Lidi o to nestojí

O výpisy poskytnuté lékařské péče má zájem jen pár nadšenců

Statistiky nejsou k dispozici, ale podle mluvčího Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jiřího Suttnera si výpis o poskytnuté zdravotní péči ročně vyžádá jen několik tisíc lidí. V řádu tisícovek se také pohybuje celkový počet žádostí o výpisy zaslaných osmi oborovým zdravotním pojišťovnám působícím nyní v České republice. Pojištěni by přitom měli být všichni občané i lidé pracující na území státu. Jenom VZP má bezmála sedm milionů klientů.

Uvědomělost.

„Klienti o informace o vykázané zdravotní péči zřejmě moc nestojí,“ konstatuje generální ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR Karel Šatera. „Je to určitě dáno i tím, že nejsou na výši vynaložených prostředků zainteresováni. Je to škoda jak pro pacienty, tak pro pojišťovny a koneckonců i zdravotní zařízení. Tlak a zájem pacientů by přispěl ker zkvalitnění zdravotnické péče a jejímu zefektivnění.“
„Jedině informovaný pacient, který si uvědomuje své postavení v systému zdravotnictví a zdravotního pojišťovnictví, který vnímá a realizuje svá práva i povinnosti,“ uvádí ve své tiskové zprávě VZP, „může mít kvalitní vztah se zdravotní pojišťovnou a ošetřujícím lékařem.“ A připomíná, že pacientovi by nemělo být lhostejné, zda mu lékař předepisuje léky, které nepotřebuje nebo nespotřebuje, zda absolvuje zbytečná opakovaná vyšetření, zda na něj byla vykázána péče, která mu nebyla poskytnuta.

Jednou za rok.

Jenže to jako bys do dubu mluvil. Lidé si nedají říct. Nechtějí být informovanými pojištěnci a zároveň i kontrolory. Vedle vysvětlení nabídnutého Karlem Šaterou v tom určitě hraje roli i to, že peníze do bezedného zdravotnického měšce odevzdávají jednodušeji, než získávají informace o jejich osudu.
Nárok na přehled o vykázané péči má občan ze zákona. Výpis je bezplatný a zákon stanoví, že se týká posledních dvanácti měsíců. Pokud by nějaký precizní pacient vyžadoval údaje za několik let zpátky, Šatera tvrdí, že mu vyjdou vstříc. Suttner je opatrnější a konstatuje, že takový dotaz by bylo možné zadat do systému VZP „ve skutečně odůvodněných a a ojedinělých případech“. Na otázku, zda by VZP byla případně ochotna poskytnout přehled i vícekrát než jednou ročně sdělil, že „zákon další žádosti nepředpokládá“.
Katrel Šatera připouští, že klient jejich pojišťovny může o výpis požádat telefonicky, ale všeobecně se očekává, že žádost podá písemně. Osobně by si měl člověk vyzvednout i připravený dokument. Lhůta vyřízení žádosti není zákonem stanovena. Suttner na otázku, jaké lhůty má VZP odpověděl, že obecně platí třicet dnů“. Šatera tvrdí, že klient jejich pojišťovny získá výpis za několik dnů.

Špatná paměť.

Jak Šatera dodává, občas se stane, že klient upozorní na nesrovnalosti ve výkazu. Když se ale případ začne řešit, dojde nakonec k závěru, že se spletl. Pro pojišťovnu je pak obtížné dostat se k tomu, zda se opravdu zmýlil, nebo se lekl případných následků svého kverulantství, anebo se s lékařem nějak domluvil. O tom, že mají výzvy k užšímu zapojení pacientů do kontrolní činnosti pojišťoven své opodstatnění, ale svědčí údaje VZP, podle nichž se objem odmítnutých úhrad (těch, u nichž bylo shledáno, že jsou vykázány neoprávněně) zvýšil v letech 2001 až 2002 o šestašedesát milionů korun a loni dosáhl 147 milionů. Pojišťovna v této souvislosti vyzývá ke spuštění „samočistícího mechanismu“, který by za přispění pacientů mohl zabránit například tomu, že ji zubař na neprovedených výkonech „natáhne“ o milion tři sta tisíc. Anebo z ní jeho kolega, taktéž zubař, podvodně vytáhne zhruba milion. První případ se vyšetřuje, druhý stomatolog měl z čeho škodu zaplatit, takže dostal jenom podmínku.

Nejde to.

