Čtveřice největších čínských polostátních bank vykazuje směšně nízký podíl špatných úvěrů ve svých rozvahách, pouhých 1,7 procenta. Klidně to může být desetkrát víc. Široký rozptyl odhadů, jak velký je vlastně celkový čínský dluh, zda ekvivalent dvouapůlnásobku HDP, nebo ještě o sto třicet procentních bodů více, nasvědčuje tomu, že nakonec vztahy mezi „velkou čtyřkou“ bank a státními podniky nemusejí být tím nejsložitějším problémem. Tím je jeho hybridní charakter, kdy nevíte, kde končí veřejné a začíná soukromé vlastnictví. A komu vlastně patří dluhy, které čínská ekonomika nasávala v uplynulém desetiletí tempem, jakým tryskáč pálí kerosin.
Státní firmy sice nejsou etalony efektivního využívání kapitálu v podobě investičních a provozních úvěrů, ale Čína si už před necelými dvaceti lety vyzkoušela restrukturalizaci dlužníků a bank. Tehdy se v řadě zemí od Česka po Čínu udělalo v podstatě to samé – banky převedly tu část svého portfolia, kde byly potíže se splácením, do institucí typu České konsolidační agentury, kde se velké pohledávky za vybranými dlužníky často kapitalizovaly, změnilo se vedení zadlužených firem a ty se pak v zeštíhlené podobě prodaly. V těch zemích, kde po finanční krizi následovalo rychlé a výrazné oživení, byly tyto záchranné operace často až překvapivě úspěšné. V Číně se čtyři specializované „konsolidačky“ (každá velká státní banka měla svou vlastní) s převedenými dluhy popasovaly docela dobře; do té míry, že našly „second life“ jako finanční holdingy, což původně nebylo v plánu.
Čínský patent na finanční inženýrství?
U „konsolidační“ dcery státem kontrolované banky ještě vlastnickou strukturu nějak rozklíčujete, u vnučky už je to komplikované a každé patro níž je to horší. Výsledkem je ohromná nepřehlednost při vysoké vzájemné provázanosti. Jestli vám to připomíná to, co se Západu stalo před deseti lety, vnímáte správně, tady je to ovšem doplněno o specificky čínské prvky.
Čtěte esej: Diktatura digitariátu
Čína zažila v posledních deseti letech přinejmenším dvě silné vlny, které ponechaly svůj otisk na bilancích věřitelů. Zaprvé zůstal státní sektor v bankách i nefinančních podnicích pořád velký. Na každou potřebu přidání plynu v ekonomice reagovaly banky – poslušné vedoucí úloze strany a jejím „proticyklickým“ zadáním – tím, že půjčovaly státním firmám. Ty investovaly do zvýšení kapacit. O odbyt jejich produkce se postaral boom ve stavebnictví, a to jak v infrastruktuře, tak v bydlení. Investiční vlna v dodavatelském průmyslu byla pevně propojená s dechberoucím tempem výstavby všeho. A také se zadlužováním.
Žádná jiná země na tomto stupni rozvoje nefinancovala svůj rychlý růst takovým úvěrovým dopingem jako Čína (viz grafy). Měla zároveň vysokou míru úspor a hodně regulovaný kapitálový účet i kurz národní měny, takže tento styl národohospodářské politiky nevyústil v zadlužení vůči zbytku světa. (Čína měla a má přebytky běžného účtu, to znamená, že zbytku světa půjčovala. Ostatně její devizové rezervy jsou zdaleka největší na světě.)
Co je na takovém modelu růstu vlastně špatně, když se všechno odehrává „doma“, uvnitř druhé největší světové ekonomiky (první, pokud věříte na paritu kupní síly)?
