Právě před sto lety se začalo rakousko-uherské hospodářství militarizovat. Češi zjistili, co jsou to bezmasé dny, keťas, fronta či uhelné prázdniny
Vůně vepřové pečeně přilákala v říjnu 1916 komisi ke dveřím „jisté zámožné, o samotě žijící vdovy na pražském předměstí“. Byla středa, stará paní však podle Národní politiky nejevila nejmenších rozpaků a klidně vysvětlovala: „Pro sebe si dnes vařím jen bramborovou polévku, která je na plotně v hrnci, jak račte viděti, a sním ji s kouskem chleba. To mi stačí. Vepřovou pečeni si pak peču na zítřek, protože hned ráno pojedu z Prahy pryč a chci si vzíti trochu masa s sebou.“ Komise odešla, ovšem o jedné hodině, „kdy chystala se stará paní k obvyklému odpolednímu spánku“, zazvonila znovu a chtěla pečeni vidět. Ta však již byla snědena, a staré paní proto nezbylo než se doznat k tomu, že jedla maso v bezmasý den, za což dostala 200korunovou pokutu.
Jsme všichni trochu zhublí Zavedení bezmasých dní si válečná nouze vynutila v květnu roku 1915. Během nich – původně šlo o středu a pátek – nesměly obchody prodávat maso a stejně tak restaurace žádná masitá jídla. Jenže to k žádným úsporám nevedlo, protože lidé si maso nakoupili dopředu a během bezmasého dne ho uvařili a snědli doma. V červenci 1916 proto přišlo zpřísňující nařízení, které zákaz rozšířilo i na domácnosti, a na podzim toho roku další – tentokrát již definitivní – přitvrzení. Bezmasými dny – a to i pro domácnosti – byly nyní pondělí, středa (v tento den bylo povoleno jíst aspoň skopové) a pátek. Sobota se navíc stala „dnem nemastným“, během kterého nemohly restaurace připravovat žádná jídla na tuku, či dokonce namazat rohlík máslem.
Nařízení navíc stanovilo maximální velikost porce masa podávaného v hostincích na 11 dekagramů a zakázalo koupi více než jednoho moučníku. „Nesmí se tedy např. kromě jablkového závinu podati k bílé kávě ještě koláč neb vánočka,“ vysvětlovaly Národní listy.
Válečnou cenzurou pronásledované noviny doporučovaly konzumaci sušených mořských ryb a do nějakých příliš kritických koJe mentářů se nepouštěly. Ještě tak poukázaly na to, že prodej masa zakázal už římský císař Nero, a občas si dovolily neškodně zažertovat.
Příkladem může být poněkud slaboduchý vtip uveřejněný v listopadu 1916 v Humoristických listech, ve kterém jakási Růža vysvětluje své kamarádce, proč přeložila svatbu ze středy na čtvrtek: „On se můj nastávající jmenuje Jaromír Krkovička, a přece si nemohu brát Krkovičku v bezmasý den.“
Nebylo to každopádně nic příjemného a příkladem se snažili jít i monarchové. Český tisk například převzal zprávu berlínských novin o tom, jak německý hlavní stan, „samého císaře do toho počítaje“, přísně dodržuje hned čtyři bezmasé dny. „Jsme všichni trochu zhublí,“ postěžoval si prý jeden z postižených důstojníků. Předlitavský státní socialismus Během války bylo do armády odvedeno 4,36 milionu vojáků, což představovalo 60 procent mužské populace Předlitavska (rakouské části Rakouska-Uherska) ve věku 18 až 53 let.
A neskončilo to jen u mužů. Do pole „rukovali“ podle knihy Ivančice, dějiny města „také koně, ba i řezničtí psi“. Vláda zrekvírovala rovněž tažné vozy, a dokonce i ostnatý drát „musel býti z plotů sundán“ (stejně dopadly mosazné moždíře, měděné kotle a kostelní zvony).
