Frontman kapely Tři sestry, ale zároveň textař hitů Karla Gotta, dua Těžkej Pokondr, řady muzikálů a úletu jménem Šmoulové už v Praze není příliš k vidění. Novým středobodem jeho života se staly Krkonoše. A tak jsme se setkali v jedné restauraci ve Vrchlabí. Lou Fanánek Hagen si objednal špageti aglio olio, zapíjel je limonádou bez cukru a hned začal vyprávět. O tom, jak bylo a je bydlení v Praze drahé nebo o letech 2005 až 2010, kdy mu hudba dělala největší radost.
Nejčastěji se ale Fanánek vracel ke svým obavám z přetechnizovaného světa. „V budoucnosti budou lidé jiní, atrofují jim zbytečné svaly, budou převážně sedět, nebudou vydávat žádnou energii,“ filozofuje hudebník, který dělá muziku už od roku 1985 a sdílení čehokoli mu připadá jako „z Neználka ve Slunečním městě“.
Už šest roků bydlíte v horách…
Tak nějak. V roce 2012 jsem se přestěhoval do chalupy v Rokytnici.
Nezačal jste litovat?
Ne. Ale já bych nikde nechtěl být pořád. Když už jsem někde dlouho, je to na mě moc. K pobytu je to tady dobrý, ale potřebuju odjíždět a vracet se.
Chybí vám Praha?
Úplně ne. Nevím, co bych tam dělal. Nebo vím, ale to bych se asi upil. Tu morálku nemám takovou, abych dal tři piva a pak byl sám doma. Nevím, co bych dělal, nemám žádné domácí koníčky. Čas od času psát texty, číst. Být v Praze trvale sám, to si nedovedu představit, protože děti si už zvykly tady a případný přesun by zatím nechtěly. Byt v Praze pro mě tudíž nemá smysl. Ještě mám obytňák, loni jsem s ním začal jezdit, ale má to úskalí, je to obrovské auto a ne všude se dá zaparkovat. Nebo když je někde podmáčená země, tak to auto – má tři tuny – vytáhne jedině traktor. Ale zase tam mám svoji postel a vím, co kde je.
Tak asi každý vám řekne, že pro děti jsou lepší hory než velkoměsto.
Nevím. Až děti budou větší, budou asi mrmlat, že nežijí ve velkém městě. Tam je samozřejmě víc atrakcí, obchodů, dopravní spojení. Na náměstí to máme dva a půl kilometru, vozíme je do školy, v létě to půjde pěšky nebo na kole. Chlapečci teďka mají od Ježíška hoverboardy - soused na něm jezdil do školy a baterka vydržela tam i zpátky. Přitom je to cesta přes hřeben s velkým převýšením.
Co to je hoverboard?
To jsou takový prkýnka s kolečkama a elektromotorky, stojí se na tom. Já to nezvládnu, protože jak mám to jedno pevný chodidlo, jezdí mi to dokola - ovládá se to náklonem chodidla vpřed či vzad. Taky bych si tím usnadnil chůzi po Praze, ale bohužel. Takže po městě jedině skládací elektrické kolo, to dám do kufru jakéhokoliv auta. Ta Praha je ale strašně zacpaná, někdy i na tom kole je obtížné se promotat.
Také proto si vás získal Františkov?
Určitě. Ono i dojíždění z Jevan do Prahy je blbecký, stará cesta od Říčan přes Měcholupy je úplně ucpaná, tam to stojí třeba od šesti ráno do devíti večer. Z Krkonoš je ta cesta do města příjemnější, ale o dost delší. Praha je ideální, když mám práci, ale zůstat tam ve dnech, kdy mám volno, je zvrácené.
Proč jste vůbec opustil Prahu?
Do Jevan jsem odešel už v roce 1999, a to z toho důvodu, že jsme byli v malém bytě. Než kupovat větší byt, bylo jednodušší v Jevanech postavit dům. Měl jsem tam pozemek, a navíc jsem tam vyrůstal. Kdybych měl barák třeba na Barrandově, vůči té Praze bych nebyl tak zaťatý. Praha byla na moje poměry vždycky nehorázně drahá a dneska je to úplně vykloubený.
Kdy jste byl jako hudebník nejspokojenější?
To souvisí s hraním a asi s tím, jak byl člověk mladý a divoký. Bylo to v letech 2005 až 2010, když jsme se tím docela dobře živili a bylo hodně švandy. To jsme opravdu vyváděli hrozně. To jsme se za bílého dne svlíkali na pumpách a dělali strašné skopičiny a bavilo nás to. Každý víkend byl pro nás svátek.
