Jako by exotiky na jídelníčku pražské restaurace Mount Steak nebylo dost. Dvanáct druhů třičtvrtěkilových steaků, tisícigramový roastbeef, černá i vysoká zvěř. K tomu kůň, klokan, krokodýl a pštros. Semtam zebra, pravidelně žralok. Ne, tuhle hospodu ani přes slušnou nabídku zeleninových pokrmů nemůže nikdo nazvat vegetariánskou. A nyní k tomu všemu - hadi!
Když se probírám svými zkušenostmi s exoty na talíři, zjišťuji tolik: oslovila mne konina, pochutnal jsem si na pštrosu a nijak freneticky nejásal nad klokaním steakem. Okusil jsem něco masa krokodýlího, ovšem hadí zářez na střence svého steakového nože ještě nemám. Několik z mých přátel však tuto raritu okusilo a prý jde o dobrotu, dokonce lahůdku. Nu, proč nezajít na porci chřestýše nebo kobry – tyto dva druhy jsou v Mount Steaku k mání. (Možná za to může i bláhová pohádková touha porozumět řeči zvířat.)
Nešel jsem samozřejmě do případu naostro, nejprve jsem vytáhl informace ze šéfa zdejší kuchyně. „Hady dostáváme stažené, vykuchané a vcelku. Sami si je porcujeme a porce marinujeme alespoň týden v oleji s minimem koření. Jde o tuhé, homogenní maso, vlastně jeden jediný sval. Kořeníme až během přípravy, vlastně ve stylu rybích pokrmů. Ono to vzdáleně i jako ryba chutná,“ prozradil mi hlavní kuchař směny Ondřej Dostál. Ze dvou způsobů úpravy, které zde nabízejí, jsem si vybral ten s růžovým kaviárem. Jeho živoucí projev prý ozvláštní a vyzdobí jinak trochu fádní chuťové spektrum.
Po chvíli čekání na svoji „jedovatou“ porci se přede mnou objevuje slušný válec světlého masa, poměrně silný, zprostředka. Jaké že je to vlastně sousto? Rozhodně pracné. Bláhově jsem si myslel, že páteř hadů je podobná té naší, savčí. Tedy s velkými obratli, jež bude snadné vypreparovat z masa, byť poněkud tužšího. Omyl, chřestýší kostra se podobá rybí, se vším všudy, včetně tenkých jehlicovitých kostí, procházejících celou hmotou svaloviny. Bylo velice těžké odříznout z boku něco jako filet. Spíš se jednalo o lopotné dobývání roztrhaných drtků, odervávaných od kostí. A samotná chuť? Nevím, jaká je ta správná, tahle byla poskládaná z trochy rybiny, ovšem dávno už ne v nejlepší formě, dílem z hodně suché králičiny z notně vyběhaného jedince a z nevýrazného tónu „dostihového“ kuřete. Ani kaviár nic nepořídil, soustu nepomohl a sobě ublížil. Možná jsem měl zvolit bourbonem flambovanou variantu s krevetkami. Valéry by mohly prajednoduchý a neveselý výraz masa snad trochu ozvláštnit a vylepšit.
Jsem rád, že jsem se donutil do „podniku masožravců“ vyrazit a hada si užít. Krom certifikátu za jeho konzumaci jsem bohatší o novou zkušenost. Hadí maso ale zůstane, alespoň pro mne, spíše raritou než kulinářskou lahůdkou. Upřímně věřím, že chyba není v týmu zdejších kuchařů. Jsem si ale také jist onačejšími úpravami těchto plazů v kuchyních, kde jsou jako surovina doma. Rozhodně si však prozatím nedovedu představit hada jako hédonistický prožitek. Snad jako jistý druh pomsty těch, kdo se plazů štítí či hrozí - mohou si tak trochu vylepšit skóre.
Odcházeje, zaposlouchal jsem se na chodníku do dialogu dvou potulných psů. Neporozuměl jsem ani štěknutí!