Pole nebylo jak obdělávat a zemědělská výroba rapidně poklesla. Rozloha oseté půdy se nijak výrazně nezměnila, ovšem hektarové výnosy poklesly u hlavních plodin do roku 1918 zhruba na polovinu – v případě pšenice a brambor šlo o 47 procent předválečné úrovně. Prasat se toho roku chovalo dokonce o 70 procent méně. Platí přitom, že situace v Čechách a na Moravě byla kvůli vyšším dodávkám pro erár výrazně horší než v alpských zemích.
Vídeň na to reagovala hned na podzim 1914 regulací trhu s moukou a zákazem prodeje a vývozu obilí. Stát stanovil maximální prodejní ceny potravin, omezil vaření piva a pálení kořalky, přišly již zmíněné bezmasé dny či zákaz pečení z dobré bílé mouky.
Na venkově probíhaly (leckdy násilím) rekvizice potravin a jakékoli větší zásoby se musely hlásit. Právě na opomenutí této povinnosti doplatil dle Lidových novin „jistý továrník v Olomouci“, kterému zloděj ze spižírny ukradl 90 kil sádla a on měl ten nerozum jít na policii. Stálo ho to čtyři tisíce korun pokuty. Přídělový systém V dubnu 1915 zavedl stát lístky na chleba (chlebenky) a mouku, které později následovaly další potraviny. Jenže ani příděly potravin všeobecnou nouzi a hlad neřešily.
Úředníci a s nimi spolupracující dietologové a fyziologové šli sice na věc přísně vědecky, ovšem všeobecnou zásobovací mizerii neměli šanci vyřešit. Podle knihy Rudolfa Kučery Život na příděl vycházeli ze starších výzkumů mnichovského fyziologa Carla von Voigta, který experimentálně stanovil minimální kalorické hodnoty dostatečné k udržení zaměstnaného člověka „v chodu“.
Jenže tváří v tvář válečné nouzi rakouští následovníci z von Voigtových výpočtů radikálně slevovali. Jestliže von Voigt předpokládal, že středně těžce zaměstnaný muž by měl spotřebovat každý den minimálně 2691 kalorií (norma OSN je dnes zhruba 1800 kalorií), v Rakousku měli potravinově nesoběstační obyvatelé měst už v době zavádění lístkového systému dostávat pouhých 1300 kalorií denně a později již jen 830 kalorií.
Skutečnost byla navíc ještě mnohem horší, protože hlavně ke konci války nešlo potraviny koupit už ani na lístky. Výsledkem byl statisticky podchytitelný nárůst nemocnosti obyvatel a dětská podvýživa.
Stejně tak lidé trpěli nedostatkem uhlí a dřeva. Petrolej na svícení byl přidělován po kapkách, chybělo mýdlo a kuřáci museli vystačit s višňovým či ořechovým listím.
Továrny a fronty Relativně nejlépe se za války měli venkované.
Mezi šťastnější obyvatele měst patřili dělníci továren (na ty velké a strategické byla uvalena státní správa), kteří se mohli stravovat v houfně zakládaných závodních kantýnách a brát si z nich pro sebe a své rodiny potraviny na příděl.
Těm méně šťastným nezbylo než stát ve frontách, které se staly každodenní otravnou a ponižující (v létě 1917 dostávali čekající v Plzni razítko s pořadovým číslem přímo na čelo) nezbytností. Mimochodem slovo fronta pro řadu čekajících lidí je odvozeno od fronty válečné a pouze v češtině má tento druhotný význam.
I na fronty se však dalo vyzrát. Národní politika psala v červnu 1917 o „originelní myšlence“ chudiny, kterou v Praze napadlo zavedení vstupného „do uliční fronty“, protože „není zajisté větší obtíže ve všech výkonech domácí hospodyně nad nekonečným pobytem v uliční ‚frontě‘, ať jde o nákup mouky, chleba, cukru nebo masa, neboť stane se někdy, že při prodlení celého večera, noci a příštího rána ve ‚frontě‘ nesežene ani nejpotřebnějšího k úpravě prostého obědu (…), proto dějí se často z jedné rodiny výpravy všech členů“. A právě to se stalo příležitostí k výdělku pro „odrostlejší dítky, začasté i školní, a to ponejvíce z okolí Prahy“, které byly ochotné probdít noc a ráno „za odměnu jedné koruny i více“ prodat své místo „přispěchavší hospodyni“. Lůj. A bez chleba Na ty úplně nejchudší pak zbyly obecní vývařovny.
Zřejmě úplně první chudinská kuchyně vznikla již v říjnu 1914 v pražských holešovických jatkách (dnes Holešovická tržnice) a hned první měsíc vydala za dotovanou cenu 20 haléřů 24 tisíc obědů. O měsíc později začaly vývařovny fungovat i na velkých pražských předměstích – na Smíchově a na Žižkově.
Jak se v obecních kuchyních vařilo, je těžko odhadnout. Například vývařovnu na Královských Vinohradech (chudým dávala jídlo zadarmo, ti trochu bohatší platili 20 či 50 haléřů) vychválila Národní politika v srpnu 1916 do nebe. Autor dotyčného článku přišel, jak psal, „do městské jídelny schválně v bezmasý den, aby jen ochutnal, ale byla mu předložena krupicová polévka a knedlík s koprovou omáčkou tak výborně připravené, že neodolal lákání a snědl vše s největší chutí“.
Kučera ve své knize uvádí zkušenost radikálně odlišnou. Holešovická vývařovna dospěla k (nepochybně vědecky podloženému) zjištění, že nejvyšší výživovou hodnotu mají tuky. Začala tedy z vojenských kuchyní odebírat odpadní lůj a svým zákazníkům ho servírovala ohřátý a bez chleba. Na stížnosti, že jde o prakticky nepoživatelný pokrm, reagovala vyloučením kverulantů z veřejného stravování. Jako sviňka Stupňující se nouze vedla k tomu, že noviny s trochou nadsázky nepsaly (tedy kromě zpráv z bojiště) o ničem jiném než o jídle a předmětech denní potřeby. Tak například na čtvrté straně Lidových novin z 31. října 1916 najdeme skoro 20 takových zmínek – o dalším rozšíření bezmasých dní, o tom, že hostince musejí prodávat doutníky za stejnou cenu jako trafiky, o tom, že ve Slezsku se kvůli nedostatku krmiva předčasně zabíjejí podvyživení vepři, o nedostatku ječmene a konci plzeňského piva, o hromadném onemocnění 35 vojínů po požití zkaženého vepřového masa či o desítce různých krádeží, při kterých zmizelo půl pytle brambor, „tmavá velká kachna“, čtyři sklenice naložených vajec, dříví na otop, dvě vykrmené husy, větší množství suché jeteliny, kousek uherského salámu a osm kilogramů vnitřního sádla.
Hned po vypuknutí války se vyrojila celá řada úsporných kuchařek. Také denní tisk přinášel spousty užitečných či méně užitečných receptů a nápadů – jaké náhražky jíst, jak je připravit, usušit, bez cukru zavařit či jinak uchovat. Objevily se rady, „kterak upotřebiti zbytků a odpadků jídel v domácnosti“, jak chytat kapry pod ledem, jak správně drtit čajové lístky, aby byl nálev vydatnější, jak zbavit maso zápachu povařením s dřevěným uhlím, jak prát bez mýdla, popřípadě jak získat mouku ze sena a plev. Válečná kuchařka Marie Součkové aneb Návod k uvaření levných, výživných a chutných jídel s nejmenší potřebou mouky, masa a omastků tvrdila, že „mladé vrány jsou lahůdkou a vejce vrány jsou právě tak dobrá jako vejce čejky“.
