Co mají společného Sundar Pichai a Kim Čong-un? Jeden je machr přes technologie, druhý přes mazání mechanismů moci. A jeden od druhého se dobře učí.
Během uplynulého týdne dorazily z různých konců světa na podobné téma tři zprávy. Zaprvé, Google se dostal do mírných potíží v Americe, když vyšlo najevo, že chce kamenným obchodům nabízet k prodeji online reklamní prostor - de facto výměnou za data o využití kreditních karet jejich klientů. Koupíte své kolegyni kytku, zaplatíte ji kreditkou, a než dojdete dolů, vaše žena o tom ví, protože jí Google nabídne na vás společný gmail příslušný inzerát. Zároveň, předpokládejme, Google automaticky předá vaši emailovou adresu rozvodovému právníkovi, a tak dále.
Jacísi luddité, nechápajíce možnosti digitálního pokroku, proti novému modelu prodeje reklamy protestovali pod rouškou takových idiocií, jako je právo na soukromí. Není pochyb o tom, jaký dopad bude jejich protest mít: bude jim sděleno, že byznys je byznys, že Google koneckonců vydělal loni na reklamě jenom 79 miliard dolarů a že zkrátka soukromí je věc přežitá, podobně jako oddělené záchody pro kluky a holky, peníze na hotovosti, kouření v parku a bůček kdekoli.
Zároveň přišla zpráva o tom, že softwarový developer Googlu James Damore dostal padáka za to, že napsal desetistránkovou uctivou esej - vždy zdvořilým a většinou tázacím tónem - na téma „je možné, že ne všechny rozdíly mezi muži a ženami jsou důsledkem diskriminace?“. Tím Damore porušil kodex zaměstnance, řekl CEO Googlu Sundar Pichai a bez pardonu ho vyhodil (a zároveň zrušil pravidelnou týdenní debatu se zaměstnanci, protože hrozilo, že se setká s nesouhlasným názorem).
Co pohání Kimovy rakety?
Motory severokorejských raket mohou pocházet z Ukrajiny
A konečně třetí zprávu přinesl The Economist o tom, že Severní Korejci sice stále nejsou tak online jako San Francisco (nebo třeba Uzbekistán nebo ostrov Pitcairn, když jsme u toho), ale Kimův režim jim přece jen povoluje lecjakou elektronickou hračku. Občané KLDR tak mají leccos, počínaje čínskými mediálními přehrávači s přiléhavým generickým názvem „notel“ a konče mobily domácí výroby (či alespoň značek) Pchjong-jang a Ari-rang, jichž je v zemi na tři miliony. Tamní internet pořád není nic moc - The Economist mluví o 28 stránkách čehosi, co je de facto severokorejský intranet - ale i tak je síť mobilů zdrojem informací.
Jen to má háček: ne informací pro lidi o světě venku, nýbrž pro Kima a jeho partu o lidech. „Stát kalkuluje s tím, že zavedením technologií více nadvlády nad lidmi získá, než ztratí.“ A to je výpočet, na němž se oba bezskrupulózní pánové, Pichai i Kim, velmi dobře shodnou. Že jeden prodává inzerci a druhý střílí do příbuzných raketami, je podružné, spojuje je iluze světovlády, jíž dosáhnou kombinací neustálé propagandy a pečlivého sběru informací o svých poddaných.
Přečtěte si další komentáře autora: