Členství v Evropské unii umožní firmám další růst
Vstup Polska, Česka, Maďarska a Slovenska do Evropské unie bude jedním z hnacích motorů dalšího růstu stavebnictví v těchto zemích. Růst je spojen zejména s možností využití financování z příslušných fondů unie v oblasti infrastruktury a ekologie. Důležitou roli však v každém případě bude hrát připravenost individuálních projektů a schopnost příslušných úředníků projekty předložit Bruselu. Konstatuje to studie poradenské společnosti Roland Berger Strategy Consultants, která se věnuje předpokládanému vývoji stavebnictví nových členských zemích z regionu střední a východní Evropy.
Oživení a růst.
Typickým příkladem očekávaného růstu je Polsko. Polský stavební trh je z nových členů z regionu střední a východní Evropy jednoznačně největší. Na druhou stranu je však také svým způsobem nejkomplikovanější. To souvisí zejména s velkou konkurencí na trhu a celkovou recesí polského stavebnictví, jejímž důsledkem je sražení cenové úrovně stavebních prací na minimum. Firmy jsou tak vystaveny silnému konkurenčnímu tlaku při minimální ziskovosti. Řada firem je v posledních letech na polském trhu ztrátová a potýká se s finančními problémy. Právě od vstupu do unie si Polsko slibuje oživení a nastartování růstu. Na to ostatně čekají i zahraniční hráči, kteří jsou na trhu (převážně prostřednictvím svých akvizic) již několik let přítomni. Někteří své pozice již opustili, nicméně řada ostatních setrvává a čeká na bod zvratu. Největší růst se očekává v oblasti infrastruktury, kde se Polsko spoléhá právě na finance z evropských fondů. Obdobná očekávání jsou společným jmenovatelem i pro ostatní nováčky ze středoevropského regionu – v Česku a na Slovensku jde zejména o rozšíření dálniční sítě či dokončení železničních koridorů, v Maďarsku především o investice do ekologie a infrastruktury (čištění a zpracování odpadních vod, renovace spaloven odpadu, program na výstavbu dálnic, rekonstrukce a modernizace železniční sítě…).
Konkurence.
Mezi klíčové faktory úspěchu ve stavebnictví lze všeobecně zařadit dobré vztahy a kontakty na investory, kompetence, adekvátní reference či velikost a finanční stabilitu stavební společnosti. A právě správné kontakty (chcete-li dobré lobby) budou muset velké stavební společnosti stále více orientovat i směrem k Bruselu. Kromě současných lokálních autorit to budou právě zástupci Bruselu, kteří budou rozhodovat o velkých veřejných stavebních zakázkách. Do velkých tendrů jistě půjdou i nadnárodní koncerny z původní evropské patnáctky, které mají v oblasti vazeb na Brusel před novými členskými státy určitý náskok. Pro zahraniční společnosti může být účast na velkých projektech vypisovaných unií možností vstupu na trhy nových členů. Pouze velké a silné stavební společnosti uspějí v soutěžích o tyto projekty.
Právě o problematice konkurence ze strany západoevropských firem se často diskutuje. Je však třeba mít na paměti, že stavebnictví je do značné míry regionální záležitostí. Navíc většina klíčových hráčů ve středoevropském regionu je již v rukách významných zahraničních stavebních společností, které na trh vstoupily dávno před zatím posledním rozšířením Evropské unie. Přesun pracovníků mezi jednotlivými stavebními projekty je velice nákladnou záležitostí, a proto nelze očekávat dramatický přesun kapacit. Jiná situace je však například u speciálních technologií. Drahé stavební stroje západních společností (například technologie pro rekonstrukci železnic) mohou - v okamžiku svého plného odepsání a nevyužití na domácím trhu - představovat pro region střední a východní Evropy značné riziko. Nicméně dramatické zvýšení konkurenčního tlaku ze strany západoevropských společností se neočekává. Rovněž tak případná expanze domácích stavebních firem směrem do unie bude spíše postupná.
Public Private Partnership.
Za zmínku stojí i nutnost přijmout příslušné evropské normy ve stavebnictví v nových členských státech. Nicméně velké stavební společnosti se zahraniční účastí by na tyto změny měly být již relativně dobře připraveny. Potenciální problémy se tak spíše dotknou středních a menších stavebních firem.
Velice aktuálním tématem posledních let jsou pro středoevropský region projekty PPP (Public Private Partnership), tedy projekty partnerství veřejného a soukromého sektoru. Principem je vybudování veřejné investice ze strany soukromého sektoru, kdy veřejný sektor jako zákazník následně splácí za tuto investici pravidelné prostředky. PPP projekty ve své podstatě vznikly z nedostatku financí veřejného sektoru. Mezi první evropské projekty tohoto typu lze zařadit například tunel pod Lamanšským průlivem, spojující kontinentální Evropu s Velkou Británií. V Česku je pravděpodobně nejznámějším (ovšem neuskutečněným) PPP projektem stavba dálnice D47 s pomocí konsorcia H&C. Projekty PPP jsou v nových členských státech unie jistě slibným způsobem financování velkých projektů, nicméně je třeba doladit i legislativní rámec a podmínky takového financování. Stavební společnost, která bude mít na kontě několik úspěšných projektů na bázi PPP, bude mít v regionu střední a východní Evropy jistě značnou výhodu.
Expanze na Východ.
Nepodstatný není ani trend další expanze na Východ. Je zcela logické, že po vstupu do regionu střední Evropy a postupné aklimatizaci na jeho trzích se nadnárodní stavební koncerny poohlížejí po další expanzi směrem na Východ. V tomto případě není však situace pro Česko negativní, jde o snahu ovládnout další perspektivní trhy. Velcí hráči si zřetelně uvědomují, že boom stavební výroby, který zažívá (a díky fondům Evropské unie v následujících letech bude zažívat) celý středoevropský trh, se postupem času přesune dále na Východ. Podobná situace jako na našem trhu může nastat za několik let například v Rumunsku, či Bulharsku. Rumunský stavební trh je označován za velice perspektivní, nicméně silně závislý na množství finančních prostředků. Klíčovým faktorem úspěchu tak může být právě schopnost zajistit financování velkých projektů, a to buď prostřednictvím PPP, nebo preferenčními úvěrovými podmínkami.