Navy One, protiponorkový letoun S-3 Viking, se nedaleko kalifornského San Diega snesl na palubu letadlové lodi amerického válečného námořnictva USS Abraham Lincoln. Mezi členy posádky, kteří za potlesku námořníků vylezli z kokpitu, byl i uniformovaný šedovlasý padesátník.
Usmíval se od ucha k uchu. Psal se první květen roku 2003 a třiačtyřicátý prezident Spojených států George W. Bush prožíval patrně nejzářivější den své politické kariéry.
O několik hodin později, již v civilu, držel Bush na břehu oslavnou řeč k námořníkům. „Velké bojové operace v Iráku skončily. Spojené státy a jejich spojenci v nich zvítězili,“ řekl spatra bez přeřeknutí, „válka proti teroru ještě neskončila, ale ukázali jsme, že není nekonečná. Nevíme, kdy přesně přijde den konečného vítězství, ale pořádně jsme se mu přiblížili.“ Vysoko nad jeho hlavou, na lodi samotné, visel nápis „Mission accomplished“, mise splněna.
Mise nesplněna
Jak ukázaly následující události, se splněním mise to bylo složitější, než jak necelých šest týdnů po invazi do Bagdádu Bush svým podřízeným nastínil. Oficiální konec války přišel v listopadu 2011 a poslední bojové jednotky se z Iráku stáhly až v roce 2014, o jedenáct let a desetitisíce mrtvých později. Smysl protiiráckého tažení zůstal sporným dodnes, stejně jako politická argumentace, jež k němu vedla.
Prezidentova mise však onoho prvního máje byla splněna v jiném smyslu.
Následující vydání týdeníku Time mělo na obálce fotografii Bushe v letecké uniformě a titulek: „Lze tohoto muže porazit?“ Řeč byla pochopitelně nikoli o konfrontaci válečné, nýbrž volební: Bush, jehož styl vládnutí jinak šel leckomu proti srsti, měl osmnáct měsíců před volbami. Dočkal se v nich znovuzvolení i přes rostoucí pochyby o osudu irácké mise. Time to vystihl: porazit prezidenta, který vylézá z letadla v uniformě, aby oznámil vojenské vítězství Spojených států, je skoro nemožné.
To ukazuje jinou věc. Jak se vojákům zamlžila hranice mezi bojovou a mírovou operací, i pro politiky se zamlžila hranice mezi prostým tvrzením a nepřímým předvolebním slibem. A právě o napjatém vztahu mezi jedním a druhým bude řeč v následujících odstavcích.
Poctivější, než se zdá
V rozporu s trochu cynickým očekáváním veřejnosti se američtí prezidenti (na které je z definice hodně vidět) docela snaží své sliby dodržet. Podle údajů, jež zveřejnil tamní politický statistik Nate Silver na svém serveru Fivethirtyeight.com, se jim to ze dvou třetin daří. Při hodnocení hodnověrnosti slibů jednotlivých politiků je samozřejmě třeba brát v potaz prostředí, v němž se pohybují. Například právě americkému prezidentovi dává tamní systém vlády více možností, jak prosadit svou, ve srovnání s premiérem země, v níž funguje poměrný volební systém (například v Česku). Největší takovou možnost však má premiér parlamentní demokracie s většinovým volebním systémem (třeba Británie), u něhož jde exekutivní i legislativní moc ruku v ruce.
Hodnocení předvolebních slibů ajejich plnění závisí pochopitelně na povaze slibu. Jsou sliby konkrétní a sliby vágní; jestliže Donald Trump slibuje, že „udělá z Ameriky zase skvělou zemi“, těžko mu dokázat opak. Když Dwight Eisenhower během kampaně v roce 1952 prohlásil: Půjdu do Koreje, abych válku ukončil, bylo by nesplnění slibu očividné. (Eisenhower se do Koreje skutečně vydal a válka skončila v prvním roce jeho vlády.) Když naopak Richard Nixon v podobné pozici tvrdil v roce 1968, že má „tajný plán“ na ukončení války ve Vietnamu, byl to slib spíš trumpovského ražení; však také vyšlo najevo, že Nixon žádný plán neměl. Válka skončila až o sedm let později, kdy už byl prezidentem Gerald Ford.
Je také třeba rozlišovat sliby, jimiž se politici zavazují k vlastním konkrétním činům; ovšem politik často slibuje věci, na jejichž vývoj nemá takový vliv, jaký by si přál. Když německý spolkový kancléř Gerhard Schroder v roce 1998 slíbil, že srazí počet nezaměstnaných Němců pod 3,5 milionu, neuspěl, aniž za to přímo mohl. Němci mu přesto v roce 2002 dali ještě jednu šanci. Ze Schroderových reforem nicméně těžila hlavně až jeho nástupkyně Angela Merkelová.
Voliči si na tento rys politiky vesměs zvykli. V jiných oborech ovšem působí takové řeči divně: když se Mark Messier, kapitán hokejového týmu New York Rangers, v roce 1994 v televizi „osobně zaručil“, že jeho tým vyhraje šestý zápas finále Stanleyova poháru, bylo zjevné, že jeho slib jde jaksi nad rámec jeho pravomocí.
