Některé stavby vzbuzují ve své době odpor, abychom je později zuby nehty chránili. „Čím dál víc je patrné, že vždycky ten styl, který právě skončil, je jaksi zavržen, aby potom po čase byl zase rehabilitovaný,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš.
Jak se uplynulých sto let propsalo do domu kolem nás a které z nich byly milníky architektury? Porevolučnímu období jsme věnovali nejméně pozornosti. Snad má Zdeněk Lukeš pravdu a v budoucnu bude co hodnotit.
Jak to bylo v období vzniku první republiky? Vymezovali se tehdy architekti proti předcházejícím stylům?
Po roce 1918 architekti měli pocit, že nová republika musí přinést úplně nový styl architektury, ale generačně se rozdvojili. Starší generace se vzhlédla v nové módě, která přišla z Francie, říkalo se jí art deco, a tu transformovali do jakéhosi národního slohu, dekorativismu. Ikonická stavba tohoto stylu je pražská Gočárova Legiobanka v ulici Na Poříčí. Charakteristickým rysem byly barevné fasády s všelijakými obloučky a kroužky. Tento styl byl trošku inspirovaný i lidovou architekturou. To byl vlastně takový dominantní styl raných let první republiky střední a starší generace, ke které patřili třeba Gočár, Janák, Novotný, Stockar, Machoň, Kozák a řada dalších.
A ti mladší?
Hned po válce nastupuje velice výrazně mladší generace architektů ovlivněných zejména Bauhausem, německou avantgardní školou, potom švýcarským teoretikem a architektem Le Corbusierem, který žil v Paříži, a taky ruským konstruktivismem a holandskou architekturou. Ti národní styl ignorovali a nesnášeli, dokonce se mu posmívali a říkali, že to je „rohlíčkový“ styl. Takový Janákův palác Adria byl pro ně něco odpudivého. Vytýkali svým profesorům: „Vy jste jen transformovali secesní tvarosloví do geometrického, ale je to pořád ozdobná architektura.“ Prosazovali nové zásady konstruktivismu a funkcionalismu, to byla jednoduchá čistá architektura zbavená dekoru, působící svými proporcemi a moderními materiály, jako byl beton, ocel nebo sklo.
Takže v architektuře panovala za první republiky tak trochu schizofrenie?
Architektura se rozdělila na dvě paralelní větve. Pravda je, že styl art deco byl zprvu velmi úspěšný, na rozdíl od předválečného kubismu. Dokonce až v podkarpatském Chustu je Masarykova kolonie, domečky úplně stejné, jako jsou na Ořechovce. Styl art deco skutečně ovlivnil architekturu v celé republice, ale jak byl populární, tak se rychle vyčerpal a už v polovině 20. let se jeho představitelé dostali do slepé uličky. Přejít hned k funkcionalismu bylo pro ně těžko akceptovatelné, takže hledali nějaké východisko, a jedním z těch východisek byl takzvaný moderní klasicismus.
Kde se třeba projevil?
Perfektně si ty dva styly můžete srovnat, když se podíváte na dvě Janákovy stavby, které stojí vedle sebe. Jednou je palác Adria na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice a hned za ním jen o dva roky mladší budova Škodových závodů, kde je dneska magistrát, ta už je ve stylu neoklasicismu. Do této generace patřil třeba také Jože Plečnik, který přišel v roce 1920 na Hrad. Ten ovšem celý život neměnil styly a neoklasicistou byl vždy.
V 60. letech architektura vlastně už sledovala znovu nikoli to, co se děje v Moskvě, ale to, co se děje na Západě, říká Zdeněk Lukeš.
Dva styly nám vydržely celou první republiku?
