Z konsolidace státních peněz by se mělo stát hlavní téma
Výsledkem hýření českých vlád od rozdělení Československa je bilion korun státního dluhu. Dnes poprvé se kromě sekery k zatnutí musíme poohlížet také po vhodném špalku. Jinými slovy – už brzy se může stát, že nám na naše obžerství nikdo nepůjčí.
Nejde je o nás. Recese v Evropské unii se prohlubuje a ruku s žádostí o pomoc natahuje kdekdo. Vlády ve snaze zajistit si zvolení na další léta rozhazují miliardy plnými hrstmi. Dluhy rostou do astronomických rozměrů a země si musejí stále více připlácet, aby jim vůbec byl někdo ochoten půjčit. Extrémně zadlužené státy (Maďarsko, Lotyšsko, Řecko, Itálie), či země, jimž kvůli krizi vznikly značné závazky (Irsko, Rakousko, Island), se dostávají do hledáčku investorů, kteří se začínají ptát: budou vlády schopny krýt své závazky v situaci, kdy hrozí recese doprovázená deflací? V nevýhodě se ocitají hlavně slabší členové Evropské unie, kteří nespadají pod vliv Evropské centrální banky, jež by dluhopisy, o něž není zájem, odkoupila a uchránila stát před kolapsem při splácení dluhů. Mohl by tak nastat pro ministra financí ten nejčernější scénář – spekulanti začnou sázet na to, že země přestane hradit dluhy, a zcela ji od financování odříznou. Česká republika do takového stavu zatím nedospěla. Dokonce si může dovolit takový luxus, že vydává dluhopisy a výtěžek z jejich prodeje půjčuje bezúročně na sedm let Lotyšsku. Současně její dluhová strategie umožňuje vyčkat s emisí bondů na výhodnější podmínky.
O přízeň investorů na finančních trzích se ucházíme s konkurenty, jejichž schopnost dostát svým závazkům je hodnocena o několik tříd výše. Taky byste asi půjčili spíše postaršímu movitému sousedovi, kterého léta znáte a o jehož spolehlivosti jste nikdy neměli pochybnosti, než sice relativně úspěšnému, ale přeci jen mladému vyjukanému absolventovi vysoké školy s nejistými vyhlídkami. Objem peněz, kteří mají investoři k nákupu státních dluhů, je omezený. Tento limitovaný oblak pak putuje „po větru“ směrem k zemím, jejichž rating je nejvyšší ze všech prodávajících. Protože však tyto země nyní nakupují v objemech, na jaké dříve trhy nebyly zvyklé, na ostatní včetně Česka zbývá menší díl, navíc kvůli vyšší rizikové přirážce mnohem dražší. Investoři takovou prémii mohou požadovat, protože větší část peněz umístí do bezpečných tříáčkových titulů, a zajistí tím zbývající vyšší riziko. Tento problém se dále vyhrocuje účastí Spojených států amerických na dluhopisové expanzi. Latinská Amerika, která své rozpočty financuje deficitně již hodně let, nyní stojí před stejným problémem. Než aby investoři půjčovali třeba Nikaragui nebo Panamě, nakoupí raději daleko bezpečnější dluhopisy z Washingtonu.
Česká republika zatím své dluhy řádně a včas splácí. S tím, jak se zvyšuje jejich objem, by se však brzy mohla dostat do potíží. Vždyť z jistiny dluhu nebyla ještě nikdy uhrazena ani koruna. A úroky rostou. Měřeno rozdílem deficitu a růstu hrubého domácího produktu za posledních deset let, naši poslanci dokonce pětkrát vytvořili zápornou přidanou hodnotu. Reálná procentní sazba nákladů státního dluhu je více než dvacet procent – za takovou lichvu se běžně půjčuje snad jen nezaměstnaným. Přestože například Zemanův kabinet svatosvatě sliboval, že příjmy z privatizace nepůjdou na nic jiného, neboť nic jiného nemá takovou prioritu, nežli umoření jistiny státního dluhu. Jak vidno, nakonec se něco s vyšší prioritou přeci jen našlo. Lze předpokládat, že ze zbývajících několika málo privatizací na umoření dluhu taktéž nepůjde ani haléř. Což je velká chyba. V privatizačních příjmech od rozdělení Československa by se ten dlužný bilion rozpustil a ještě by něco zbylo. Takto nám nezbývá než dopracovat se vyrovnaného rozpočtu, a pak neustále dosahovat přebytků. Třeba padesáti miliard po dobu dvaceti let. Příjemná představa, že?