Protože Rangers vyhráli a Messier dal dva důležité góly, je z něho dodnes newyorský hrdina; v opačném případě by byl pro smích. Kdyby byl například slíbil, že nikdy nepřihraje do ofsajdu, bylo by to realističtější - ale co s takovým slibem?
Kdo kde selhal
Politici to vše samozřejmě dobře vědí a snaží se nebrat na sebe větší riziko, než je nutné. Následující řádky patří těm, jimž se to nepovedlo: slíbili, že udělají konkrétní rozhodnutí, ale později od něj ustoupili.
Barack Obama takhle řekl před volbami roku 2012, že pokud syrský prezident Bašár Asad použije ve své občanské válce chemické zbraně, bude to znamenat překročení „červené čáry“, po němž následuje vojenský zásah USA. Asad chemické zbraně použil, ale Washington se k akci neodhodlal. Dnes je Obama v důchodu a Asad ve funkci.
Nedávno zesnulý Helmut Kohl se ve své vrcholné chvíli, při sjednocení Německa v roce 1990, netypicky pustil do poezie: sliboval východním Němcům „bltihende Länder“, kvetoucí krajiny. Ačkoli to není vyloženě Kohlova chyba, země bývalé NDR dodnes vyloženě nevzkvétají.
„Nebudeme někam posílat svoje vojáky, aby dělali za ty vietnamské kluky něco, co si mají vyřídit sami mezi sebou,“ říkal americký prezident Lyndon Johnson v roce 1964, ještě než poslal americké vojáky, aby dělali za ty vietnamské kluky -inu, spoustu věcí. O čtyři roky později se Johnson ani nesnažil o znovuzvolení.
Obzvlášť působivý taneček předvedl řecký premiér Alexis Tsipras při jednání s věřiteli své země v roce 2015. Napřed se s nimi dohodl na programu úsporného hospodaření (věřitelé to žádali jako podmínku další pomoci). Potom o témže programu prohlásil, že je to vydírání, a o jeho přijetí vypsal - ke zděšení věřitelů - referendum. Když jej však Řekové poslechli a „diktát“ odmítli, Tsipras šel za věřiteli ajejich program přijal. Vtip je v tom, že ačkoli porušil všechny své sliby dané všem zúčastněným, dosáhl asi nejlepšího možného řešení: koza je pokousaná a vlk by si ještě něco dal, ale oba jsou naživu (a Tsipras zůstal ve funkci a Řecko v eurozóně).
„Odezírejte mi ze rtů: žádné nové daně,“ dušoval se George Bush starší během kampaně v roce 1988. Když mu pak experti spočetli, že nových daní vypsal za první čtyři roky své vlády hned jedenadvacet, bylo zle. Tváří v tvář ekonomické recesi a politickému géniovi Billu Clintonovi Bush úřad v roce 1992 neobhájil.
Obvykle mluvíme o slibech daných voličům, ale britský ministerský předseda Tony Blair dal svůj nejdůležitější slib svému partajnímu kolegovi a rivalovi Gordonu Brownovi: Pokud se mu podaří vyhrát dvoje parlamentní volby (1997 a 2001), odstoupí a přenechá světla ramp Brownovi, intelektuálně zdatnějšímu, ale zoufale necharismatickému a méně politicky zručnému ministru financí. Když však došlo na věc, Blair se na dohodu vykašlal a stal se ministerským předsedou potřetí.
Následující vnitropartajní rozbroje dovedly labouristy na pokraj totální zkázy, jejím ztělesněním je dnešní lídr Jeremy Corbyn.
Zhoubná role pravdy
Celou dobu mluvíme o lidech, jimž uškodilo, že svoje sliby z těch či oněch důvodů nedodrželi. Zvláštní zmínku však zaslouží ti, kdo se dostali do potíží právě kvůli tomu, že je dodrželi. Do této kategorie spadá třeba někdejší britský ministerský předseda David Cameron, jenž slíbil svým kolegům v Konzervativní straně, že vypíše referendum o setrvání v Evropské unii, aby měl klid. Klid také má - ale po prohraném loňském hlasování pouze jako předčasný politický důchodce.
Podobně francouzský prezident Frangois Hollande slíbil, že sníží nezaměstnanost pod deset procent, jinak se nebude ucházet o znovuzvolení. A skutečně, když nezaměstnanost vydržela až do voleb nad deseti procenty, Hollande se další kandidatury vzdal. Štiplavé komentáře už nebraly v potaz, že tvrdošíjná nezaměstnanost srazila o pět let dříve politický vaz i jeho předchůdci Nicolasovi Sarkozymu - jenž ovšem žádný slib o nekandidatuře nikomu nedal a vychutnal si porážku až do konce.
A konečně tragikomickou roli sehrál maďarský premiér Ferenc Gyurcsány, jenž se přesvědčil o zhoubné roli pravdy v politice. V květnu 2006 pronesl ke kolegům své socialistické strany mimořádně upřímný projev: „Lhali jsme ráno, v poledne a večer. Posrali jsme to. Jestli chceme v téhle zkurvené zemi něco změnit, musíme…“
Dnes už je jedno, co maďarští socialisté museli, protože projev kdosi nahrál a nechal odvysílat v rádiu. Od té doby Maďarsku vládne Viktor Orbán, zatímco Gyurcsány je politickou mrtvolou par excellence.