Když se v polovině 20. let vyčerpal styl art deco, byly tu i další možnosti – čeští Němci třeba často projektovali ve stylu německého expresionismu. Někteří představitelé art deco a neoklasicismu nakonec také přešli k avantgardě. Ta to vyhrála na celé čáře, čímž jsme se odlišovali od ostatních zemí. Podobný vývoj jako u nás byl v Německu, ale jen do nástupu Hitlera, pak byl s avantgardou konec. Dokonce na budovu Bauhausu v Berlíně podnikla útok jednotka SS. Před Hitlerem utekli představitelé Bauhausu, jako architekti Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius a Hannes Meyer, do Ameriky. Mayer přes sovětské Rusko, protože byl hodně levicový a skončil pak jako trockista až v Mexiku. Takže německá avantgarda skončila už na počátku 30. let a byla nahrazena těžkopádným nacistickým klasicismem. Totéž v další totalitě v Rusku, kde Stalin a maršál Ždanov zavedli jediný povolený styl: socialistický realismus, což byl zase takový podivný historismus.
Takže jsme se od jiných zemí lišili…
Československo až do války bylo zcela výjimečné v rámci Evropy v podpoře avantgardního umění. Samozřejmě to skončilo s válkou. Po ní do roku 1948 ještě dozníval funkcionalismus. Během těch tří let se toho moc nepostavilo, ale asi nejkrásnější stavba z tohoto období je dětská nemocnice v Brně od architekta Bedřicha Rozehnala, kterého pak komunisti mimochodem zavřeli. Po roce 1948 byl pak u nás po vzoru Sovětského svazu jediným povoleným stylem socialistický realismus.
Jaké jsou nejvýznamnější stavby z této doby?
Například hotel International v pražské Podbabě, hotel Jalta na Václavském náměstí, hornické město Ostrava-Poruba, na Slovensku pak Nová Dubnica, to bylo takové vzorové socialistické zemědělské město. Naštěstí to období trvalo velmi krátce a skončilo v podstatě rokem 1958, kdy jsme se poprvé po letech dostali z izolace a zúčastnili se světové výstavy v Bruselu. Československý pavilon navrhli shodou okolností tři architekti Cubr, Hrubý a Pokorný, kteří patřili ještě k meziválečné avantgardě, a ti udělali moderní stavbu z oceli a ze skla. Československý pavilon dokonce získal Zlatou hvězdu jako nejlepší z celé světové výstavy. A to bylo důležité, protože bruselské expo bylo první světovou akcí tohoto typu po válce, zúčastnily se jí skoro všechny státy. V téhle konkurenci to vyhrál československý pavilon, samozřejmě nejenom díky architektuře, ale i díky náplni. Nejvíce zaujal vnitřní svět, který vytvořili architekti a výtvarníci. Byl velmi kultivovaný, jeden z největších úspěchů tam měl třeba Jiří Trnka. Udělal strom s dutinami, v nichž byly jeho loutky. Objevila se tam i Laterna magika nebo takzvaný polyekran. To předtím nikoho nenapadlo, většinou byly pavilony koncipované jen jako přehlídka výrobků. My jsme se – upřímně řečeno – moc nějakými špičkovými výrobky chlubit nemohli, tak to umělci nahradili hravostí a vtipem. To byl doslova návrat zpátky do Evropy.
Hotel International v pražské Podbabě
Co na to komunisté?
Komunisté vůbec nevěděli, jak se k úspěchu mají postavit, jestli se tím mají chlubit, nebo jestli je to nebezpečné. Je symptomatické, že o výstavě vyšla velká monografie až v roce 1962. I tam ale musely být úlitby – nejskvělejší byl samozřejmě pavilon SSSR, nejhorší ten americký. Ta zlatá šedesátá léta měla svého předchůdce právě v bruselském pavilonu v roce 1958.
A dál?
Ještě musím zmínit jednu zásadní věc, na kterou se dost zapomíná. Sám vím, že je třeba dnes těžké vysvětlit studentům, že v roce 1948 byly zestátněny všechny architektonické ateliéry a všichni architekti povinně museli do projektových ústavů, kterým se tenkrát posměšně říkalo továrna na architekturu. Takový „projekťák“ měl třeba 120 architektů, kteří navrhovali většinou paneláky, protože nic moc jiného se nestavělo. Prominentní týmy mohly dělat navíc i nějaké kulturní domy nebo ambasády. Vlastně první soukromý architektonický ateliér založil Martin Rajniš v roce 1987, a to mu všichni říkali, Martine, ty ses zbláznil, vždyť tě zavřou. On na to naštěstí kašlal.