Panda go home. Česko už se slibovaných 95 miliard nedočká
Důsledky prasklých bublin bývají vždy nemilé, přičemž je lhostejné, zda byly nafukovány vlastní pílí, anebo k tomu pomáhal příliv kapitálu z ciziny. Kdo se v čínském modelu zadlužil, byl firemní sektor a místní vlády, často s využitím velmi zastřených nástrojů, které umožňují skrývat skutečnou výši zadlužení. Až v posledních letech se k tomu přidalo velmi rychlé zadlužování domácností, ty dnes dluží ekvivalent 50 procent HDP. Především mladší generace začala slyšet na život na dluh, často ve snaze vydělat na vzestupu cen aktiv. Zároveň, a to je také novum, stagnují úspory na vkladech ve velkých bankách.
Dluhy mimo rozvahy
Existuje speciální noční můra bankovních regulátorů, potažmo nucených správců finančních institucí: mimobilanční závazky. Loupání čínské finanční cibule nesmírně komplikují vazby místních vlád na lokální byznys, který se tváří dílem jako státní, dílem jako soukromý, ale za jeho závazky přímo nebo nepřímo ručí právě místní úřady. Propletence v podobě paralelního bankovnictví a mimobilančních závazků celkový obraz nesmírně komplikují.
Přitom v případě krachů je potřeba zamezit vzniku řetězové reakce s nedozírnými hospodářskými a politickými následky. Zejména ve finančním sektoru se vyplácí předem určit, jak by vypadala případná insolvence včetně určení pořadí věřitelů a krácení jejich nároků, případné kapitalizace pohledávek a podmínek pro injekce likvidity.
Centrální vláda a zejména stranické orgány se v posledních letech snaží dostat vývoj pod kontrolu bez ohledu na formu vlastnictví: už předloni mělo 70 procent soukromých firem, dokonce i těch se zahraničními vlastníky „stranické buňky“, kterým narostl hřebínek a mnohdy si schůzují v pracovní době, majitel nemajitel. Že by ovšem byla vůle a železná disciplína strany schopna nahradit funkční instituce, odborný aparát schopný výkonu práva ve specializované oblasti, o tom lze pochybovat, a tak posilují profesionální dohledové orgány.
Čína je dnes velmi komplexní, sofistikovaná ekonomika, v některých oborech extrémně hluboce zapojená do světového hospodářství. Třeba konsolidace v uhelném průmyslu a v hutnictví se loni podařila. Ceny se v důsledku omezení nadbytečných kapacit vzchopily, stejně tak rentabilita státních firem v oboru. Krocení úvěrové bubliny, zpřetrhání tisícerých vazeb mezi politikou a byznysem a důsledná reforma státního sektoru jsou ovšem delikátní úkoly, kde nadměrná horlivost může snadno vyvolat nežádoucí účinky.
Ekonomika zvyklá na přísun nových a novějších peněz platí za přitvrzení podmínek zpomalením růstu a vlnou insolvencí u těch nejzadluženějších subjektů. Jak ekonomický růst zpomaluje, není pro bankéře úplně snadné předstírat, že dlužníci platí, zvlášť když regulátor výrazně důsledněji trvá na poskytování pravdivého obrazu o kvalitě portfolia, včetně mimobilančních položek a nepřímých expozic.
Utužovat moc v takto finančně, mocensky a zájmově provázaném systému není legrace, i když Čína v osobě prezidenta, generálního tajemníka Komunistické strany Číny a „předsedy všeho“ Si Ťin-pchinga našla mistra svého oboru. Soustředil na sebe více moci než kdokoli od dob Mao Ce-tunga a ve svých vystoupeních velmi zdůrazňuje význam stability. Zjevně si vzal k srdci varování svých nejbližších ekonomických poradců, včetně respektovaného bývalého guvernéra centrální banky Čou Siao-čchuana, před odkládáním a bagatelizováním rizik ukrytých ve finančním sektoru. Netřeba mu vysvětlovat, co by znamenala řetězová reakce. Jako „předseda všeho“ je fakticky vrchním ručitelem za „stabilitu všeho“.
P. S. Letos v lednu stoupl objem úvěrů v ekonomice o rekordních 2,9 bilionu jüanů. To je pro ilustraci skoro dvojnásobek celého českého HDP.
Přečtěte si také:
Nežalujte CEFC, žádá Čínská rozvojová banka věřitele
