Věru, nebylo co závidět Radě České televize. Podle neměřitelných parametrů nejdříve přinutila v tendru vybraného generálního ředitele ČT Jakuba Puchalského vzdát se funkce. A poté podle stejně pofidérních měřítek zvolila šéfem této instituce Dušana Chmelíčka, už teď přezdívaného zimní král.
Jaké argumenty ji k tomuto jednání vedly? Tím nejdůležitějším, který bylo také slyšet nejvíce, byl argument Ivana Langra a spol., že polední debata, ve které v listopadu vystoupil Václav Havel, nebyla vyvážená a jak to, že prezident dostal takový prostor, když politici z ODS nebyli do studia přizváni vůbec. Záměrně zdůrazňuji argument nejdůležitější, protože o těch ostatních věděla rada už dlouho. Málokdo si mohl nepovšimnout, že Puchalský neumí komunikovat s podřízenými (S kterými? S těmi, co korumpují ČT? Nebo s těmi, co si v ní vyseděli teplé místečko a nechtějí se o ně nechat připravit?), že neprovedl dostatečné strukturální změny, že nemá vypracovaný dramaturgický plán. To jsou možná argumenty pravdivé, ale jsou to opravdu ty, podle kterých se v této době posuzuje úspěšnost generálního ředitele České televize?
Není mi známo, podle čeho se měří úspěšnost generálního ředitele této veřejnoprávní instituce, na kterou všichni přispíváme. Nejsou mi známa kritéria, kterými se řídí výběrové řízení na uvedenou funkci. Zůstává jen podezření, že je obsazována pod vlivem a tlakem nejsilnějších politických stran. Ale co s ním? Vždyť jsou to právě politické strany, kdo deleguje budoucí členy Rady České televize.
Jedno je jisté. Generální ředitel veřejnoprávního média by měl mít jasnou vizi o roli, kterou má tato instituce ve společnosti hrát. Televize, jež má být věrohodná, nezávislá a která se má stát standardem, k němuž by se ostatní sdělovací prostředky měly neustále snažit přiblížit. Generální ředitel může takovou vizi mít. Ale řekněme si upřímně: vize nestačí. Nestačila by ani ve vyspělých demokraciích, jakými jsou například britská či francouzská. O to méně to stačí v politickém systému, kde je demokracie zaručovaná opoziční smlouvou dvou nejsilnějších politických subjektů, které se dohodly, že budou dvojjediné. V takovém politickém uspořádání musí být generální ředitel veřejnoprávního média silnou osobností, disponující dostatečným respektem na to, aby s ním denně necloumaly větry stranických sekretariátů.
Ať mi to prominou, ale mezi třemi kandidáty na ředitelský post jsem osobnost tohoto typu neviděl. Ani jeden z nich není podle mého názoru individualitou za níž by stály výsledky, jež přetrvají období, které stráví ve svěřené funkci. Neviděl jsem mezi těmito nesporně ambiciózními mladíky člověka, který bude mít sílu vzepřít se jiným ambiciózním mladíkům, reprezentujícím smluvně-opozičně-koaliční záruky demokracie.
Proto mě přepadá úzkost při pomyšlení, že tím metrem může být ochota zalíbit se těm, co mne mohou odvolat. Takové parametry však vyústí v jediné: výběr loajálního sluhy, u něhož je záruka, že dá přednost své kariéře před pevnou a jasnou vizí. A schopnosti takového generálního ředitele můžeme pak měřit třeba i v litrech.
Televize přitom změnu potřebuje. To, co Ivo Mathé zakonzervoval a překryl zdáním klidu, protože naslouchal produkční lobby, je třeba zbořit. Česká televize je v tuto chvíli neefektivním, předimenzovaným molochem, plným černých děr, v nichž každým rokem mizí desítky milionů korun. Jakub Puchalský to možná změnit chtěl. Nepovedlo se. Je otázkou, zda se to podaří Dušanu Chmelíčkovi. Musel by se dokázat obklopit schopnými spolupracovníky, které by uchránil před tlakem politiků. Musel by se také postarat o zásadní změnu ve zpravodajství, které rozhodně nesplňuje západoevropský standard. Otupil by tím mimo jiné ostří profesionální kritiky a jistě by získal i nové spojence. Pokud chce Chmelíček uspět, musí být tvrdým manažerem. Zvláště v situaci, kdy jeho prvním úkolem je sestavit rozpočet.
