Ústav pro studium totalitních režimů zasahuje i do přítomnosti
Politolog Eric Brahm, odborný asistent na Nevadské univerzitě v Las Vegas, napsal v červnu 2004 článek o lustracích. V úvodu napsal, že „termín lustrace je odvozen od latinského výrazu pro očišťování“. Pro toto tvrzení zřejmě našel praktické potvrzení v tom, co se děje v bývalých státech východního bloku po roce 1990.
Dva významy.
V prvním významu pojmu „lustratio“ slovník nabízí „pobývání v doupěti“, v druhém skutečně očišťování a smírnou slavnost. Zde se zřejmě milý politolog zastavil, neboť si uvědomil, co se děje v oněch zemích, a měl pocit, že to zcela sedí. Škoda že neměl trpělivost jít dál. Onen druhý význam dále nabízí ještě méně exorcistické varianty, totiž „přehlídka, kontrola, prohlídka“. Religionistům jsou souvislosti těchto dvou poněkud odtažitých výrazů zřejmé. Před očistnou slavností bývalo nezbytné leccos podrobně prohlédnout, například vnitřnosti obětovaných zvířat, z nichž se také věštilo.
Svévolný výklad.
Nás však zajímá ten nejméně atraktivní význam, vedoucí k pojmu „lustrum“, což je též výpis ze seznamu či z rejstříku. Lustrace má totiž v policejní či zpravodajské praxi právě a pouze tento význam, který prostě ani nemůže mít se smírčími oběťmi co dělat. V tomto významu byl také původně vtělen do nešťastného takzvaného lustračního zákona. Zde však tento vcelku neznámý pojem zřejmě nebyl řádně definován a vysvětlen, a proto masy začaly chápat lustrace spíše ve smyslu všenárodního třeštění při slavnosti smírčí oběti, kdy jsou stíny vlastní minulosti vykupované obětováním magicky vybraných osob. Něco mezi happeningem a autodafé. Protentokrát měli Židé štěstí, ale bylo to o fous: mechanismus je týž.
Aby tato zrůdnost fungovala téměř již po celou generaci, je třeba ji živit lidskými oběťmi. Z pohledu veřejnosti to je do jisté míry „adrenalinová“ záležitost, protože pravidla jsou tak nejasná a jejich výklad natolik svévolný, že skutečně nikdo neví, kdo bude ten příští „vylustrovaný“. A těmito oběťmi se udržuje ona smolná lázeň řádně vroucí.
Obludnost.
Ústředním lustračním velekněžstvem je z rozhodnutí světské moci Ústav pro studium totalitních režimů. Lidé, kteří měli alespoň jakési zdání o celé problematice, věděli dobře, jaká obludnost vznikla. Politici se nechali dotlačit ke schválení zákona, zakládajícího tento institut, aby neupadli v podezření, že se nechtějí s lidem zúčastnit lustračního veselí. Většinou měli nějaké slabé místo, proto šli s proudem, aby nebyli moc vidět a nedostali se na lustračních seznamech do předních pozic.
Zostření pro policisty.
Ústav se má sice zabývat minulostí (nebo studuje i totalitní rysy současného režimu?), ale záhy po svém vzniku již zasáhl citelně do přítomnosti. Vypracoval návrh na zostření lustračních podmínek pro policisty, dané nařízením ministra vnitra. Mělo by to dost zásadní důsledky - některým policistům by se přestaly počítat pro náležitosti při odchodu do civilu roky odsloužené v policejních útvarech, uvedených na rozšířeném Žáčkově seznamu. Aniž by ministr seznam schválil, na vnitru již začali podle nich lustrovat a obesílat policisty. Vznikl zmatek, ministr všechno zastavil - ale už nedokázal zastavit odchody množství policistů, kterým už „chytly saze“.
Aféra.
Není divu, že již 11. ledna 2008 Jan Macháček v Hospodářských novinách napsal: „Když jsem viděl na propagační fotografii ministerstva vnitra táhnout ředitele ústavu Pavla Žáčka za jeden provaz s ministrem Ivanem Langrem, udělalo se mi poněkud nevolno.“ Ministr vnitra by však již mohl začít tušit cosi o neřízené střele… Macháček ale pokračoval: „Lze mít totiž obavy z toho, že z archivů budou do médií uvolňovány kauzy v režii vládnoucí strany.“ A hned při první volbě prezidenta republiky vznikla další lustrační aféra, týkající se údajné spolupráce sociálnědemokratického poslance Evžena Snítilého s bývalou Vojenskou kontrarozvědkou (VkR) v sedmdesátých letech - ten však disponuje čistým lustračním osvědčením! Ředitel Žáček bezelstně tisku potvrdil, že v registračních svazcích VkR se dvakrát objevuje jméno Evžena Snítilého. K tomu ještě vysvětlil, že od 1. února 2008 jím řízená instituce přebírá materiály od Vojenského zpravodajství a stihli již přebrat evidenční podklady (tedy registry svazků). Svazky samotné zatím nikoli.
Naplněné obavy.
Lze tedy s velkou pravděpodobností dovodit, že po dobu, co byly svazky a registry svazků v místě vzniku, tedy v resortu obrany, tato informace z nich neunikla. To se stalo cíleně až po předání do Ústavu pro studium totalitních režimů, přičemž jeho ředitel tuto informaci veřejně potvrdil. Tak se do puntíku naplnily obavy Jana Macháčka.