Národní listy se zase v srpnu 1916 rozplývaly nad perspektivou budoucího využití masa „ondatry neboli krysy pižmové“. Autor článku nadšeně líčil, kterak získal střelenou ondatru od známého lesního a jak na něj hlodavec hned na první pohled učinil příznivý dojem, neboť „nikterak nezapáchal“ a nadto šlo o pěkné „zvířátko asi jako mladý zajíc velké, ale ne vychrtlé, nýbrž v bocích plné jako sviňka“. Přípravy ondatry se pak – po jistém váhání – ujala novinářova žena a výsledek byl prý nad očekávání skvělý: „Chutnala jazyku, ale nejen to; hned po pozření prvého sousta rozplynul se nám všem účastníkům oběda žilami příjemný pocit, který se rozšiřuje od žaludku.“ Mělo to jen jednu drobnou chybu. Dotyčný pan lesní číhal na ondatru u vody plných šest hodin a další dodávky rezolutně odmítl. „Já však myslím, že lidé vyzrají i na to,“ končil článek optimisticky autor.
Konzumaci neušel ani indický slon, který si v srpnu 1917 zlomil v německé Vratislavi (dnes polská Wrocław) páteř. Dle referátu Lidových novin ho koupil koňský řezník a stála se na něj sáhodlouhá fronta. Chuť prý maso „mělo znamenitou jako dobrá hovězina“.
Nové pojmy Nedostatek uhlí a dřeva stal za vynálezem „vaření v bedně“ či v její mobilní variantě (vhodné pro stravování v zaměstnání) – „sáčku na vaření“. Princip byl prostý – bedna či látkový vak se vyložily hoblinami, respektive sežmolenými novinami, na kamnech se několik minut povařil připravovaný pokrm – třeba bramborový guláš, pak se v těsně uzavřeném hrnci vložil do připraveného termolůžka a nechal několik hodin dojít. „V nastávající zimě bez uhlí mohlo by se vaření v bedně ujmout v každé domácnosti aspoň ve dnech, kdy se dostane maso,“ doufaly v červenci 1917 Národní listy.
Zřejmě vůbec poprvé se také za války objevil termín „uhelné prázdniny“. To když se pražská školní rada usnesla, „aby se v sobotu 3. února 1917 nevyučovalo následkem nedostatku uhlí“, což Lidové noviny glosovaly slovy: „Válka přivádí nás do situací, kde dosavadní rozsah řeči nestačí, takže musí být vynalezena nová slova.“
Z dnešního pohledu suše působí aprílový žert „jistých berlínských novin“, které pod názvem „válečná rybí polévka“ otiskly standardní předválečný recept, který vyžadoval půl kila ryby, půl kila brambor a dvě vejce. Český tisk o tomto obzvláště vypečeném aprílu o tři dny později s potěšením informoval.
Chudáci a keťasové Pokud si chtěl někdo přilepšit, musel spoléhat na černý trh. Populární – a s oblibou karikované – byly obzvláště výpravy městských „baťohářů“ na venkov, kde se zoufale snažili sehnat cokoli k jídlu. Nebylo to však zadarmo. Podle knihy Ivana Šedivého Češi, české země a velká válka 1914–1918 šlo mouku v roce 1918 koupit na černém trhu za čtyřnásobek předválečné ceny a máslo za více než trojnásobek. Navíc za to hrozil trest.
Barbora Keblová, dle protokolu sedmdesátiletá stařena, „silně nahluchlá a činící dojem slabomyslné“, skončila v roce 1917 kvůli přeplácení a lichvě před soudem. Provinila se tím, že od jakési rolnice ve středočeských Kšelích koupila za 12 korun kilo másla, ačkoli maximální cena byla stanovena na devět korun. Poté se vrátila do Českého Brodu a kuchařce z tamního děkanství prodala dotyčné máslo za 14 korun.
U soudu podle Národní politiky nijak nezapírala a „vymlouvala se jedině tím, že má těžké živobytí a chtěla sehnati nějaký výdělek pro sebe a pro svoji slepou sestru, o kterou se musí starati“ – vždyť obě dohromady pobírají od obce pouhých 22 korun měsíční podpory. To pochopitelně na živobytí nestačí, proto si chtěla přivydělat na másle a „za ty dvě koruny běhala po vesnicích od rána až do večera“.