Čím to, že se to sešlo právě tehdy?
Měli jsme servis, techniku, pěkně to hrálo a ještě k tomu byly ty hezký večírky. I teď mě baví, jak to hezky hraje a koncert se dá absolvovat i za střízliva. Tohle ze začátku vůbec nešlo, člověk se až trochu styděl. Všechno to vrzalo, skřípalo, zvuk byl mizerný, pódium blbý, na aparátech byly závady, občas to přestalo hrát. Dodnes provázejí koncerty menší či větší útrapy, ale jak začne hraní, skončí.
Jaké útrapy myslíte?
Třeba cestování, když je ošklivo - škaredý podzim, studené jaro. Když se jede do kulturáku, kde je zima v šatně a horko na pódiu, tak se člověku moc nechce. Ale i v takové konstelaci, jak začneme hrát, tak se všechno naráz kouzlem vylepší. A mají to tak všichni. Kdyby někoho přestalo bavit samotné hraní, tak to bude špatné, to se budeme scházet jako do práce, která člověka nebaví.
Přijde tato etapa?
To nikdo neví. Může se to stát, ani se neotočíš.
Noty za miliardu. Hudebníci se naučili spoléhat víc na sebe
Na hudební scéně jste od roku 1985, kdy na tom byla muzika nejlíp?
Nejsem „hudbista“, mám to rád jako prostředek zábavy, nehledal bych za tím něco velkého, od toho jsou jiní. Já, protože jsem ročník 1966, jsem si úplně užil devadesátky a děti mi to záviděj´. Dokončil jsem vejšku, už jsem nešel do práce a rovnou jsme začali hrát. Jezdili jsme ožralý, každý v hospodě si myslel, že zbohatne, a když ne hned příští rok, tak ten další. Takže nálada mezi lidmi byla mnohem lepší, všichni měli nekonečné možnosti, nikdo v té době nebyl loser. Všichni měli tepláky, fotbalové sestřihy, vypadali jak blbci a chlastali jsme od rána do večera. Rozbíjeli jsme ojeté opely, co jsme si vozili z venku. Čekali jsme, že na Stouny se bude chodit ob rok.
A ta hudba?
Muzika se teprve rozvíjela. Přišli jsme na spoustu špatně pojatých koncertů, zazděných festivalů, nebyla žádná záruka, kam jedeme, a nikdo nevěděl, jak to skončí. V kulturácích, kde byly ještě ty původní paní a kam před námi jezdil Zich a Helenka, to nějak fungovalo - spalo se v místním Grandu, faktura byla od města proplacená dopředu. Ale do toho přišli ti noví pořadatelé, o kterých se informace předávaly v hospodách.
Dneska je to pro kapely díky internetu jednodušší.
Pro mě jsou ty technologie velká rána, rozvoj je překotný. Sdílení něčeho mi přijde jak z Neználka ve Slunečním městě. To už zkoušeli komunisti a opravdu to nefunguje. Když budou lidi sdílet auta, jeden člověk se tam třeba vyblije a odejde, bezdomovci tam budou spát. Sdílení mezi cizími lidmi skončí špatně. V „osvícenější“ části EU už několik pokusů proběhlo s bicykly a malými elektrovozy; vše zkrachovalo.
Ty devadesátky vám, jako textaři, přinesly mimo jiné obrovský úspěch v podobě šmoulů. Jak si těch 315 tisíc prodaných alb vysvětlujete?
Na to nepřišel asi ani Vladimír Kočandrle, velký guru vydavatelských společností, který u toho tenkrát za EMI/Monitor byl. Čekalo se, že to bude dobré, že se prodá třeba dvacet nebo třicet tisíc desek, ale prodalo se jich přes tři sta tisíc. To je úplný nesmysl, nikdo to nechápe, to se nedalo dopředu odhadnout. To bylo šílenství a pak to šlo prudce dolů.
U rýmu jako třeba „prázdnej kout je cíl dětských grup / lezou taky do keřů i do plynových trub“ se člověk dodnes zasměje.
Ano. Ať se zasměju u čehokoliv, je to vždycky znamení, že se mi to podařilo. Tohle se nejvíc stávalo u Pokondrů. Hlavně u cajdáků, když se mi podařilo udělat nějakou komunální satiru nebo něco úplně primitivního. Jako třeba z písničky In The Army Now vznikl song Laminát o tom, jak připravuje člověk loď na sezonu. A pak se zasměju, když si představím ten pracovní postup. Anebo písnička Žeton o tom, jak jsou na poušti, jak najdou automat na kolu, ale nemají žeton. Z milostného duetu Je t’aime je najednou úplně něco jiného, to mě baví.
