Ekonomika Spojených států slibně oživuje, kdežto eurozóna začíná být ohrožena třetí recesí v poměrně krátké době. OECD v zářijové prognóze předpovídá americkému hospodářství pro letošní rok růst 2,1 procenta, ekonomika eurozóny zato prý poroste jen tempem 0,8 procenta.
Zásadním důvodem rozdílného vývoje je odlišný přístup k procesu oddlužování. Jak konstatuje 16. Ženevská zpráva ke světové ekonomice, Spojené státy zvládají lépe než eurozóna snižovat dluh privátního a finančního sektoru. Daří se jim postupovat tak, aby nezpůsobily úplné zamrznutí úvěrových roků.
Je však pravda, že daní za toto oddlužování je podstatné dodatečné zadlužení veřejného sektoru, centrální banku nevyjímaje. Ostatně americká centrální banka reaguje na finanční krizi a její důsledky dlouhodobě agresivněji než Evropská centrální banka (ECB), jak také uvádějí autoři zmíněné zprávy.
Jejich doporučení pro eurozónu zní jasně: ECB by měla co nejrychleji zahájit plnohodnotné kvantitativní uvolňování, čili široký program odkupu aktiv, vládní dluhopisy nevyjímaje. Tedy obdobné „agresivní“ uvolňování, které počínaje rokem 2008 provádí americká centrální banka. Veřejný sektor v eurozóně, včetně ECB, by se sice dále zadlužil, jako ten americký, nicméně privátní a finanční sféře by se mohlo dýchat volněji. Tyto sféry jsou přitom klíčové z hlediska nastartování trvalejšího hospodářského růstu. Tolik autoři Ženevské zprávy.
I uvolňování má své mouchy
Jenže ani plnohodnotné kvantitativní uvolňování není bez otazníků. Americké firmy a podniky v současnosti disponují nejstaršími výrobními provozy a zařízením za posledních skoro 60 let. Průměrné stáří dlouhodobého majetku činilo loni 22 let, nejvíce od roku 1956.
Jde o důsledek toho, že firmy a podniky neinvestují do nového kapitálového vybavení. Podle jednoho z odhadů letos největší americké firmy, ty, které jsou součástí burzovního indexu Standard & Poor’s 500, vyčlení zhruba 95 procent svých zisků, čili asi 914 miliard dolarů, na zpětný odkup akcií a na výplatu dividend. Jen zlomek zisků tedy poputuje do kapitálových investic.
Rozvojové investice se nevyplácí
Kvantitativní uvolňování, doprovázené rekordně nízkými úrokovými sazbami, zkrátka vytvořilo prostředí, ve kterém se podnikům a firmám mnohem spíše vyplácí dávat peníze třeba právě do svých vlastních akcií než do rozjíždění nového byznysu, které by kromě jiného podpořilo zaměstnanost.
Rizika, do nichž v USA šli, se mohou naplno teprve ještě projevit
Doslova „za hubičku“ si půjčují, jen aby dále šponovaly cenu vlastních akcií. Managementy firem inkasují nemalé bonusy, odvislé pochopitelně od výkonu těch akcií, přičemž americké akcie jsou v souhrnu o 300 procent výše než v březnu 2009. Avšak široká ekonomika, včetně trhu práce, se vyvíjí jen dýchavičně. Navíc se rozevírají příjmové nůžky, jelikož z růstu kapitálových příjmů třeba v podobě dividend těží pochopitelně spíše bohatší vrstvy. Vyvstává také otázka, jak nyní oddlužit zase veřejný sektor.
Spojené státy prostě postupují agresivněji a zatím, zdá se, úspěšněji než eurozóna. Nacházíme se ale jen v „poločase“. Agresivnější postup bývá riskantnější. A rizika, do nichž v USA šli, se mohou naplno teprve ještě projevit.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
Čtěte také:
Euro bude jen klesat, říká Krpata z ING. Možná bude i slabší než dolar
