ČNB nemusí s přitvrzením měnové politiky příliš spěchat
Cenu za vytrvalost, s jakou drží nejnižší úrokové sazby v Evropě, by měla nejspíše dostat Česká národní banka. Základní sazba repo na úrovni dvou procent ukazuje, že čeští centrální bankéři opravdu nejsou ochotni slepě následovat trend, který je zřejmý v eurozóně. Tam je už základní sazba na 2,75 procenta a patrně poroste i výše. Plavba proti proudu však není ani v měnové politice zcela obvyklá a český rekord už nebude mít dlouhého trvání. Trhy očekávají, že bankovní rada pohne sazbami o čtvrt procentního bodu vzhůru již na nejbližším zasedání 28. července, kdy bude zároveň projednávat novou čtvrtletní zprávu o inflaci. Důvody pro takový krok existují, ale jsou také faktory, které by mohly ČNB přimět ještě chvíli počkat.
Jestřábí důvody.
Inflace se pohybuje kolem tří procent, v květnu to bylo 3,1, v červnu 2,8 procenta, ale trend je jasně stoupající. Cílem centrální banky je držet růst spotřebitelských cen mezi dvěma a čtyřmi procenty. Nyní je tedy uprostřed pásma. Jenže změna měnové politiky účinkuje na trh se zpožděním, v případě České republiky je to deset až dvanáct měsíců. Předpověď analytiků naznačuje, že by inflace mohla být na horní hranici hájeného pásma. Navíc je evidentní, že v takovém případě Česko přestane plnit maastrichtské inflační kritérium, tedy maximálně jedenapůlprocentní odchylku domácí inflace od inflace ve třech nejlepších zemích eurozóny.
Kromě toho faktor, který umožňoval centrální bance držet inflaci nízko, byl posilující kurz koruny. I v tomto případě Česko lámalo rekordy. Jenže doba těchto rekordů zřejmě již skončila. Další posilování bude spíše velmi mírné. Zahraniční obchod už tolik neexceluje a vysoké ceny surovin srovnávají obchodní bilanci. Kromě toho čeká ekonomiku odliv desítek miliard korun v podobě dividend vyplácených zahraničním akcionářům. Negativní vliv na kurz mohou mít také zprávy z regionu. Obrovské potíže maďarské ekonomiky, opravdu ošklivá vláda na Slovensku a nastupující dynastická správa Polska stojící na podpoře extremistů mohou investory znechutit a česká koruna by se mohla na této vlně také svézt. Zvláště v situaci povolebního patu a vysoké politické nejistoty.
V neposlední řadě musí centrální bankéře děsit zprávy o očekávaném vývoji veřejných financí (viz strana 30). Hrozba návratu ke schodkům kolem pěti procent HDP je v naprostém rozporu se záměrem přijmout euro v roce 2010 a musí vyvolat odpovídající reakci měnové autority.
Holubičí pochybnosti.
Dnes už fakticky jisté odložení společné měny a jiný kurzový vývoj však naopak může být důvodem, proč se zvedáním sazeb ještě chvíli počkat. Konvergence české ekonomiky k eurozóně při současném vysokém tempu růstu vyžaduje i sbližování cenových hladin. To se odehrává buď tak, že rostou domácí ceny, nebo zpevňuje měna. Když bude koruna nyní posilovat o jedno až dvě procenta ročně místo dosavadních šesti, musí se to nevyhnutelně projevit vyšší domácí inflací. Alternativou je jen citelné zpomalení ekonomického růstu. Jestliže ČNB nebude chtít brzdit růst, a k tomu nemá v tomto okamžiku důvod, měla by akceptovat vyšší růst cen. Hospodářský růst je zatím stále poměrně zdravý, spotřeba domácností se zrychluje, ale nadále nijak dramaticky. I poslední zápis ze zasedání bankovní rady říká, že poptávkové inflační tlaky zatím nejsou patrné. Růst cen je tažen především vývojem regulovaných cen a energetických surovin. Ty jsou vůči pohybu úrokových sazeb zcela imunní, a ČNB by proto měla před svým zásahem čekat na signály, že se drahé energie přelévají do dalších cenových okruhů.
A abychom uzavřeli argumentační kolečko, když už vláda svou fiskální politikou odpískala zavedení eura v roce 2010, tak není ani třeba spěchat s plněním inflačního maastrichtského kritéria, které je mimochodem zřejmě právě to nejhloupější.
Půl na půl.
Před sedmi členy bankovní rady ČNB bude příští čtvrtek na obou miskách vah ležet slušná hromádka argumentů. Která převáží, zdaleka není jisté, přestože poslední výroky guvernéra a nakonec i zápis z posledního měnového zasedání se nesou v poměrně jestřábím tónu. Pravděpodobnost přitvrzení měnové politiky není o moc vyšší než padesátiprocentní.
