Dilma Rousseffová se stává prezidentkou v době, kdy stát míří do světové extraligy
Posledním zázrakem, který předvedl někdejší kovodělník jménem Lula, bylo přenesení vlastní obrovské popularity na ženu jménem Dilma Rousseffová. Je to skoro neuvěřitelné: ještě loni se prala s rakovinou lymfatických uzlin, teď stane v čele země, která brzy bude pátou nejsilnější ekonomikou světa a už nyní je regionální supervelmocí. Je to opravdu skoro neuvěřitelné: ještě nedávno Rousseffovou téměř nikdo neznal. Před dvěma roky řeklo jen osm procent Brazilců, že by jí dali hlas. Loni to bylo čtrnáct procent – také nic moc. Teď si odnáší trofej. Těch neuvěřitelných věcí je víc. Vypadá to, jako by Brazílie byla spíše než zemí samby, bikin a fotbalu nějakou vzorovou říší z pohádek tisíce a jedné noci sovětských dětí z 50. let. Po prvním dělnickém prezidentovi nastupuje někdejší členka marxistické gerily, která si za revoluční činnost odseděla tři roky natvrdo.
Matka všech Brazilců
Jako dívka nabrala tahle středostavovská dcera brazilské učitelky a bulharského emigranta, který byl právníkem a podnikatelem, zvláštní zatáčku. Když v devatenácti studovala ekonomii, vstoupila do militantní politické skupiny, kde vedla kurzy marxismu. Ve vězení ji ošklivě mučili. Ale to už je minulost. Teď se jí říká Matka národa a ona sama prohlašuje, že věří na kapitalismus. Nikdo si nemyslí, že by snad oprášila Marxe a uhnula od tržní ekonomiky, která nasadila Brazílii křídla a umožnila jí v posledním desetiletí rychlý růst. Teď je Dilmě Rousseffové ostatně dvaašedesát, tehdy jí nebylo ani dvacet. Řídit bude umět. Je bystrá, má strategickou, logickou mysl. Kdysi vedla správní radu brazilského ropného obra Petrobras a byla odpovědná za legislativu umožňující využití brazilských ropných polí ležících v Atlantiku. Možná však bude v pokušení zasahovat jménem státu do ekonomiky. Už dříve ukázala, že upřednostňuje model silného státu ve strategických oblastech, jako je bankovnictví, energetika a ropný průmysl. Hlavní možná slabina Rousseffové spočívá v něčem jiném. Vždy byla jen kariérní byrokratkou, nikdy neusilovala o žádný politický post. Teprve se uvidí, zda udrží i volant Brazílie, která připomíná sportovní vůz se stále silnějším motorem. Faktem však je, že tahle matka všech Brazilců má pádnou ruku a tah na branku jako kdysi Ronaldo. Je rozhodná a pragmatická, má ráda americký styl. Stanoví cíl a cestu, pak už chce slyšet jen to, že je hotovo. Ne nadarmo jí říkají Železná lady. Několik let byla ministryní v Lulově první vládě, pak se stala šéfkou jeho kanceláře, což bylo víc. Neměla problém dát kartáč ministrům i v přítomnosti svědků. Od té doby už ale udělala pár pokusů zjemnit svůj image – změnila účes, místo brýlí nasadila čočky a také podstoupila plastiku, což ovšem zase tolik nevypovídá, protože v Brazílii je to jako nechat si zkontrolovat zuby. Teď podstatnější věci: Její hlavní slib lze však shrnout do krátké věty: Budu jako Lula.