Byl to takový architektonický pankáč?
On tenkrát vyhrál velkou mezinárodní soutěž na světovou výstavu ve Vancouveru, kde dělal mezinárodní pavilon dopravy. A pak se rozhodl založit vlastní studio. Kupodivu na to nikdo nijak nereagoval, komunistický režim se již začal rozkládat. Takže on byl takový první novodobý avantgardista, který se nebál založit vlastní atelier, ale jinak se k soukromé praxi architekti vrátili až po roce 1989. Pak to šlo velmi rychle. Během půl roku se projektové ústavy rozpadly.
Ale zpět. Takže v 60. letech architektura vlastně už sledovala znovu nikoli to, co se děje v Moskvě, ale to, co se děje na Západě. Někteří moji starší kolegové se dokonce v roce 1968 dostali na praxi někam na Západ.
Takže to uvolnění se projevilo i v architektuře?
Jenomže bohužel mezitím bytové výstavbě začala dominovat panelová technologie, která neumožňuje dělat nějaké kreativní věci, byť se o to někteří architekti pokoušeli. Třeba Jan Línek s Vladem Milunićem se snažili z panelů udělat něco zajímavějšího, osvěžit tu panelákovou šeď.
Nestavěly se ale jen paneláky…
Ze Západu k nám dorazil brutalismus, ale úroveň architektury u nás neměla takovou kvalitu, chyběly kvalitní materiály a detaily. Asi bych se neshodl s některými obdivovateli Karla Pragera a dalších architektů té doby, ale podle mého to nebyla kvalitní práce. Myslím si, že v tomhle období takzvané normalizace u nás těch skutečně špičkových staveb vzniklo velmi málo a většina z těch, která vznikla, většinou ještě pocházela z konce 60. let. To se týká i takzvaného Federálního shromáždění nebo třeba hotelu Intercontinental.
Ale to jsou odvážné stavby.
Jsou to ještě děti roku 1968. Kdyby toho nebylo, ani tyto projekty by nevznikly. Pak se už šrouby utáhly. Výjimkou byly podniky zahraničního obchodu. Ty měly valuty a mohly si dovolit zaplatit třeba švédskou firmu. Najednou se otevřela ohromná možnost, takže si začaly stavět domy, které byly zajímavé, typicky Kovo v Holešovicích nebo na Pankráci třeba Motokov, ještě předtím Strojimport ve Vinohradské ulici.
Přečtěte si rozhovor:
Architekt Nasadil: Navrhovat rodinný dům je to nejkrásnější, ale nejpracnější
A jak se povedla Kotva, tu taky dělali Švédové?
Kotva je atyp, také dítě 68. roku. Ve světě byly tehdy v módě polygony, mnohoúhelníky, čemuž odpovídá. Podobně Máj, ten sice už vznikal na začátku 70. let, ale dělali jej v Hubáčkově atelieru SIAL libereckého Stavoprojektu, kde byla přece jen svobodnější atmosféra. Abychom nebyli jenom pragocentristi, na svou dobu má evropskou úroveň Hubáčkův vysílač s hotelem na Ještědu, hala Z na brněnském výstavišti od profesora Ferdinanda Lederera, geniálního konstruktéra. Další takovou skvělou stavbou v Praze byl plavecký bazén v Podolí od architekta Richarda F. Podzemného nebo třeba Parkhotel od Zdeňka Edela v Holešovicích či betonové věže kostela v Emauzích od Františka M. Černého, takže tu tehdy vzniklo pár špičkových staveb. V době normalizace už to bylo horší. Pak samozřejmě vznikly takové ty atypy, jako byly Palác kultury a Hotel Praha pro komunistické funkcionáře.