Okresní soud v Českém Brodě byl uznalý.
Stařenu poslal na 24 hodin za mříže kvůli přeplácení, kdežto obvinění z lichvy ji zprostil. To pražský odvolací soud byl přísnější a Keblové v červnu 1917 vyměřil za potravní lichvu dalších 48 hodin. Na ty dvě těžce vydělané koruny jí však nesáhl ani on.
Existovali ovšem lidé, kteří dokázali na všeobecné bídě vydělat. Za války se pro ně vžil termín keťasové (z německého Kettenhändler – řetězový obchodník, překupník).
Jeden z největších – „císař keťasů“ – Václav Netušil, který dle obžaloby zašmelil mimo jiné 13 vagonů pšenice, byl v únoru 1920 odsouzen k pětiměsíčnímu trestu vězení.
Hladové bouře V dubnu 1917 napsal císař Karel německému císaři Vilémovi: „Bojujeme proti novému nepříteli, který je nebezpečnější než Dohoda; proti mezinárodní revoluci, která nachází nejsilnějšího spojence ve všeobecném hladu.“ Trochu tím sice Dohodu podceňoval, ale v jádru měl pravdu. Hlad byl všeobecný a sociální status dělníka či řadového úředníka se blížil předválečnému nezaměstnanému.
V druhé polovině roku 1917 se začalo zásobování monarchie hroutit – maso z měst prakticky vymizelo a leckdy nebyla ani mouka. To byl konec sociálního smíru. Počet stávkujících vzrostl mezi lety 1914 až 1918 skoro dvacetkrát (na 378 082 osob) a objevil se i nový fenomén – hladové bouře (jen v roce 1917 jich proběhlo 252). Šlo většinou o živelné, zoufalými ženami z pouličních front iniciované demonstrace, které často končily násilnostmi a rabováním.
Ta ivančická, kdy rozlícené ženy napadly starostu města Josefa Kočího a „tloukly jej taškami“, až musel prchnout pod ochranu četnictva, patřila ještě k těm mírnějším. Skutečně horko bylo v červenci 1917 na Ostravsku, kde pětidenní bouře přerostly v rabování obchodů a zabírání soukromých bytů. Rebelii odjelo potlačit sedm tisíc vojáků a devět protestujících to zaplatilo životem.
Situaci v roce 1918 lze sotva označit jinak než slovy všeobecný rozvrat. Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, celé toto dědictví převzalo – dál se jedlo na lístky a také bezmasé dny se, byť v trochu okleštěné podobě, dodržovaly ještě v roce 1920. Z fronty se navíc vrátily statisíce vojáků a ke všem dosavadním potížím se přidala nebývalá exploze kriminality a prostituce, akutní bytová nouze – a především skutečně reálná hrozba revoluce. l
Rozvrácené zemědělství
Historický průměrný výnos hlavních plodin v Čechách (v metrických centech na hektar)
Plodina 1905–1914* 1914 1915 1916 1917 1918
pšenice 17,8 17,1 12,3 10 7,5 8,4
žito 15 14,9 9,2 8,0 6,6 8,2
ječmen 18,3 19,5 9,0 12,7 6,2 7,6
brambory 100,4 106 74,4 39,5 54,4 47,4
* průměr
Zdroj: Ivan Šedivý, Češi, české země a velká válka 1914–1918
Slovo fronta pro řadu čekajících lidí je odvozeno od fronty válečné a pouze v češtině má tento druhotný význam. Válečná kuchařka Marie Součkové aneb Návod k uvaření levných, výživných a chutných jídel s nejmenší potřebou mouky, masa a omastků tvrdila, že „mladé vrány jsou lahůdkou a vejce vrány jsou právě tak dobrá jako vejce čejky“.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