Nástupkyně jezdce na vlně
Za Luize Inácia Luly da Silvy, jak zní plné jméno odcházejícího prezidenta, udělala Brazílie jaguáří skok. Země je bohatá a dynamická. Před deseti lety obyčejní lidé neměli mobily ani pevné linky, auta nebo motorky. Dneska je mají i obyvatelé favel. Především už ale Brazílie není proslulá jen fotbalem a dívkami. Teď se přidal ekonomický vzestup. Lulův odkaz uznávají jeho obdivovatelé i kritici. Ještě před dvaceti lety země trčela v lase dluhů, inflace přeskakovala laťku dvou tisíc procent. Teď patří mezi skupinu BRIC, čtyři těžké páry světové ekonomiky blízké budoucnosti. Počet chudých se snížil na polovinu, rozšířila se střední vrstva. Ekonomika je stabilní a roste stejně jako mezinárodní role Brazílie. Brazilci vedli misi Organizace spojených národů na Haiti, budou pořádat olympiádu i mistrovství světa v kopané. (Ne vždy se však ve světě orientují, nedávno šli například téměř na ruku Íránu.) Celkově to vypadá jako zlaté časy, za něž Lula vstoupí do dějin. Ironií je, že není tak úplně jejich strůjcem. Měl dobrý vítr v zádech a moudře přihlížel. Brazílie těžila ze vzestupu Číny, která od ní v obrovském množství nakupovala železnou rudu, sóju a ropu, jejíž nová a nová ložiska Brazilci pořád nacházejí. Základy pro reformy navíc položil předchozí prezident Fernando Henrique Cardoso, který dnes hořce říká: „Já jsem vytvořil reformy, Lula se jen svezl na vlně.“
Hlídačka autopilota
Vypadá to, že Brazílie i Dilma Rousseffová zažívají zlaté časy. Má to ale pár háčků. Brazilský úspěch je pořád založen na vývozu surovin. Není v něm žádná přidaná hodnota, a to je špatně. Dávky, které stát rozdal nemajetným, sice příjemce vytáhly z pásma chudoby a vytvořily z nich miliony nových konzumentů, ale současně také miliony závislých na státu. Možná by bylo lepší nastrkat také něco do infrastruktury, která je teď pro další růst úzkým hrdlem. A pak je tady ještě jedna věc. Prezidentkou bude Rousseffová, ale exprezident Lula bude jako stín v povzdálí. „Lula nebude nikdy daleko. Vím, že až zaťukám na jeho dveře, najdu je vždy otevřené,“ řekla dojatě – a oddaně – Rousseffová. Prozatím ji kdekdo vidí jako prezidentku, kterou stvořil Lula. Je něco jako Líza Doolittlová a on je profesorem Higginsem. Jenže tak rázná žena možná bude chtít brzy vyjít z jeho stínu. Pokud ano, uvidíme, co to udělá. Zatím Rousseffová dává najevo, že po Lulově odchodu poletí Brazílie na autopilota. Není podle ní třeba měnit to, co funguje. Zřejmě tedy nebude chtít prosekat a vyplít daňovou džungli a zavést fiskální a zaměstnanecké reformy, aby snížila „brazilskou přirážku“. Tak se říká příliš vysokým nákladům na pracovní sílu, jež jsou koulí na noze rozvoje země. Cena letu na autopilota je zřejmá: růst bude sice velmi hezký, ale už ne nádherný.
Levá míza
Dilma Rousseffová kromě toho ukázala, že na rozdíl od Evropy vyhrává volby v Latinské Americe pořád levice. Nedávno Hugo Chávez, teď ona. Předtím ekvádorský prezident Rafael Correa ustál pokus o puč. V Uruguayi letos získal druhý prezidentský termín bývalý levicový gerilový bojovník José Mujica, v Bolívii vládne socialista Evo Morales, v Argentině někdejší levicová aktivistka Cristina Fernandezová… Z neinformované české dálky to často vypadá, jako by kontinent přepadla nějaká cheguevarovská druhá míza. Ale ve skutečnosti jsou tam dvě levice. Jedna má hlavu otevřenou a je moderní, druhá je populistická a nevypočitatelná. Strkat do jednoho pytle Brazílii a Venezuelu je podobný nesmysl jako přidat k nim třeba Blaira, protože byl labourista. Jihoameričtí vůdci nicméně mají přece jen něco společného. K moci je vynesla vlna jakéhosi lidového vzedmutí, které požadovalo národní kontrolu nad zisky z přírodních zdrojů. Stalo se. Mnozí lidé se mají lépe, možná na úkor budoucnosti, ale to je teď vedlejší. Podstatné je, že těch, kteří se stále cítí ošizeni, je pořád dost. A tak jsou levicové vlády paradoxně kritizovány zleva. To asi opravdu nečekaly ani ve snu.