Toto vás drží pořád?
Furt, ale teď mám takové temnější období. S Rosťou Cermanem, kapelníkem Synů výčepu, jsme dělali před jedenácti lety desku Jevany. Teď máme sedm osm nových písniček, on tam vytahuje zvuky z 80. let, jaké měli třeba Depeche Mode, a mně k tomu napadají existenciální texty, které by na Sestry moc nešly. Nemá to žádné velké ambice, hlavně abychom nějak strávili zimu, protože je strašně dlouhá. Posíláme si to po síti a občas se sejdeme v hospodě, kde o tom rozmlouváme u piva.
Vidíte, v tomhle vám moderní technologie pomáhá.
Ono to má dvě stránky. Ostatně jako vše. Teď jsem udělal text na novou desku, jak se blíží jaro a všechno ožije. A nejen ty krásné věci, ale i štíři, hmyz, rakovinové buňky. Všichni chtějí žít a množit se. Takhle já asi uvažuju.
A ten navoněný svět mainstreamu a muzikálu, kterého jste součástí, vám voní?
Pozor, má to dvě stránky. Muzikály jsou - alespoň ty, na kterých jsem spolupracoval - historické příběhy zaměřené na masového diváka. Tři mušketýři je dílo srozumitelné masám lidí. Většinu muzikálů jsem dělal s Michalem Davidem a líbí se mi, jak tu muziku pojímá, klube se nám z toho dílo, kterému režisér Libor Vaculík dodá jevištní podobu. Mimo mě jde ale obsazení, a to se musí dělat tak, aby to přitáhlo hodně lidí. Já myslím, že přijde doba, kdy tam budou i youtubeři.
S částí hudebního průmyslu, kterou prezentuje Michal David, problém nemáte?
Nemám, protože já jsem se od revolučních dob posunul k tomu, že to pragmaticky beru jako zábavu a zábavní průmysl. A Michal David projevil kontinuální schopnost udržet zájem publika.
Jak nyní vidíte českou hudební scénu?
Jsem mimo scénu. Soustředím se na Tři sestry a to mě baví. Jinak to nesleduju. Mám pocit, že se všude z rádií ozývají mdlý melodie. Něco ze starších časů mě zaujme víc, ale z toho, co nabízejí rádia, si nevyberu.
Ani díky tomu, co poslouchají děti?
Větší zábava než poslouchání hudby je pro ně sledování youtuberů, jak hrají nějakou hru a komentují ji. Já jim to nemám vůbec za zlé, ale nedokážu to pochopit. Před čtyřmi lety jsem si stáhl Minecraft, abych byl blíž synkovi, kterému tehdy bylo deset let, a nedal jsem to. Bylo to pro mě utrpení. Používám samozřejmě mobil a počítač a chci se učit něco nového, ale jen když mi to dává smysl. Naštěstí ještě pořád jsou děti schopné jít ven a půl dne stavět bunkr ze sněhu.
Takže když se podíváte do budoucnosti, nejste optimista?
Je to strašný skok. Můj otec, který byl o 35 let starší než já, měl ve svém vývoji podobné věci a historky jako já. Jezdil na kole, na lyžích, poslouchal muziku na gramofonu. Já jsem byl bez telefonu, od roku 1988 do roku 1990 jsem komunikoval jen z budky a nějak to šlo. Teď se všechno skokově strašně ztechnizovalo. Ovládání mých dětí se odehrává pomocí tabletu, to je zaklínadlo: „Běžte dělat úkoly, nebo nedostanete tablet.“ V budoucnosti budou lidi jiní, atrofují jim zbytečné svaly, budou převážně sedět, nebudou vydávat žádnou energii…
| Lou Fanánek Hagen (52) |
|---|
| • Zpěvák a frontman skupiny Tři sestry se narodil v Praze jako František Moravec. V Modřanech absolvoval gymnázium, poté vystudoval Stavební fakultu ČVUT. |
| • S hudbou začal v roce 1985. První desku Na Kovárně to je nářez vydala kapela v roce 1990, zatím poslední Svobodu ředkvičkám! loni. |
| • Kromě své kapely se živí psaním textu pro jiné umělce (Karel Gott, Lucie Bílá, Ilona Csáková). S Michalem Davidem spolupracoval na několika muzikálech a nesmazatelný otisk zanechal v projektu Šmoulové. |
| • Žije ve Františkove u Rokytnice nad Jizerou, je podruhé ženatý, má šest synů a jednu dceru. |
Přečtěte si také:
