Měnová unie V Lotyšsku se od Nového roku platí eurem. Země se stala 18. členem eurozóny. To, co třeba z britského pohledu působí až nepochopitelně, mimo jiné s poukazem na otřesy způsobené vleklou dluhovou krizí, dává pro dvoumilionovou pobaltskou zemi smysl.
Pro Lotyšsko dávno neplatilo to, co pro většinu menších zemí – jimž soustavně rostou náklady na provoz vlastní měny a výnosy klesají, autonomie je vykoupena zranitelností vůči spekulantům a manévrovací prostor je úzký.
Lotyšský lat byl léta ukotven na euru. Riga tudíž de facto už před Novým rokem byla členem eurozóny, byť neformálně. K oficiální výměně ji přimělo až splasknutí realitní a finanční bubliny v roce 2008 a vynucené drsné škrty v rozpočtových výdajích na veřejnou správu. Výsledek v podobě stabilních makroekonomických vztahů byl nad očekávání dobrý, i proto mohla do eurozóny nyní vstoupit.
Lotyšský krok má také politický rozměr.
Lotyši vstoupili do klubu, v němž se přijímají zásadní rozhodnutí. Pro pobaltskou republiku, která zmizela z mapy po tajné dohodě mezi Ruskem a nacistickým Německem v roce 1939, aby ji následně spolkl Sovětský svaz, po jehož rozpadu si konečně užila nezávislosti, končí jedna historická etapa. „Naše mise je splněna,“ tvrdí ministr financí Andris Vilks v odkazu na postupné pronikání Lotyšů do západních struktur včetně NATO.
Obyvatelé země, která představuje tři desetiny procenta hospodářského výkonu měnové unie, si úspěchem zcela jistí nejsou.
Loučení s latem považují vesměs za adieu pracně vydobyté státnosti.