Rozhodující však není kontrolorská úloha pacienta, ale jeho komfort. Aktuální a snadno dostupný přehled o vykázané zdravotní péči by byl koneckonců nezbytný i pro zavedení takzvaných osobních účtů, které zatím nejsou na pořadu dne, ale jednou na ně určitě dojde. Objevily se také úvahy, zda informovanost pacientů nezvýšit úředně – automatickým zasíláním výpisů. To ovšem Suttner rozhodně odmítá: „Pokud bychom tak učinili, došlo by k významnému a dlouhodobému zatížení elektronického informačního systému pojišťovny. Dokážete si představit vyhledání údajů o téměř sedmi milionech pojištěnců, kteří mohou čerpat zdravotní péči po celé ČR u našich smluvních poskytovatelů zdravotní péče a u nesmluvních, kde může být čerpána a musí být uhrazena péče nutná a neodkladná? Dále bychom museli oddělit dospělé od nezletilých a identifikovat rodiče nezletilých, kterým bychom museli poslat údaje o péče uhrazené za jejich děti. Samozřejmě, že nezletilé dítě si nebude podávat žádost ani ji přebírat do vlastních rukou na poště. Současně bychom asi byli nařčeni z nehospodárnosti. Vynásobte si poštovné za dopis do vlastních rukou počtem pojištěnců. Některé výpisy pak mají desítky stran. To znamená speciální odeslání, těžší dopis a tudíž vyšší platby za poštovné,“ tvrdí.

Bruselská ruka.

Řešení, jako vždy, nabízí Evropská unie. Členské země, ke kterým brzy budeme patřit, jsou povinny nahradit nynější papírovou podobu identifikace pojištěnců elektronickou. Evropská karta zdravotního pojištění bude mít jednotnou podobu, má nahradit všechny formuláře potřebné k čerpání zdravotní péče v jiném členském státě a zjednodušit příslušné procedury. Kromě toho bude samozřejmě obsahovat další informace, pro jejichž elektronické předávání a využívání se rozhodne konkrétní země.
Možnosti a perspektivy zavedení elektronického identifikátoru prověřuje analýza, kterou koncem minulého roku zadala VZP konsorciu vedenému tuzemskou pobočkou Hewlett-Packard. „Analýza přijde na 57 milionů korun a VZP ji financuje ze svých vnitřních zdrojů mimo rámec prostředků určených na veřejné zdravotní pojištění,“ podotýká Jiří Suttner.

Čip.

Unie akcentuje především identifikační význam karty. Ani v těch zemích EU, které už dnes elektronický přenos informací uplatňují, není běžné, aby umožňovala přístup k většímu objemu údajů souvisejících se zdravotním pojištěním. Trend však směřuje k tomu, aby nesla informací co nejvíce. Přístup pojištěnců k jejich účtům lze zajistit dvojím způsobem. První možností jsou terminály umístěné ve veřejně přístupných prostorách, například zdravotnických zařízení, jak tomu bylo v již realizovaném litoměřickém projektu Mácha (EURO 7/2003). Druhá, která se také aktuálně prověřuje, je napojení celého systému na portály pojišťoven. Zde by se pomocí čtečky karet a k ní připojeného počítače mohl pojištěnec v reálném čase informovat na počet provedených vyšetření a podobně. Celý sytém bude muset zabezpečit ochranu osobních údajů a respektovat přání pacienta některé údaje o jeho osobě nezpřístupňovat ani lékařům, ani jiným osobám.
Unie výslovně nestanovuje, jakého typu – čip nebo magnetická páska – by měla karta být. Český projekt pracuje s pokrokovější čipovou podobou. Karta by měla obsahovat tři typy údajů: identifikační data, zdravotnické údaje a aplikaci umožňující elektronický podpis. Zdravotnické údaje výrazně urychlí rozhodování lékařů o nejhodnějším způsobu léčby s ohledem na možné kontraindikace. Vzhledem k předpokládanému umístění čteček v sanitkách a na pohotovostech by se mohlo zjednodušit vyšetřování nových či pro lékaře neznámých pacientů, zejména v akutních případech. Karty by měly nahradit i zrušené očkovací průkazy a zamezit opakovanému nadbytečnému vyšetřování pacientů a nadměrným předpisům léků.

Velkoryse.

Obdobný projekt se nyní uskutečňuje v Rakousku a přijde přibližně na čtyři miliardy korun. Ivo Rýc ze společnosti E-consult, která se na českém projektu podílí, soudí, že celkové náklady na zavedení čipových karet pro deset milionů tuzemských pojištěnců zdravotního pojištění by měly být pod touto hranicí. Stejně se ale budou pohybovat v řádu miliard. Relativní výhodou Česka je, že nezačíná na zelené louce a může se poučit ze zahraničních zkušeností. Široké pojetí elektronické karty jako nositele nejen identifikačních údajů, ale i dalších informací včetně on-line přístupu k výkazům zdravotnické péče by tudíž mělo být samozřejmostí. Analýza zavedení elektronického identifikátoru má být dokončena v polovině letošního roku. Diskuse o ní a hledání optimální varianty zabere další měsíce, takže je jasné, že do státního rozpočtu na rok 2004 se projekt nevejde. Úvahy o zdrojích financování komplikuje současné napětí ve státních financích. Varianta přenést část nákladů na zavedení elektronické karty na pojištěnce by asi nebyla politicky průchodná. Termíny stanovené Evropskou unií jsou přitom dost šibeniční. Oba identifikátory - papírový i elektronický - budou platné do konce roku 2005. Poté už bude nutné užívat pouze elektronickou kartu. Jiří Suttner za nejbližší termín zavedení elektronické karty v Česku označuje právě přelom let 2005 až 2006. To ale předpokládá, aby se už v příštím roce uskutečnila pilotní část projektu.