LÍNÁ A KONZERVATIVNÍ

Evropa má problém. Neobjevil se sice až v posledních letech, ale v tlaku postupující globalizace je stále zřetelnější. Obyvatelstvo většiny zemí starého kontinentu si totiž v průběhu desetiletí od skončení druhé světové války zvyklo na určitý sociální standard a jeho nároky stále stoupají. Dnes již ke „staré dobré evropské pracovní kultuře neodmyslitelně patří takové věci jako osmihodinová pracovní doba, většinou jen jednosměnný provoz (jinak jen za masité příplatky), několikatýdenní dovolená, silné odborové centrály a především taková infrastruktura, která každému umožňuje dojíždět do určité vzdálenosti za prací z místa svého bydliště. Chvályhodné zaopatření. Sociální blahobyt á la Evropa má však své stinné stránky.

Má-li být jakékoliv zboží či služby prodejné, musí přesvědčit kromě kvality také cenou. Podstatnou část při tvorbě ceny tvoří náklady, přičemž v Evropě hraje stále důležitější roli položka nákladů na pracovní sílu. Tato veličina dokáže být tak mocná, že čas od času přinutí i renomovanou a zajetou firmu, aby zvedla kotvy a přesunula svou činnost do země, kde jí náklady umožní produkovat zboží či služby za konkurenceschopné ceny. Vyprávět by mohlo například Švédsko či Německo. S postupující evropskou integrací a rostoucími nároky většiny obyvatel starého kontinentu na sociální zajištění však tato nemoc z blahobytu postihne i další země. Tlak konkurence ze strany Spojených států, kde jsou lidé běžně zvyklí stěhovat se za prací přes celý kontinent, či ze strany některých asijských zemí, kde dobře odvedená a mnohdy vysoce kvalifikovaná práce ještě není propustkou do světa konzumní společnosti, nemůže být tedy ve jménu tržní ekonomiky podnětem pro rozvoj volného obchodu. Naopak ze strany Evropy musí nutně vést k většímu růstu obchodních bariér, které „země blahobytu ochrání od konkurence levnějšího a mnohdy i kvalitnějšího zboží. To vše jen za předpokladu, že „tvůrce pracovních míst někdo donutí či bude pozitivně stimulovat, aby zde vůbec zůstali. V případě, že nezůstanou a přesunou své aktivity do atraktivnějších a levnějších regionů, bude západní Evropa v několika příštích desetiletích tonout v obrovských výdajích na nezaměstnanost. V případě, že zůstanou, pak to bude opět jedině za podmínky, že stát je bude stimulovat prostřednictvím daňových úlev či netržních ochranných opatření. Která z variant je lepší?