Trh s elektřinou se od ledna otevírá i pro malé firmy a živnostníky. Přestože si tak poprvé mohou vybrat z konkurenčních nabídek, liberalizace jim nižší ceny nepřinese. Za elektřinu naopak zaplatí výrazně víc než letos. Pro malé firmy a podnikatele je to šok. Před neúměrným zdražováním je dosud chránil regulátor, teď to měla být konkurence.
Jenže ta se jaksi nedostavila. Na českém trhu kraluje elektrárenská společnost ČEZ a má dost silné postavení, aby zabránila jakémukoliv ataku. Půdu pro rekordní zdražení pro všechny zákazníky, kteří už nejsou pod ochranou regulátora, si připravila tím, že zvedla velkoobchodní ceny své duhové energie o rekordních jedenáct procent. Mnohem dražší elektřinu a tím i vyšší náklady tak budou mít příští rok všechny firmy včetně velkých průmyslových podniků. Nakonec ji ovšem zaplatí každý občan. Nejen v mírném zvýšení plateb za energie, ale hlavně v cenách výrobků a služeb. Liberalizace je poměrně složitý proces, který má do ryze monopolního prostředí dodávek energií přivést zdravý boj o zákazníka. Spotřebitele může chránit i státní nebo jiný dohled, třeba nezávislý regulátor. Máme ho i v Česku a dosud poměrně účinně bránil tomu, aby dodavatelé energií nešroubovali ceny do závratných výšek. Jenže právě jeho dohled liberalizací končí. Nahrazuje ho konkurence, která je podle ekonomických pouček účinnější obranou. Teorie neselhala. Velké firmy, které přestaly být závislé na diktátu jediného dodavatele už vloni a předloni, skutečně z nástupu konkurence profitovaly. Dodavatelé o ně bojovali tak usilovně, že jim tehdy klesla cena o patnáct procent. Teď už nebojují, protože liberalizace nabrala v Česku zvláštní směr. Trh se sice otevírá pro konkurenci, ale zároveň se na českém trhu vytvořily podmínky, které ji udusí dřív, než vůbec vznikne. Česká republika za ně vděčí vstřícným politikům, kteří byli dost silní na to, aby k původně výrobní společnosti ČEZ připojili i rozvodné firmy, které ovládají dodávky ke koncových zákazníkům. Obří fúze, po níž vznikl superČEZ, má své kořeny v éře Zemanovy vlády. Přes vlnu kritiky ji tehdy protlačil Zemanův oblíbenec, tehdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr. Pro pořádek je třeba dodat, že ODS vázaná opoziční smlouvou se zmohla jen na chabé protesty. A že zájmy rostoucí elektrárenské skupiny ČEZ později důsledně hájili i Grégrovi a Zemanovi nástupci. Je pochopitelné, že manažeři ČEZ měli pro obří fúze tisíce důvodů. Její představitelé tvrdili, že se firma nemůže vysilovat bojem s konkurencí na malém českém dvorečku. Protihráče má úplně jinde - na evropském trhu. A o české zákazníky bude bojovat s nadnárodními energetickými koncerny. Zatím bojuje spíše proti nim. S podporou státu, který má stále ve firmě ČEZ dvoutřetinový podíl. Tato vláda ji nenutí, aby nešla proti domácímu průmyslu. Jen ji mírně klepla přes prsty, když původně zvedla ceny duhové energie o šestnáct procent. Je jasné, že mu i po tomto umravnění zbude dost velký zisk, který se dá v případě potřeby přetavit na příjem státu z dividendy. Zejména drobní podnikatelé se dnes ptají, proč mají doplácet na to, že si nejziskovější firma v zemi dál zvyšuje svůj profit. Odpověď není až tak složitá. Malé firmy nikdy nebudou velkými sponzory.
