé a nebylo k mání po celý rok. Jeho výroba byla vázána na zimní měsíce kvůli chladnomilnému druhu kvasinek. Kromě toho se na ležák používá výhradně ječný slad a ječmen je nejnáročnější a nejdražší běžnou obilovinou. Pivo je kvašené při nízkých teplotách tzv. spodními neboli sedimentujícími kvasinkami. Má střední, až silnější, avšak jemnou hořkost. Jeho stupňovitost (EPM) bývá kolem 12 procent.
Velmi důležité je dlouhé, několikatýdenní zrání (ležení, lagerung, odtud ležák, či lager) při teplotách blízkých nule.
Jak se tedy stalo, že 90 procent vypitého piva na celém světě je typu ležák?
Můžeme být hrdí na to, že je za tím česká stopa. Jelikož země Koruny české byly průmyslové srdce C&K monarchie, začaly u nás vznikat už v 19. století parostrojní pivovary. Ty uměly vyrobit ležák po celý rok. Ležákový boom odstartoval úspěch Plzeňského Prazdroje, který byl poprvé uvařen bavorským sládkem Grollem v roce 1842. Po něm rychle následovaly další značky českých piv. Ležáky si získaly oblibu doma i v zahraničí a začaly být napodobovány. Piva typu Pils, Pilsener, Bohemian Lager dobyla svět a zcela převálcovala ostatní pivní styly.
Zajímavost na závěr. Ležák je definován surovinami a stylem výroby. Nikoli striktně stupňovitostí jak udává náš zákon.
O autorovi| Aleš Dvořák, obchodní sládek národního pivovaru Budějovický Budvar
