Soudci Nejvyššího soudu se soudí o stopadesátitisícový plat
U Městského soudu v Brně vyhrálo jedenáct soudců Nejvyššího soudu spor se státem zastupovaným institucí, s níž jsou v pracovně právním poměru. Soudili se o mzdu za červen 2002, protože jsou názoru, že měla být o 66 tisíc korun vyšší. To znamená, že měla v průměru činit více než 150 tisíc korun hrubého. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že průměrný soudcovský plat na Nejvyšším soudu byl loni přes 92 tisíc.
Precedens.
Jeden z představitelů žalující strany, soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu Jiří Pácal deníku Právo sdělil, že předpokládá, že se odpůrce - Nejvyšší soud - odvolá. Jestliže by ale Jiří Pácal se svými kolegy uspěl i u odvolacího soudu, očekává, že dostanou doplacenu mzdu nejen za loňský červen, ale i za další měsíce. „Pokud by se tak nestalo, tak bychom se svého nároku, stejně jako všichni další, na které se zákon o platu ústavních činitelů vztahuje, museli domáhat soudní cestou,“ upozornil. Pro každého z autorů žaloby by tento doplatek k dnešnímu dni představoval v průměru téměř 1,2 milionu korun hrubého.
Jenže případný konečný úspěch žaloby by fakticky znamenal uznání nároku nejen pro jedenáct „vzpurných“ soudců, ale i pro jejich 45 kolegů na Nejvyšším soudu a také pro další soudce v České republice i jiné ústavní činitele. Ministerstvo spravedlnosti si spočítalo, že pokud by se muselo doplácet všem soudcům, padlo by na to zhruba 4,5 miliardy korun. Přičemž vláda má už nyní problém, kde najít asi 700 milionů na loňské a předloňské třinácté a čtrnácté platy, které soudci nedávno vysoudili u Ústavního soudu. A vzhledem k tomu, že by se měly krátit třinácté a čtrnácté platy i letos, čeká stát pravděpodobně další žaloba a není vyloučeno, že jí Ústavní soud opět vyhoví.
Mluvčí ministerstva spravedlnosti Iva Chaloupková v této souvislosti chytře hraje na společenskou notu a uvádí, že za zmíněných 700 milionů by bylo například možné rekonstruovat tři až pět okresních soudů. A ony 4,5 miliardy představují čtvrtinu ročního rozpočtu ministerstva spravedlnosti, které má pod sebou i kriminály a státní zastupitelství. Pokud dojde na lámání chleba, bude si muset ministr financí vymyslet, kde tyto peníze vzít. Částku by bylo možné například pokrýt z peněz, které vláda hodlá ušetřit krácením nemocenských dávek. To by bylo zvlášť pikantní, protože soudcům se nic krátit nebude. Ti mají jako ústavní činitelé po dobu prvních dvaceti dnů nemoci dokonce nárok na plný plat.
Zákon je zákon.
Se svým zaměstnavatelem vstoupilo do sporu jedenáct soudců trestního kolegia Nejvyššího soudu: Antonín Draštík, Jan Engelmann, Karel Hasch, Josef Hendrych, František Hrabec, Danuše Novotná, Jiří Pácal, František Púry, Zdeněk Sovák, Eduard Teschler a Jindřich Urbánek. V jejich při jsou klíčové dva zákony: o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců (takzvaný zákon o platech ústavních činitelů) a zákon o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon).
Platy soudců se dosud v souladu s platným zněním zákona o platech ústavních činitelů odvozují s pomocí koeficientů od platové základny, kterou tvoří dvojnásobek nejvyššího platu úředníka ve státní správě. To mimo jiné znamená, že platy soudců a dalších ústavních činitelů rostou podstatně rychleji než průměrné platy v nepodnikatelské sféře. Služební zákon, který byl přijat už loni v dubnu, ale jeho účinnost byla odložena až na 1. ledna 2004, zavádí místo nynějších dvanácti šestnáct tarifních tříd. To by se mělo mimo jiné projevit ve výrazném zvýšení platů úřednických špiček.
