Jsou nositeli národní identity. Výrobci užitečných, na pohled krásných věcí však nemají na růžích ustláno. Lidoví řemeslníci se potýkají s obdobnými problémy jako ostatní podnikatelé. Trápí je například levné dovozy z Číny či obchodní politika řetězců.
Lidová řemesla musí čelit stejným problémům jako jakákoliv jiná malovýroba. Dopadá na ně ostrá zahraniční konkurence, nízké ceny asijských výrobců či neschopnost proniknout do sítě maloobchodních řetězců. „Lidé raději kupují levnější věci z Číny, i když tolik nevydrží,“ hodnotí situaci lidových řemeslníků Zdeněk Kubák, výrobce tradičně tkaných látek. Udržuje starodávné tkací techniky, důraz klade především na ruční zpracování. Má i zaměstnance - před několika lety jich bylo 15, nyní zaměstnává jen tři.
ŘEMESLA SE STALA MÓDOU
Lidovým řemeslníkům přináší problémy také nekalá konkurence pokoutních výrobců. „Řemesla se stala módou, vrhla se na to řada lidí,“ upozorňuje Kubák. Tito noví výrobci se oborem plně neživí, dělají jej vedle zaměstnání, nejsou proto na výrobě existenčně závislí, zboží většinou kopírují. Jejich výrobky nedosahují potřebné kvality, což kazí jméno poctivým výrobcům. Proto Kubák oceňuje zavedení titulu Nositel tradice lidových řemesel, který uděluje ministr kultury.
„Na šátky se v Krásných jizbách čekalo ve frontě, museli jste si předcházet prodavačky,“ vzpomíná majitelka Zádruhy Marie Vurcfeldová na dobu, kdy potištěné hedvábné šátky šly na odbyt. Když Vurcfeldová v roce 1994 koupila Zádruhu, která se výrobou šátků zabývala, obsadilo tržiště levné vietnamské a čínské zboží a šátky se rázem prodávaly za pár korun. Otázkou, co je to za šátky, v jaké kvalitě a z čeho jsou vyrobeny, se již nikdo nezabýval. Jen s vypětím všech sil udržela firmu při životě a s ní i sto let starou metodu ručního potisku hedvábných látek.
Přísně odborně vzato nepatří tento potisk do lidové výroby, ale zkušenosti majitelky Zádruhy jsou podobné jako lidových řemeslníků, s nimiž je v kontaktu. Ještě větší konkurence než od asijských výrobců je však nutno očekávat z Polska a Ukrajiny. „Poláci jsou lepší obchodníci,“ srovnává Vurcfeldová šance českých výrobců a zahraniční konkurence. Podle ní dokázali například proniknout do tuzemských reklamních agentur a prodávat jim své výrobky jako dárkové zboží.
TRŽIŠTĚ SE ZMĚNILA
Nedobré zkušenosti mají výrobci v poslední době s prodejem na trzích. „Často je to degradace řemesla, když stojíte se svým zbožím vedle stánků plných kýčů nebo jste obklopeni zbožím asijských obchodníků,“ vyjádřil se letos na setkání Nositelů tradice lidových řemesel jeden z výrobců. Odmítá na takové trhy jezdit. Jen málokde se městský úřad, který předvánoční i další trhy povoluje, zasadí také o to, aby lidoví řemeslníci měli vyhrazenu oddělenou část. Kvalitní řemeslnické trhy jsou podle znalců jen na několika místech v České republice, například v Chanovicích na Klatovsku a ve skanzenech na Veselém Kopci nebo v Rožnově pod Radhoštěm.
„Neuživila bych se tím, je to náročné na pečlivost,“ říká o ručním tkaní Jarmila Oharková z Tišnova, která patří rovněž k Nositelům tradice lidového řemesla. Je v důchodu, a tak se ručnímu tkaní věnuje příležitostně. Dříve pracovala v Ústředí lidové umělecké výroby. Potýká se i s drahým vstupním materiálem, vyrábí z vlny a konopí. Upozorňuje, že zákazníky lidového řemeslníka jsou především poučení zájemci, kteří dokáží ocenit pracnost výroby a vědí, co kupují. Případně jsou to lidé, kteří kupují to, co je odlišné. „Nic jiného než hrnce neumím dělat,“ říká s nadsázkou Antonín Moštěk z Vlčnova. Letos v září tomu bylo 50 let, co se začal učit v oboru. „Celý život dělám keramiku, je to i můj koníček,“ dodává šestašedesátiletý lidový hrnčíř o svém řemesle. Připomíná, že nyní dochází v hrnčířské výrobě k výrazné změně sortimentu. Majoliku vyrábí málo, spíše se zaměřuje na výrobky pro denní potřebu. „Lidé kupují především užitkové věci, co lze například použít v myčce. Hodně vyrábím pro restaurace,“ dodává ke změnám v sortimentu.
MUZEA O CENĚ NESMLOUVAJÍ
Ještě jedno hledisko výrazně odlišuje lidové výrobce od ostatních řemesel. O jejich produkci mají zájem muzea, která skupují výrobky s puncem tradice. Představují často významné odbytiště pro výrobu lidových řemeslníků. Výhodou je, že muzea při svých nákupech zpravidla nesmlouvají o ceně. Pro výrobce, kteří jsou nositeli těch nejlepších tradic lidové kultury, se ale zpravidla nejedná o běžný obchod. Přistupují k němu jinak. „Až já nebudu, tak moje výrobky budou, v muzeu se zachovají, a to mě těší u srdce,“ dodává i za ostatní lidové řemeslníky Antonín Moštěk.
