Psychologie
Lidé lžou nejméně jednou denně. K tomuto závěru dospěli američtí psychologové Paul Ekman, Bella DePaulová a mnoho dalších. Studenti vysokých škol se přiznávají dokonce ke dvěma lžím za den. Jak složité je rozeznat lež od pravdy? Z dlouhole tého výzkumu amerických psychologů vyplývá, že je to úkol pro svérázného génia.
Deset mužů na videokazetě vypadá seriózně. Každý z nich dostal dvě minuty na to, aby vyjádřil své postoje k důležitým sociálním tématům, jako je například trest smrti. Následně měli vysvětlit, z jakých důvodů a jak dlouho zastávají tak ový názor.
Úkolem osob, které videozáznam sledují, je určit, kdo z mužů lhal a kdo říkal pravdu. Zní to jako velmi snadný úkol? Většina lidí si myslí, že ano, a je si přitom jista svou schopností odhalit faleš.
Profesionál amatéra nezastíní
Profesor psychologie na lékařské fakultě Kalifornské univerzity v San Francisku Paul Ekman a jeho kolegové ve svých studiích dokázali, že většina lidí nebyla v testech příliš úspěšná. A to i přesto, že na videokazetě byla zachyce na celá řada napovídajících příznaků, které jim mohly pomoci při odhalování lži.
Dokonce ani profesní skupiny, u kterých by člověk očekával zvláštní schopnost rozeznat lež (například policisté, soudci, agenti FBI a CIA, právníci a soudní psychiatři) nedopadli o mnoho lépe než skupiny „amatérů . Podle doktora Ekma na prokázali schopnost rozlišit lež od pravdy v jen o málo více případech než instalatér či řidič autobusu vybraní náhodně přímo na ulici.
Také další odborníci zabývající se touto problematikou potvrdili zajímavé závěry Ekmanova týmu. Ve 120 studiích o rozpoznávání lží našla Bella DePaulová, profesorka psychologie na Univerzitě ve Virginii, pouze dvě, které se zmiňují o osobách s úspěšností nad sedmdesát procent, a osm studií hovořilo o osobách se skórem úspěšnosti okolo 63 procent.
Práce vědců, jako je doktorka DePaulová a její kolega Paul Ekman, jehož poslední studie byla publikována počátkem května v americkém časopise Psychological Science, zároveň vyvolává řadu otázek. Jsou lidé schopni rozpoznat lež u neznámých osob spíše než u lidí jim blízkých? Je možné tréninkem zvýšit schopnost odlišit lež od pravdy? Mezi nejzajímavější otázky patří bezpochyby ta následující: Proč existuje jen hrstka lidí, kteří jsou nápadně dobří v odhalování lží?
Diogenové
Paul Ekman, který se specializuje na studium lží na vysoké úrovni a využívá své výsledky v trénování skupin lidí z okruhu výkonné moci, identifikoval mezi testovanými osobami takzvanou „Diogenovu skupinu . Tak říká těm, kdo v testech pravidelně prokazují schopnost odlišit lež od pravdy téměř na sto procent. Některé z profesních skupin jsou schopny odhalit lháře o něco lépe než ostatní: agenti finanční policie měli podle Ekmana a jeho kolegů úspěšnost v rozlišová ní lži a pravdy výrazně nadprůměrnou. Dokonce vyšší než ostatní psychologové a pracovníci státní správy.
Co mají tito experti na odhalování lží společného? Na rozdíl od ostatních lidí nejsou podle Ekmana závislí na žádné nápovědě, jakou je například nedostatek kontaktu očima či odkašlávání, aby byli schopni rozpoznat, že někdo lže. Spíše vycházejí z bystrého úsudku a schopnosti porozumět množství slovních i neverbálních signálů, které lhář často vysílá. Tyto signály se liší u každého lháře a jsou u velmi protřelých jedinců témě ř neznatelné. Přitom však mohou indikovat projevy emocí, které se každý lhář snaží skrýt: pocit viny, zoufalství, hněv, obavy, zmatek, stud, radost, kterou někteří cítí, když podvádějí své bližní.
Některé nápovědy mohou být vokální - chyby v řeči nebo časté pauzy. Jiné jsou neverbální - záchvěvy zlosti mohou přeběhnout přes obličej člověka, který trvá na tom, že rád spolupracuje s policií, jiný zase neznatelně potřásá hlavou, když nepravdivě tvrdí nadřízenému, že splnil své pracovní povinnosti.
V knize Lhaní (vyšla v roce 1992) Paul Ekman uvádí příklad studentky, která byla tvrdě vyslýchána svým profesorem jako součást experimentu o neverbálním chování. Ačkoliv žena ani v nejmenším nebudila dojem rozzlobení, Ekman píše, že při p ozorném sledování celé akce bylo na videozáznamu možné si povšimnout gesta, které jednoznačně prozradilo její skutečné rozpoložení - po celou minutu měla prostředník natažen ve známém urážlivém gestu.
Existuje však i mnoho signálů, které si lidé interpretují jen jedním zavedeným způsobem. Ekman však zdůrazňuje, že například zčervenání není možné vykládat zcela jednoznačně a rozhodně není možné ho samo o sobě považovat za důkaz, že někd o lže. Může se totiž stát, že nevinný člověk ve snaze přesvědčit o své nevině vysílá signály úzkosti či obavy. „Odhalovač lži proto musí rozlišit význam signálů v každém jednotlivém případu.
Rozpoznat také pravdu
Proč jsou někteří lidé schopni rozeznat signály podvodu a jiní nikoliv tedy zůstává převážně otázkou spekulací. Během svých výzkumů ovšem Paul Ekman zjistil, že vhodně voleným tréninkem je možné zvýšit schopnost lidí odhalit lež. Například příslušní ci finanční policie, jak Ekman uvádí, vycházejí z tréninku v prohledávání velkého davu lidí s cílem najít jednoho podezřele vyhlížejícího člověka. Skutečností však zůstává, že nejlepší „odhalovači mají určitý speciální talent, který není ani v nejmenším závislý na jakémkoliv tréninku. „Rád bych věděl, jak to dělají, řekl Ekman v rozhovoru pro americký deník The New York Times, který o jeho práci referoval. „Jsou snad uspořádáni nějak jinak? Nebo to vychází z jejich v ýchovy?
Schopnost rozeznávat lež je užitečná v tak rozdílných situacích, jako je rozhodování, zda jít na schůzku, obchodní jednání, či nikoli, nebo při přijímacích pohovorech na místa, kde se pracuje s citlivými nebo utajovanými informacemi. Problémem je, že v některých případech je stejně nezbytné rozpoznat pravdu a jinak úspěšní „lapači lží mohou chybovat kvůli své nedůvěřivosti a přehánění v odhadu frekvence lhaní. Ve své nové studii Ekman a jeho kolegové zjistili, že sku piny, které byly nejúspěšnější v odhalování lží, chybovaly ve svém odhadu při rozpoznávání pravdy přibližně stejně jako ostatní skupiny a jejich skóre se pohybovalo okolo poloviny správných odpovědí. „Z toho mám obavy, říká Ekman, „protože v soudnictví, když budete hádat, že někdo lže, tak budete mít pravdu v osmdesáti procentech případů. Hlavním úkolem je však odlišit pravdomluvné lidi, kteří byli obviněni neprávem - to jsou ty kritické osoby, u kterých nechcete udělat chybu, vysvětluje.
Můj partner je lhář
Jedním z největších problémů při studiu rozeznávání lží je fakt, že při testech jen těžko můžete uměle vytvářet motivace, které vedou lháře k úspěchu v běžném životě. „Ve skutečném světě je to jednoduché, říká Paul Ekman, když vám porota neuvěří, jdete do vězení, a když vám vaše žena nevěří, tak vás opustí. Ve snaze motivovat nabídl Ekman dobrovolným lhářům peněžitou odměnu ve výši padesáti dolarů, pokud přesvědčí tázajícího, že mluví pravdu. „Pravdomluvní dostali deset dolarů, k dyž jim bylo uvěřeno. Když neuspěli, nedostali lháři ani pravdomluvní nic, a polovina z nich byla dokonce potrestána.
Doktorka DePaulová ve svém výzkumu lhaní v každodenním životě zjistila - naštěstí pro manžely, že mají velmi dobrou šanci utajit své podvody. Vypadá to, že lidé spíš odhalí lež u neznámého člověka než u toho, koho znají dobře, ale jak sam a říká: „Ne vždy je tomu tak.
„Když máte s někým vztah, tak nejenže tuto osobu relativně dobře znáte, ale zároveň ji také chcete vidět určitým způsobem a zvláště pak zcela určitě nechcete připustit, že vám lže, říká DePaulová. V jedné své studii nechal její tým účast níky testů sledovat své milované, jak popisují jinou osobu jako atraktivní či neatraktivní. Jiná osoba, která dotyčného neznala, sledovala popis také. Vědci byli překvapeni zjištěním, že lidé s milostným vztahem k dané osobě byli mnohem horší v odhalování lží než lidé, kterým byla naprosto neznáma. Když však museli zamilovaní čelit otázkám, jak jsou podezřívaví, nebo jestli měli dostatek informací od svých partnerů, v odpovědích se ukázalo, že na určité úrovni rozpoznali podvod, a to dokonce lépe. Doktorka DePaulová to vysvětluje následovně: „Když odpovídáte na tento typ otázek, nemusíte přímo odpovědět: Můj partner je lhář. V odpovědích je pak možné rozeznat, že ve skutečnosti tito lidé správně rozpoznali situaci, ale bu ď si toho nejsou vědomi, nebo si to nechtějí přiznat. Při svém výzkumu dále DePaulová a její kolegové zjistili, že i po šestiměsíčním přátelství muži stále nebyli schopni určit, zda jejich protějšek lže. Ženy se naopak v odhalování lží o něco zlepšily a dostaly se na skóre okolo šedesáti procent.
Kromě studia každodenních lží se DePaulová v poslední době zaměřila také na studium závažných lží, které po odhalení mají často za následek úplnou ztrátu důvěry. Ve výzkumu zahrnujícím 66 univerzitních studentů a 107 dalších občanů byly dotyčn é osoby požádány, aby prozradily nejhorší lži, které samy řekly anebo jim byly řečeny. Nejběžnější lží vážnějšího typu byly podle očekávání ty, které se týkaly milostných poměrů. Dalším častým tématem byly peníze, smrt někoho blízkého, řada lidí také při znala lhaní svému zaměstnavateli s cílem získat peníze, úctu či dovolenou. Někteří si vzpomněli na lži, které říkali na schůzce před padesáti lety. Podle doktorky DePaulové kvůli tomu stále cítí vinu. Ale nejpůsobivější byly ty lži, se kterými se sv ěřili lidé, kteří ve skutečnosti žili delší dobu ve lži. Například jedna z žen se rozvedla, přestěhovala se do jiného města, ale celých dvacet let při odchodu z práce říkala svým spolupracovníkům, že musí jít domů uvařit večeři svému manželovi. Když bereme v potaz průměrnou schopnost lidí rozpoznat lež, velmi pravděpodobně jí to kolegové věřili.