Aby se mzdové nůžky mezi ústavními činiteli a zbytkem populace dále nerozevíraly, byl novelizován zákon o platech ústavních činitelů. Jeho upravené znění vstoupí v platnost současně se služebním zákonem. Vyplývá z něj, že platovou základnou pro výpočet platů ústavních činitelů už nebude dvojnásobek nejvyššího úřednického platu, ale trojnásobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Vzhledem k tomu, že platy ústavních činitelů budou na počátku příštího roku vyšší, než by odpovídalo takovéto konstrukci, počítá se s jejich tříletým zmrazením. Během této doby by se rozdíly měly snížit natolik, aby bylo možné uplatnit nový způsob výpočtu.
Služební zákon však obsahuje několik ustanovení, jejichž účinnost je takzvaně předsunuta – platí už ode dne vyhlášení zákona, tedy od 28. května 2002. Mezi nimi se ocitla i ustanovení o platových třídách. Bystré právnické mozky na Nejvyšším soudu si povšimly této škvíry v zákoně a logicky usoudily, že od konce loňského května se jejich platy měly vypočítávat sice dosud platným způsobem (koeficient krát dvojnásobek maximálního úřednického platu), ale na základě platu v šestnácté třídě, který leží podstatně výš, než je současné maximum. Městský soud v Brně jim dal za pravdu, protože zákon je zákon. Zákonodárce byl možná nešikovný, ale to je jeho problém.
Než se uzavře kruh.
Zajímalo nás, jaké pohnutky autory žaloby vedly. Zda chtěli poukázat na mezeru v zákonech, anebo zda sledovali především finanční stránku věci. Na takto sugestivně položenou otázku soudce Antonín Draštík do telefonu odpověděl, že „pracovněprávní žaloba je ve stadiu projednávání“ a spěšně zavěsil. Místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera týdeníku EURO sdělil, že prvoinstanční rozsudek nebyl ještě Nejvyššímu soudu doručen, takže se k němu nemůže vyjadřovat. Řekl ale, že pokud se potvrdí dosavadní informace, Nejvyšší soud se odvolá ke krajskému soudu. Pavel Kučera se osobně domnívá, že ze zákonů je jasně zřejmé, že zákonodárce neměl na mysli takový způsob výpočtu platů, jakého se jedenáct soudců Nejvyššího soudu domáhá.
„Budeme se bránit zuby nehty,“ prohlásil Pavel Kučera. To v praxi znamená, že obě strany sporu se mohou odvolat až k vrchnímu soudu a pokud by ani s jeho výrokem nesouhlasily, mohou uplatnit dovolání k Nejvyššímu soudu. Vznikla by tak veselá situace, kdy by Nejvyšší soud řešil pracovněprávní spor se sebou samým. Pro někoho to může být impuls k úvahám, že požadavek nestrannosti může být pro soudce nesnesitelný v případech, kdy rozhodují o vlastních zájmech. Ale to se netýká jenom soudců…
Ani v soudcovské obci koneckonců není na případ jednotný názor. Setkali jsme se i s anonymně vyslovenými obavami, že „to asi přehnali“, dokonce s pejorativním výrazem „nenažranost“. Bohužel, prezident Soudcovské unie České republiky Jaromír Jirsa, který s týdeníkem EURO ochotně diskutoval o odměňování soudců ve vztahu k požadavku na nezávislost soudní moci (viz strana 16), se k tomuto případu odmítl vyjádřit. Zdůvodnil to tím, že nemá dostatek informací a mimoto nikdo z autorů žaloby není členem unie.
Pro vládu, potažmo ministerstvo financí, je nicméně podstatné, že už nyní by se měly starat, aby 4,5 miliardy korun byly v případě potřeby pohotově k dispozici. Není to tak dávno, co se stát o rozdílu mezi duchem a literou zákona důkladně přesvědčil. To když Ústavní soud usoudil, že „poznámky pod čarou nejsou závazným pravidlem pro výklad právního předpisu“ a rozhodl, že městům Stříbro a Tachov musí být vrácena daň z převodu nemovitostí (EURO 9/2000). Následovalo vracení neoprávněně vybraných daní dalším plátcům a pro státní pokladnu to tenkrát znamenalo neočekávaný výdaj přes dvě miliardy korun.
