Bělorusko zůstává osamocené. Rusko ho již nepotřebuje. Neudělení víza běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi mohlo překvapit málokoho. Spíše nakonec překvapilo, že vízum dostalo jeho dvojče, vládce Ukrajiny Leonid Kučma.
Bělorusko zůstává osamocené. Rusko ho již nepotřebuje.
Neudělení víza běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi mohlo překvapit málokoho. Spíše nakonec překvapilo, že vízum dostalo jeho dvojče, vládce Ukrajiny Leonid Kučma.
Rozdíl přístupu Západu ke dvěma totalitním státům je nutno hledat v tom, že Ukrajina zdědila po bývalém SSSR i jaderné zbraně, což ji pochopitelně v pomyslném žebříčku důležitosti řadí o několik koňských délek před strategicky i vojensky nepříliš významné Bělorusko. O podobnosti obou autoritářských režimů, které jako relikt zůstaly po bývalém Sovětském svazu, hovořili na nedávném setkání pravicových stran z východoevropských zemí v Praze i očití svědkové. Anatolij Lebeďko, předseda Sjednocené občanské strany Běloruska, čelí od července trestnímu stíhání. „Jen tehdy, až ministr spravedlnosti nedá písemné varování nějaké opoziční straně, až vás nebude odposlouchávat KGB, až političtí vůdci a aktivisté nebudou sedět ve vězení, teprve tehdy mohou opoziční strany ukončit svoji činnost,“ říká tento běloruský opoziční politik. Hovoří o fyzické likvidaci politických konkurentů, únosech a další praktikách, které by se daly čekat spíše od mafie či teroristické organizace než od státního aparátu.
Kořeny jsou v historii
Situace v Bělorusku je horší než na Ukrajině. Problém Běloruska je totiž mimo jiné i historický, v tomto případě by se spíše dalo říci „bezhistorický“. Bělorusko nikdy, ani v dávné, ani v novodobé historii nepoznalo vlastní nezávislost, nemělo jakoukoli státnost. A to i přesto, že Bělorusové jsou jedním ze tří rovnocenných národů východních Slovanů. Ke svému velkému bratru mají asi tak blízko jako Chorvati k Srbům. Běloruskou státnost, byť potěmkinovskou, paradoxně stvořili až sovětští bolševici vytvořením nárazníkové svazové republiky na východních územích bývalého Polska. Měla se stát základním expanzivním prvkem při dalším pronikání na Západ. Stalin pak skutečně existenci (do té doby okrajové) republiky využil k další teritoriální expanzi na úkor Polska po II. světové válce. Druhým důsledkem válečného konfliktu bylo rovněž Stalinovo prosazení Běloruska a Ukrajiny, jakokžto jediných dvou polozávislých teritorií na světě, do OSN jako výraz uznání za škody, které obě země během války utrpěly.
Nic než ruské sídliště
Právě neexistence vlastní národní identity, nýbrž vnímání sebe sama jako jakéhosi okrajového ruského sídliště, vytvořila základní předpoklady pro současný marazmus. Žádná relevantní politická síla, včetně postkomunistů, nemohla totiž navázat na jakékoli tradice, občané nemají kromě sovětské zkušenosti žádné srovnání. Perestrojka koncem osmdesátých let byla ve vedení komunistické strany v Minsku prožívána asi stejně nadšeně jako v Jakešově Praze. A ke konci existence Sovětského svazu pak byl Lukašenko prosovětštější než Gorbačov a Jelcin dohromady.
Putin už Bělorusko nepotřebuje
Jestliže ale první ruský prezident si Lukašenka předcházel, protože byl rád, že se s ním alespoň někdo z rozložené rodiny patnácti svazových republik baví, Putin již podobné podlézavosti nemá zapotřebí. A tak bělorusko-ruské námluvy při nezměněné politice Minska nepochybně brzy skončí ve ztracenu. Pro Rusko je nyní jeho věrný nohsled přítěží a nakonec i mezinárodní nepříjemností. Nemluvě o bídě běloruské ekonomiky, které se v téměř nezprivatizované a státem přeregulované hospodářské sféře nelze ani co divit. Pro Putina představuje Lukašenko nekonečný penězovod, kterým odcházejí finanční prostředky jen proto, že Lukašenkovi zbídačelí poddaní vzdávají Rusku hold. Kremelští vládci dnes již přízeň problematických států, jako je Srbsko či Bělorusko, k protiváze vůči USA a NATO nepotřebují. Snaha USA vtáhnout na společnou loď i Rusko otevřela prostor pro jeho začleňování do některých aliančních struktur spolu s možností spolurozhodovat. Koketování s autoritářskými režimy se rázem pro Rusy stalo nejenom zbytečné, ale dokonce i nebezpečné, protože by to mohlo rozvoj oboustranných vztahů s NATO brzdit.