Pak přišel rok 1989….
Najednou bylo možné téměř všechno. Navíc přibývá dalších a dalších stylů. V historii architektury přitom vždycky dominoval jediný styl, bylo nemyslitelné, že by byly dva vedle sebe, románský vystřídala gotika, tu renesance. Po baroku přišel klasicismus, pak historismus v 19. století, kdy se razila teorie, že všechno už se vymyslelo. Takže se dělala neogotika, neorenesance, dokonce i neobaroko. Pak se přece jen objevilo něco nového – nastoupila secese. Ve 20. století se to začalo trošku komplikovat, protože najednou architekti mohli dělat v jednom období dům třeba i ve stylu historismu, secese nebo moderny. Tu prosadil Kotěra, což je taková ta střídmá architektura z režného zdiva a z drsných omítek. Ideální monument z té doby je Městské muzeum v Hradci Králové. No a pak se ještě objevil kubismus, který vynalezl v architektuře Pavel Janák v roce 1911. Někdy se architekti sami trochu schizofrenicky zabývali různými styly. Pak přišel rok 1918 a ještě se to zkomplikovalo, protože se objevil styl art deco a do toho doznívaly všechny ty předválečné styly. Pak přišla avantgardní architektura, neoklasicismus, to byly třeba ty ministerské budovy od Engla, od Roitha, areál Emauzy. Stejně pak v těch 60. letech byla možností celá řada a dnes jich je ještě víc.
Dnes můžete dělat postmodernu, i když ta je pravda trošku vyčpělá. Můžete dělat neofunkcionalismus, můžete dělat to, čemu se říká dekonstruktivismus, to je třeba Tančící dům Franka Gehryho, nebo to, co dělá Zaha Hadid, ale její architektura je natolik výlučná, že se dokonce pro její styl vžil úplně nový název – neofuturismus. Pak je tady ještě high-tech, který dělá u nás Eva Jiřičná, organická architektura, tu reprezentoval třeba Kaplický. Možností je řada a je v tom čím dál větší zmatek.
Ale funguje to, ne?
Já si myslím, že dobře. Je to trošku důkaz té dnešní zmatené společnosti, ale i důkaz určité liberalizace. Architekti mají mnohem větší svobodu, ale v každém stylu můžete udělat špatnou architekturu, průměrnou architekturu a dobrou architekturu. Dokonce uznávám, že i ten socialistický realismus, který nám byl v 50. letech vnucen, dopadl různě. Třeba hotel International je špatný barák, na druhou stranu třeba hotel Jalta, protože jej dělal špičkový architekt Antonín Tenzer, má svoje kouzlo. Tak to je samozřejmě v každém stylu, čili někdo může dělat špičkově high-tech a někdo to dělá blbě.
Mně se zdá, že první republika byla sebevědomé období, ale nedokážu nějak charakterizovat to porevoluční období…
Ono to chce mít vždy odstup. Je potřeba mít na vědomí, že stavby jsou často oceněny až po delší době. Já si vzpomínám, že některé vzbuzovaly velký odpor veřejnosti. Protestovalo se proti novému obchodnímu domu Ještěd od Masáka a pak se zase protestovalo proti jeho zbourání. Stejně tak, když se stavěl Máj, budil odpor, a dnes je památkově chráněný. Čím dál víc je patrné, že vždycky ten styl, který právě skončil, je jaksi zavržen, aby potom po čase byl zase rehabilitovaný.
Ale i ten socialismus musel mít nějaké osvícené diktátory, když vznikly ty brutalistní stavby typu Federálního shromáždění nebo i Ještěd…
Vznik Ještědu je zajímavý. To mi vyprávěl kdysi Hubáček (Karel, autor návrhu hotelu a televizního vysílače na Ještědu – pozn. red.). Když vyhořela chata na Ještědu, byla vnitroústavní soutěž libereckého Stavoprojektu na novou chatu a současně s tím se tam měl postavit nový televizní vysílač a nějaká rozhledna. Účastníci museli dodržet sedm podmínek. Sranda byla, že Hubáček nedodržel ani jednu. On jediný totiž přišel na to, že se dá umístit věž, hotel s vyhlídkovou restaurací a televizní zázemí do jedné jediné stavby. Porota si uvědomila, že to je geniální nápad, Hubáček tedy vyhrál, i když nesplnil podmínky.
