Největším nebezpečím zřejmě bude evropeizovaný džihád
Takřka každý teroristický útok přináší nejméně dvě věci: náhodnou smrt a odhodlaná slova politiků: Teď už terorismus porazíme! Potíž ovšem spočívá v tom, že „teroristé“ nepředstavují žádnou jednotnou armádu. Nemají společné motivy, cíle ani vedení. Odhalení sítě, jež provedla útoky v Egyptě, nemusí nijak pomoci policii londýnské a zneškodnění několika čečenských bojovníků nezmenší obavy Turků. Zkrátka: „terorismus“ není jeden.
Rozdílná povaha nábožensky motivovaných skupin, jež operují v mnoha částech světa, je pochopitelně jednou z hlavních překážek „jednoduché“ obrany proti terorismu. Mezi „jednoduchá řešení“, s nimiž terorismus nezmizel, patřily například války v Afghánistánu a Iráku a patří mezi ně také různé vízové a imigrační restrikce. Když vyšlo najevo, že londýnský masakr nevykonali zahraniční fanatici, ale britští občané, Evropa byla překvapena. Kdo překvapen nebyl, byly americké tajné služby, které upozorňují na podceňování britského muslimského světa již dlouho. Není tedy divu, že kdo po 7. červenci 2005 ztratil vůči Britům sentiment jako první, byla bezpochyby americká média.
Nebezpečí zevnitř.
Londonistán. Tak američtí komentátoři – povzbuzení rozhovory s bezpečnostními experty - nazývají po útocích v londýnské veřejné dopravě hlavní město Velké Británie. „Londýn je nejdžihádističtější hnízdo v západní Evropě,“ tvrdí například bývalý zaměstnanec Bílého domu Roger Cressy a Peter Bergen z New America Foundation - autor knihy „Svatá válka“ - jej doplňuje: „Britští muslimové představují pro Spojené státy jednu z nejvážnějších teroristických hrozeb.“
Spojené státy tedy mají jasno. Jestliže britští muslimové představují hrozbu, pak je hrozbou i udržování bezvízového styku nejen s Británií, ale s Evropskou unií vůbec. Jenže tak daleko zatím věci nedošly. Prozatímním kompromisem ze strany Američanů je požadavek na urychlené zavedení biometrických pasů, které by obsahovaly nejen otisky prstů, ale také například obraz duhovky či digitální „mapu“ obličeje.
Jak ale naloží s „Londonistánem“ Evropané, a především samotný Londýn? Ačkoli se britská vláda snaží oné nálepky zbavit a navenek ji odmítá, zjištění britských médií dávají Američanům spíše za pravdu. Times on Sunday otiskly již loni článek založený na získaném vládním dokumentu, z nějž vyplývá, že velkorysá imigrační politika sedmdesátých a osmdesátých let, kdy do Británie přišly tisíce lidí z Pákistánu a severní Afriky, přinesla řadu problémů. Například: nezaměstnanost mezi dětmi těchto příchozích muslimů (kterým je většinou mezi šestnácti a čtyřiadvaceti) dosahuje až 25 procent. Co je ale ještě důležitější, dle tajných vládních odhadů se k činnosti organizace al-Káida, respektive k podpoře dalších extrémních skupin, hlásí deset až patnáct tisíc britských muslimů.
Zdá se být tedy nepochybné, že se státy Evropské unie budou muset v příštích letech vyrovnávat - spíše než s ilegálními příchozími zvenčí - s „evropeizovanou formou džihádu“. Studie amerického Nixonova centra říká, že celá čtvrtina sledovaných evropských i amerických bojovníků za džihád je občany některého ze států Evropské unie. Tato skutečnost činí věci složitějšími především z hlediska lidských práv a svobod. Je možné více kontrolovat jednu skupinu obyvatel? Nepřinese to do otevřených společností nenávist, rasismus, nesnášenlivost? Třeba Británie, pyšná na svou multikulturní politiku, několik let váhala, zda a jak zakročit proti některým muslimským duchovním, kteří v ostrovních mešitách nepokrytě hlásali nenávist vůči Západu. Příklad Francie zase ukazuje, že si vlády dávají velký pozor na to, aby si různé imigrantské skupiny nerozhněvaly kvůli volebním hlasům.
Seznam akční, ale...
Co tedy evropské státy podnikají? Pomineme-li rutinní provoz tajných služeb, zkoumají, kam až mohou zajít. Těsně před „londýnským čtvrtkem“, v úterý 5. července, se ve francouzském Evianu konala neformální schůzka pěti hlavních evropských mocností. Lídři Francie, Británie, Itálie, Španělska a Německa se na ní dohodli, že nejenže určí mnohem přísnější kvóty na počet udělených víz, ale že sestaví seznam kritických afrických a asijských zemí a prosadí i povinné snímání otisků prstů pro všechny žadatele. Tento postup, jenž má usnadnit snazší identifikaci cizinců, kteří své vízum v některé ze zemí unie „přetáhli“, zatím dodržují pouze Francie, Velká Británie a Německo.
Potíž je ovšem v tom, že skupina, které se říká G-5, nemá v unii žádné pravomoci. A navíc, některé nové členské země mají za to, že tyto návrhy jsou namířeny také proti jejich obyvatelům. Přesto širší shodu, dost možná povzbuzenou (bohužel) londýnskými oběťmi, bylo možné pozorovat již na schůzce ministrů vnitra Evropské unie, která se konala 13. července. Ministři se jednomyslně dohodli, že nejpozději do konce letošního roku zavedou řadu „protiteroristických opatření“. Všechny evropské firmy budou muset uschovat nahrávky služebních telefonátů, textových zpráv a e-mailů na zatím neurčenou dobu. Kvalita a obsah občanských průkazů (neboli ID karet) se má závazně sjednotit. Systém víz má být přehodnocen. Důkazy, získané v jedné zemi, mají být uznávány soudy i v zemích ostatních. Má se zjednodušit zmrazení majetků podezřelých osob. Policii má být v určitých případech umožněno při svém pátrání „překročit státní hranice“. A konečně, má vzniknout společná strategie na potlačení „islámské radikalizace“.
Tento seznam sice vyhlíží akčně a snad i velkolepě, ale přesto má celou řadu odpůrců. Rozličné nevládní organizace jednak tvrdí, že jeho naplnění by znamenalo postupné omezování lidských práv (britský ministr vnitra Charles Clarke v Evropském parlamentu odpověděl, že mezi základní občanská práva Evropanů patří „jet ráno veřejnou dopravou, aniž by vás někdo vyhodil do vzduchu“). Obavy těchto skupin se týkají především možností zneužívání osobních údajů, telekomunikací a podobně. A pak jsou kritici, kterým vadí spíše „bezzubost zveřejněných předsevzetí“. Tato skupina tvrdí, že většina opatření přichází pozdě, neboť jsou zaměřena na „ohrožení zvenčí“, na jakousi novou vlnu radikálních imigrantů. Jestliže jsou ale pravdivé studie, které tvrdí, že bezpečnostní riziko představují radikálové v zemích unie již usazení, budou muset časem přijít i opatření další.
Neposlušné univerzity.
Tato opatření se již rodí v Británii. Navzdory tomu, že kabinet Tonyho Blaira nechce navenek připustit „Londonistán“, a tedy, že koncept multikulturní společnosti na ostrovech selhává, jeho vláda se již dlouho snaží prosadit takzvané „antiteroristické zákony“, jež by bezpečnostnímu aparátu státu pomohly právě v boji s „vnitřním nepřítelem“. Tento balíček, obsahující například definice nových trestných činů, jako příprava teroristického aktu, trénování osob za účelem teroristického aktu, či dokonce „nepřímé popouzení k teroristickému aktu“, dlouho neměl šanci v Dolní sněmovně projít, neboť sama vládní strana byla v názoru na něj rozštěpena. Po londýnských útocích se ale zdá, že závazek ministr vnitra prosadit zákony nejpozději do konce roku, je reálný. Antiteroristické zákony, zavádějící kromě nových definicí třeba i možnost uznávat nahrávky telefonních rozhovorů před soudem, nyní podporuje už i opozice.
Současná společenská situace může ovšem ovlivnit i britské univerzity. V souvislosti s pátráním po osobách, které se podílely na výbuších v londýnském metru a autobusu si britské tajné služby a policie veřejně kladly otázku, kdo vlastně výbušninu vyrobil. Kdo je vystudovaným chemikem, schopným, bomby sestavit? Deník Guardian při této příležitosti zjistil, že již čtyři roky existuje „program“, v jehož rámci mají univerzity hlásit státnímu aparátu jména studentů, pocházejících z deseti vybraných zemí (jsou mezi nimi Pákistán, Sýrie, Indie nebo Egypt), kteří se hlásí na studijní obory, související s výrobou zbraní hromadného ničení. Ačkoli se ukázalo, že za poslední čtyři roky bylo na základě tohoto programu odmítnuto „jen“ 200 zahraničních studentů či vědců ze dvou tisíc „podezřelých“, některé univerzity se na něm odmítají podílet. I když schéma bude muset zůstat kvůli nezávislosti akademických institucí i nadále dobrovolné, dá se nyní ze strany vlády čekat mnohem větší tlak.
Prý to není drahé.
Jestliže se nedá v dohledné době očekávat, že by se například celá Evropská unie shodla na podobných antiteroristických zákonech, jaké zřejmě přijme Británie, spolupráce bezpečnostních složek jednotlivých zemí se nepochybně prohloubí. Kromě víz, pasových kontrol a několika dalších, které zde již byly jmenovány, půjde o mapování finančních toků teroristických buněk. Pokud bychom se měli držet teorií, právě finanční operace představují nejsnazší způsob odhalení teroristů ještě před útokem. Na druhé straně: čím lokálněji nyní jednotlivé skupiny působí, tím je jejich odhalení na základě podezřelých finančních transakcí těžší.
Možná to mnohé překvapí, ale všechny dosavadní studie uvádějí, terorismus není zase až tak drahý. Americké tajné služby tvrdí, že příprava 11. září nestála více než 500 tisíc liber a největší přesun peněz, který se před útokem odehrál, čítal pouhých 30 tisíc liber. Takže: kolik mohla stát příprava útoků v Londýně? Odhady zatím nejsou k dispozici, ale prý se zdá, že atentátníci nepotřebovali zahraniční pomoc. Lokální nenápadnost i v otázkách financí hrála s nimi, čímž se znovu vracíme na začátek. Terorismus není jeden. Neplatí na něj ani jedna velká válka, ani případný nahodilý bojkot egyptských pláží. Koneckonců, vzpomeňme na mimikry jednoho z londýnských sebevražedných bomberů. Několik let byl uznávaným učitelem.
Bez evidence Skutečnost, že například i Velká Británie podceňovala různé potenciální bezpečnostní slabiny, dobře dokumentuje fakt, že úspora 3,5 milionu liber stála v roce 1998 labouristickému kabinetu za to, že dnes neexistuje žádná evidence příchozích, ať už turistů nebo imigrantů. Vláda totiž zrušila počítačový systém, jenž shromažďoval informace o cizincích, kteří vstupují a vystupují ze země. Ačkoli pro občany řady zemí stále platí povinnost vyplnit na hranicích papírové „imigrační“ kartičky, ty jsou britskými úředníky využívány pouze ke statistickým účelům; po sečtení jsou okamžitě skartovány.