Národní technická knihovna v pražských Dejvicích
Forma vyhrává nad obsahem… Spíš jsem chtěla říct, že i z toho socialismu si ty stavby vybavím, vyvolávají ve mně nějaký dojem, ale z toho porevolučního období kromě Tančícího domu a Nového Smíchova mě nic nenapadá…
Když budeme mluvit o meznících v architektuře, tím Tančící dům je. Za Rakouska to byla Kotěrova budova v Hradci Králové, za první republiky je to, čemu se říkalo první český mrakodrap, dnešní dům odborových svazů. Byla tam první americká klimatizace v Praze, sluneční terasy na střeše pro úředníky, měli tam byty, restaurace a kavárny, obchody atd. Takže to na svou dobu byla velmi zásadní budova. Ještě možná významnější byl ve své době o deset let dříve Veletržní palác. Dokonce Le Corbusier, když se v roce 1928 na něj přijel podívat, prý strašně žárlil, protože on vymyslel funkcionalismus, ale sám postavil jen pár rodinných domů a najednou přijel do Prahy a tady viděl podle těch svých zásad postavený obrovský barák. Další takovou zásadní stavbou byl Baťův mrakodrap ve Zlíně. Nejen, že to byla jedna z nejvyšších budov v Evropě, ale byla tam pojízdná Baťova pracovna ve výtahu, což byl naprosto úžasný nápad.
Ale abychom nezapomněli na duchovní stavby, stavěly se krásné moderní kostely. Jeden z nejhezčích je od Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad, ale byly i funkcionalistické kostely, třeba Gočár dělal kostel sv. Václava ve Vršovicích. Revolucí v moderním bydlení byly vily Tugendhat v Brně od Miese a Müllerova vila v Praze od Adolfa Loose a Karla Lhoty. My teď asi zase budeme muset mít nějaký časový odstup, abychom ocenili, co z toho, co se postavilo po roce 1990, obstojí a co třeba neobstojí.
Jak si myslíte, že to dopadne?
Já si myslím, že 90. léta nebyla moc dobrá. Co se týče toho Gehryho (Frank O. Gehry, spolu s Vlado Milunićem autor Tančícího domu – pozn. red.), ten dům byl důležitý proto, že to bylo poprvé, kdy sem přišel světově proslulý architekt a něco tady postavil. Zásadní bylo, že sem přišli zahraniční architekti, bylo jich málo, protože bylo málo mezinárodních soutěží, a když už jedna konečně byla na knihovnu, tak to skončilo, jak to skončilo. V tomhle směru jsme na tom proti jiným zemím dost špatně. Naštěstí to zachraňují soukromí investoři, v Praze se vlastně po roce 1989 nepostavila jediná významná veřejná budova, snad až na Národní technickou knihovnu v Dejvicích.
Zdeněk Lukeš (64) |
---|
• Architekt, historik architektury. |
• Po studiích Fakulty architektury ČVUT pracoval v letech 1980–1990 v Archivu architektury Národního technického muzea. |
• Od roku 1990 je zaměstnán v Kanceláři prezidenta republiky. Podílel se na revitalizaci hradního areálu. V letech 2000–2003 byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, od roku 2004 vede kurs Dějiny architektury na New York University v Praze. |
• Autor a spoluautor výstav o J. Plečnikovi, 10 století architektury, Splátka dluhu, Architekt E. Králíček, Český architektonický kubismus, Pražský funkcionalismus atd., autor několika desítek knih o moderní architektuře a statí ve sbornících a katalozích a stovek odborných textů v Respektu, Revolver revue, Lidových novinách, Architektovi a dalších. |
Dále čtěte: